Vecny problem matka

Ahoj, ani já jsem nikdy nepoznala, co je to mít pěkné dětství a hezký domov. Pocházím z rodiny, která fungovala jen formálně. Uvnitř vůbec nefungovaly žádné vztahy, v podstatě nikdo s nikým nekomunikoval. I když jsem nebyla žádné zlobivé dítě, spíše naopak, byla jsem taková tichá a zakřiknutá, jak o mně tvrdili ve škole, rodiče mně nikdy za nic nepochválili a stále jsem slyšela jen urážky a ponižování. Otec mě úplně ignoroval a stále tvrdil, že jsem jen slepice a s matkou to nebylo o nic lepší, byla strašně studená, nikdy jsem třeba nezažila ani obyčejné pohlazení nebo pusu na dobrou noc. Neměli jsme žádné oslavy ani narozeniny, protože rodiče vše ignorovali. Nestýkali se ani s příbuznými. Z celého dětství mi zbyla vlastně jen vzpomínka na tu strašně nepříjemnou a napjatou atmosféru doma plnou urážek a nepřátelství. Ve svých 18ti letech jsem to vyřešila tak, že jsem se rychle vdala. V podstatě jsem si vzala prvního kluka, jen abych se z této rodiny dostala ven. Teď jsem rozvedená, ale s dcerkou mám skvělý vztah, jsme kamarádky, všechno si říkáme, já se snažím být dobrá máma, snažím se jí dát hodně lásky, myslím že se chovám úplně opačně než se chovala moje matka ke mně až mám někdy pocit, že jsem na ni hodná příliš a tím jí třeba zase trochu rozmazluju. Vztah ke svým rodičům teď v podstatě nemám žádný, nemám chuť jim telefonovat ani je jinak navštěvovat. Jen občas mně přepadne taková smutná nálada. Mám problém vůbec někomu věřit. Mám v sobě takový vnitřní pocit, že když jsem nebyla dobrá pro své rodiče nebudu dobrá pro nikoho a že mně taky nikdo nebude mít rád. S matkou si občas zavoláme, spíš ze zdvořilosti,mám pak z toho rozhovoru vždycky hrozný pocit, samé vyčítání, matku zajímají akorát pomluvy, je strašně negativní a plná jedu. Nejhorší je, že mně začala vydírat přes mou dceru, které matka volá a líčí jí jaká jsem hrozná,že se jí ani neozvu a tak pod. Dcerka je z toho trochu zmatená, je složitý jí to vysvětlovat, protože kdo něco podobného neprožil, tak to asi těžko pochopí.Někdy mně napadá, že bych moc ráda uvítala přátelství nějaké hodné starší paní, která by mi mohla nahradit chybějící maminku. Protože i když je mi 32 let, matka mi pořád hodně chybí a stejně tak dcerce lakavá babička.Strašně bych si přála zažít ten pocit, že někomu na mně záleží a má mně rád. Co myslíte, máte někdo s tímto řešením zkušenosti?

Ahoj Lenka, Tvoja matka je moja matka to je desne jak moze na svete existovat taky clovek, Tvoja matka sa s nikym nebavi, mozno by si rozumela s mojou matkou ta je tiez rozhadana s celou rodinou je to konfliktny typ, ktory sa Ta chyti a neda Ti pokoj, pokial vevybuchnes, je to na nervy. Musis sa naucit ju ignorovat jednym uchom dnu druhym von, a vobec povedz jej co si o nej myslis, ale normalne vazne v klude a mozno Ti da pokoj. Ja som sa snazila o kludnu komunikaciu s mojou matkou, ale ona ma dokaze tak vytocit, ze sme si neraz povedali neprijemne veci, ktore ma potom mrzeli, ci aj ju to neviem. A od stedrovecernej vecere minuleho roka som jej nepovedala ani slovo a ona mi uz teraz da tiez pokoj. Totalne sa ignorujeme, zijeme v jednom byte ako cudzi ludia.

Zdravim vsechny diskutujici,moje matka je postrach rodiny,je rozvedena s nikym nezije,nikdo s ni nevydrzi a ona nevydrzi s nikym.Kdyz neotravuje zivot me tak ho otravuje moji sestre.Take nema zadne uslechtile zajmy,jedinym jejim zajmem jsou penize,neustale manipuluje okolim ve snze neco ziskat,i za cenu toho ze ztatila normalni lidske vztahy.Je strasne egocentricka,porad mi vsechno vytyka,organizuje mi zivot,vse se musi odehravat podle ni,dokonce uz se zmocnila mych klicu od bytu a ted si sem chodi kdy ji napadne,vsechno mi v byte predelava podle sebe,vzdy nasilne prosazovala sve despoticke nazory a kdyz jsem od ni potrebovala opravdovou pomoc tak se ke me obratila zady,nema ke me vztah ani jako matka k dceri,ale spis jako sokyne,cely zivot se se mnou srovnavala a vzdycky musela byt ta lepsi a chytrejsi.Odmita mi pohlidat i syna kdyz nutne potrebuji,nema k nemu zadny vztah.Maximalne pohlida psa,a to s ni musim jednat jako v rukavickach protoze se porad bezduvodne urazi i na nekolik mesicu.Je to strasne,vsechny kolem jenom depta,myslim ze je dusevne chora,ale to si ona nikdy nepripusti,porad si mysli ze ona je ta nejlepsi a vsichni kolem jsou spatni.Je tak konfliktni,ze uz vubec nikoho nema a ani rodina uz s ni radeji kontakt neudrzuje.

Slovo "šťastný" v tomto spojení nepoužívám, jsem v manželství spokojený, v manželce mám oporu v životě (což již mohla prokázat) a řeším řadu problémů, které jiné rodiny nemají (psal jsem výše - mám těžce postiženou dceru) a já naopak zase nezávidím některým jiným lidem jejich problémy.

Zdeňku, a jsi ve své současné rodině šťastný?

Milá Míšo, v tomto psychickém problému jedu v podstatě i já. Protože kromě jiných věcí, napsaných v mých příspěvcích výše, mám k mé matce velmi chladný citový vztah. Já přesně vím, proč to tak je, ale stejně jí to nemohu říci - mimo jiné mám z toho strach. Matka je silně manipulující osobnost, která ráda poučuje ostatní a své názory vydává za jediné správné. U nás se v rodině nediskutovalo o názorech - buď jsem plnil jejich představy a bylo to OK nebo ne a potom negativní reakce, zákazy, no a občas represe. Nikoho jsem jako náhradu nehledal, brzy jsem se oženil (což je asi znak, že jsem si chtěl založit rodinu podle mých představ) a takovou osobou, která mi vynahradila chybějící city i pocity z domova byl tchán. Ale jinak to vypadalo i ve vztazích s mými rodiči fajn. Ale mám podezření, že se všechny potlačované emoce hromadí a člověk potom udělá něco i strašného. Nedávno jsem v takovém špatném psychologickém rozpoložení (problémy s dcerou, v práci atd) do jednoho časopisu napsal, že mi nejvíce pomohl v životě tchán. Myslel jsem hlavně psychicky, protože materiálně to byli spíše rodiče. Od té doby prožívám peklo a nevím jak z něho. Rodiče uražení, komunikace velmi špatná, když si telefonujeme, tak se bavíme o počasí, ale nejhorší je, že se v mé mysli utrhla lavina negativních vzpomínek na veškeré křivdy, nesmyslně tvrdou výchovu, poučování i v dospělosti, na rozpor mezi tím že chodí do kostela, ale přitom jsou pokrytci, protože hlavně je zajímá, co tomu řeknou sousedi atd. Jako ukázku co teď prožívám přidávám toto: nevlastní strýc (její nevlastní bratr), který je tvrdý alkoholik, několikrát fyzicky napadl svoji matku a chtěl zapálit barák by si "něco takového nedovolil, ať je jaký chce".Já zase cítím vinu, že jsem u tchána našel lidské porozumění.

Rodiče mohou být všelijaký, ale v konečném důsledku vždy záleží hodně i na nás. Když se mi v životě moc nedařilo, nemohla jsem se svými rodiči skoro vůbec komunikovat. Byla jsem přecilivělá na jakoukoliv jejich radu, na jejich dotazy.... Když jsem se konečně našla, vytvořila si svou vlastní rodinu, tak se mi urovnaly i vztahy s rodiči.

Ak má niekto záujem o diskusiu s takým istým tématom najdete ju na rodine.czhttp://www.rodina.cz/scripts/diskuse/novep.asp?id=102Určite to pomôže, aspoň psychycky.

V reakci na poslední příspěvky bych chtěl uvést, že opravdu záleží i na osudech našich rodičů, ale zdravá osobnost by se měla z toho dostat. Já se snažím abych vůči dceři nepoužíval model chování, který se mě nelíbí od mých rodičů. Největší umění v životě je, když člověk potlačí chuť komentovat a kritizovat věci, které se ho netýkají, byť na ně může mít uvnitř i zcela odlišný názor. A někteří rodiče si nechtějí připustit, že v dospělosti si jejich potomci chtějí žít svým životem. A úplně nejhorší je, když stárnou, ztrácejí informace o vývoji společnosti (viz moji rodiče - důchodci, stýkají se zase jenom s důchodci), ale přesto mají pocit, že jenom jejich rady a názory jsou správné.

Ahoj všichni, vyrůstala jsem v pohodové rodině, mám ještě ml. bratra(o3 roky) a nikdy bych nevěřila, že se naše vztahy dostanou tam, kde jsou. S matkou se už nebavím 5 let. Začalo to tím,že jsem ve svých 23 letech po 2,5 roku manželství ovdověla a zůstala se 14-ti měs. synem sama. Jediné štěstí, že mi zaměst. mého muže tenkrát kvůli tomu neštěstí ,v bytě, který jsme meli od manžela z práce- ponechal. Nemusela jsem se doprošovat, aby me vzali k sobě zpátky i s děckem. Po půl roce jsem si našla zprvu kamaráda jen víkendově,pak začal dojíždět častěji a nakonec jsme spolu po 2 letech začali žít znovu ve 3, tak jak jsem o tom kdysi snila.Za další 3 roky jsem otěhotněla, narodil se nám syn. Kluci jsou od sebe 6 let a s příchodem ml. syna na svět skončily naše vztahy. Matka začala žárlit , vyčítala, že st. syna jen okřikujeme apod. a rozhodla se, že bude mít ráda jen jeho.Upřednostňuje jen jeho, kupuje víc jemu, než menšímu, (tomu jen na naroz. a vánoce), protože on je chudáček polovičně sirotek a my ho podle ní nemáme dost rádi. Dnes už mu bude 13 a je velmi zvyklý, že co nejde doma, jde u babi a dědy.(Otce zpracovala k obrazu svému, ten musí poslouchat a když jsme si to vyříkavaly a já se nedala napadat a řekla jí pravdu,co si myslím a že začali být i s otcem na peníze, víc jak na city ,tak mě v mých 30 letech vyliskala a řekla na ml.syna, kterému bylo přes rok, že "tento" neměl být a všechno by bylo lepší... a tak jsem ji vyhodila z mého bytu. Asi po3 letech jsem chtěla být ta lepší a na vše se povýšit, ale když spolu náhodou mluvíme(spíš kvůli klukům), dává najevo, že ona ta špatná není a chová se uraženě a když jí řeknu, že na všechno zapomenem a ať dojdou, tak vykládá st. synovi, jak to já jsem je vyhodila atd. To je jasné, že klukům babi a dědu nechci brát, ale pro mě ona matka už dávno není. Po porodu dr. syna vždycky ,když jsme spolu ještě mluvili, tak řekla, když budeš něco potřebovat, zavolej a kdykoliv jsem zavolala(většinou jen v příp. nemoci)tak jsem se dozvěděla, že nemůže, to jsem si zase vybrala a že pošle dědu, a přitom se jednalo třeba jen o nákup, nebo den. Chová se ke mě jako k cizí, moc mě to mrzí ale těch 5 let nás hodně vzdálilo a opravdu si už nemáme co říct, když se náhodou vidíme, jen ohl.synů, jako matka a dcera nikoli. Trápí mě to a můžu říct, že tento problém s námi "chodí "spát skoro denně už několik let. Vím, že kdybych udělala cokoliv, vždycky to bude špatně. Ale máme to asi rodinné prokletí, ona je ke svojí matce chladná taky, a tak se jí to asi vrátilo všechno přes moji osobu. Její matku a moji babičku já mám moc ráda , je hodná ale babička taky říká, že neví, proč se k ní tak chladně chová jako by ani nebyla její máma.Ona jedině okřeje, když vidí bráchu,to je totiž mamoňa po ní a pro pětník by si nechal vrtat koleno, má její povahu, chytrý, důležitý a on dělá všechno nejlépe. Tak asi tak nějak valčím s člověkem, který mě přivedl na svět, ona pro mě máma už dávno není, nevím na koho jiného by se až tak dítě mělo obrátit s problémem, radostí, čímkoli, když ne na svoji mámu. Ale to ona asi nepochopila, že je tady pro obě své děcka, ne jen pro syna. Tak ahoj

K tomuto mohu pouze konstatovat, ve svých 53 letech, co je matka. Do dnešního dne nepochopila, že už mi je tolik a hovoří o mně , jako o dítěti. Její názory na veškerou mou činnost se převážně střetávají s agreasí. Mnohdy se nedivím, když některému člověku povolí nervy. I přes veškeré zařizování některých nutných opatření např. dovážka obědů ,kdy druhý den byly opět odhlášeny.Celkem 3x.O otci ani nemluvím.

Ahoj Jarmilo,diky za krasny prispevek, ale myslim, ze se podcenujes, vlastnost, ktera nam prikazuje pomahat druhym, neni ani strach, ani ocekavani tehoz, ale EMPATIE-vciteni se do situace druheho. Bez predstavy, jak bychom se my citili na jeho miste, neni mozne ucinne pomoci, nevedeli bychom jakou formou, ani co dotycny skutecne potrebuje. Empatie je velice cenna lidska vlastnost a lide, kteri ji maji by se od ni nemeli odvracet, je to dar lidske pospolitosti, a znacne dusevni zralosti, ktera nema co delat s vekem. Ani z toho, ze lide casto Tvou pomoc nevyuziji, si nic nedelej, jednak nevis, zda prece jen neco z toho, co jsi jim rekla, nebo pro ne udelala, nezanechalo nejake stopy, ktere se projevi treba pozdeji, jednak jsi skutecne udelala, vse, co se dalo. Pomoc druhym skutecne nefunguje jako nejaky druh starobniho pripojisteni (i kdyz tohle mozna nebude nejlepsi priklad), ja to uvadim, jen proto, abych zabranila reakcim na tema: a co ty Jirino, ty jsi nekomu pomohla?Takze diky za dopis, a kdyby sis chtela dopisovat, budu rada, ja se z tohoto pocitace k Tvemu e-mailu nedostanu, takze pokud chces, kontaktuj Ty mne: Lyka"seznam.czJirina

Ahoj Jiřino.Tvůj příspěvek jsem četla několikrát za sebou a byla jsem z něho úplně špatná. Vím, že se takové věci dějí, lecos člověk slyší nebo čte. Ale tváří tvář skutečnému lidskému osudu je to úplně jiné. Ve srovnání s tebou mi najednou můj problém připadá úplně malicherný.Moc ráda bych toi řekla, že je mi líto jak jsi na tom. Ale připadá mi to jako hrozné klišé.Tvoje situace, nemoc, život jsou zážitky nesdělitelné a kdo neprošel peklem onkologie a neporozumění to asi nikdy nemůže plně pochopit a už vůbec ne prožít. Může se jen domnívat, že to dokáže pochopit. Asi nejhorší je, že se takto postiženému člověku začnou všichni vyhýbat. Nejsou schopni konfrontace s takovým osudem. Dnes se nám všem ukazuje pouze úspěšnost, štěstí, krása, výkonnost, bohatsví. Nemoci, smrt, stáří, bezmocnost a lidskou bídu jsme se naučili schovávat za zdi nemocnic a ústavů. Abychom uchlácholil svědomí a svůj špatný pocit, tak přispíváme do různých nadací, protože dát peníze je jednodušší, než se citově angažovat. Není třeba někoho litovat, ale soucítit, a to už jsme dávno zapomněli. Proto většinou utíkáme pokaždé když je třeba pomoci někumu sdílet jeho neštěstí.Víš já jsem také člověk, který spoustě lidem v životě pomohl (a dělám to dodnes). Když jsem to potřebovala já, každý se na mě vykašlal. A takových jako já a ty znám spoustu.Začala jsem nad tím přemýšlet, proč tomu tak je. začala jsem zkoumat svoje pocity - proč vlastně lidem pomáhám. Když jsem se prohrabala spoustou nabalených emocí a myšlenek, došla jsem k tomuto děsivému závěru. První základní důvod je strach. Strach z toho, že když nebudu pomáhat budu špatná (všichni nás přece v dětství učili, že pomáhat se musí). Druhý důvod je ten, že za svoji pomoc podvědomě očekávám totéž v případě potřeby. Je to jakási "pojistka", že když já budu potřebovat - pomůže někdo mně. Ale ono to tak bohužel nefunguje.Navíc jsem zjistila, že lidé, kterým jsem pomohla nejvíc, moji pomoc vlastně nevyužili a příležitost promarnili. A navíc spousta z nich se pak nakonec obrátila proti mně (báli se, aby mi nemuseli být vděční). Proto dnes vím, že nejvíc pomohu sobě i jim, když neudělám vůbec nic (i když mi to nakonec většinou stejně nedá).Co se týče tvé nemoci. Ta většinou postihuje lidi, kteří nedokáží dát najevo své problémy a emoce a dlouhodobě se vnitřně užírají. Každá nemoc je vlastně "dar". Ukazuje nám, že se máme zastavit a přemýšlet co děláme špatně. I když za takový "dar" pěkně děkuju.Já také nedokážu věci řešit radikálně, ale je pravda, že jsem ve srovnání s tebou nebyla dosud zahnána do "kouta své existence".Začni žít tak, jak chceš pouze ty a ne ostatní. Ať to stojí cokoli. Zadluž se, uteč, udělej nějakou hloupost, kterou se bojíš udělat - ale udělej něco co chceš jenom ty. Ty jsi pro sebe ten nejdůležitější člověk na světě. Nikdo druhý jako ty neexistuje. Jsi jedinečná a neopakovatelná.I když si už asi svůj boj vzdala, zkus to znovu.Tvoje matka je asi pěkný energetický upír. napadlo tě někdy, že žije z tvé energie. Že i ona (i když doufám, že nevědomky) může být příčinou tvé nemoci?Moje matka mne také neustále zavaluje hořekováním nad penězi. Neustále běduje jak jsou na tom špatně. přitom mají s otcem v současné době větší příjem nežli já se dvěma dětmi.Momentálně to řeším tak, že jsem doma minimálně. Z práce chodím až k večeru, takže ji skoro celý týden nevidím. Ale mohu ti říci, že v sobotu a v neděli na mne stihne vyplivat jed za celý týden. Cítím, jak mne to hrozně oslabuje ( to její negativní myšlení a věčné nářky). já jsem od ní vlastně nikdy neodešla, protože mi jí bylo líto pro její zpackaný život. Ale teď ho mám zpackaný i já a myslím si, že na tom má lví podíl. A také jí asi dělá dobře, že jsem ještě ve větším "srabu než ona".Takže ji hoď přes palubu, vždyť ti jde o život.Jinak existuje spousta možností jak podpořit léčbu i tak závažné nemoci jako je ta tvoje. Jsou i různé způsoby jak zamezit tomu, aby tě někdo energeticky neoslaboval.i když já nejsem zrovna ten nejlepší případ.Já vím, že se to dobře radí, když to není můj případ. Ale člověk "z venku" to vždycky vidí jinak než přímý účastník.Já bych také spoustu věcí změnila, ale je fakt, že největší překážka jsou bohužel opravdu peníze.Ale hernajs přece to musíme nějak zlomit, ne?

Ahoj Zdenku.Ozývám se po delší době, pár dní jsem byla pryč.Docela chápu, že nejsi schopen udělat nějaký radikální řez. Jsem na tom úplně stejně. Asi jsme všichni (lidé) alespoň trošku zbabělci. Ta "pupeční šňůra s rodiči" se nedá tak snadno přetrhnout. Navíc se rodiče dokáží chovat jako trucovité děti a dokáží fantasticky citově vydírat. V tom jsou opravdu velmistři.Ale já se neustále zabývám otázkou - zda to trpně snášet dalších třeba dvacet let (pak už budu pomalu babka a moc času mi nezbyde), nebo ten řez udělat, mít nějaký čas špatný pocit, ale žít si podle svého.Myslím, že ze všeho nejvíc máme strach z toho, že nás rodiče zavrhnou. Nakonec, tím nám přece vždycky vyhrožovali - když nebudeš hodný(á), tak tě nebudeme mít rádi. Je to v nás tak zafixované, že se toho nedokážeme zbavit.Vlastně asi většinu věcí, které děláme neradi, děláme proto, abychom se někomu zalíbili. Ale asi bychom se měli líbit hlavně sami sobě. A to je bohužel málokdy.

Psychiatri jsou ruzni, pokud vytrvale resi telefonni rozhovory v dobe kdy se maji venovat pacientovi neni to rozhodne proto, aby se pacient postavil na vlastni nohy, ale proste proto, ze uz je pacienti davno prestali zajimat. Jeden druh psychiatru vas ani moc neposloucha a predepiuse vam hned hrsti antidepresiv, jini jsou ochotni vase problemy sv vami probrat a snazi se, aby jste se v nich sami vyznali, ktery druh psychoterapeutu hledat je asi jasne kazdemu.

Ahoj lidi! Dlouho jsem tu nebyla a je videt, ze problem je opravdu večný. K napsani mne vyprovokovala zminka o psychiatrovi, jak je vytizeny. Mam podobnou zkusenost - povyklada, jak ma moc prace, ze mu prescas nikdo nezaplati, napise prasky, mezitim nekolik telefonu.. Mozna je to jejich dobry recept, jak klienta postavit na vlastni nohy. Ja se smirene zacala tesit za tatou, ktery je uz 1/4 stol. po smrti a pomalu jsem se dostala z nemoci i z depky po smrti blizkych i z takove te banalni situace, kdy nemuzes a pribuzenstvo te povazuje za lenocha. Nejlepsi terapeutickou skupinou je zrejme takove kecaci forum, kde se potkavaji podobni a jak uz tu bylo mockrat receno - vedomi, ze nejsi sam, ma obrovskou silu. Tak vam ji vsem tady preju:)))

Domnivam se, ze clovek v dospelem veku uz matku nijak zvlast nepotrebuje a pokud se nechovala nijak zvlast matersky, kdyz to bylo treba, neni nutne se s ni stykat, neni duvod si kazit zivot vic nez je nezbytne treba. Kdyz jsem onemocnela onkolog. onemocnenim, matka se chovala skvele, chodila za mnou temer denne. Kdyz se nemoc po letech vratila, matka se tvari, jako bych si vse vymyslela, jen abych nemusela nic delat. Neumim si to vysvetlit, mozna, ze to souvisi s tim, ze zijeme obe z duchodu, ktere jsou velice nizke, veskere jeji hovory se mnou se tykaji penez. Nikdy jsem netusila, ze to je to jedine, co ji zajima. Jsem na tom zdravotne stale hur, ale zvykla jsem si, ze u matky nebo pribuznych oporu nenajdu. Matka vzdycky byla velice detinska, takze nevim, zda se ji to vubec muze vytykat, ze proste nechape, ze pravdepodobne zbytek stari prozije sama a bude si muset se vsim sama poradit, nemohu s tim nic delat. Jen nekdy, kdyz pri pobytu v nemocnici pozoruji jine pacientky, kterym pri lecbe fandi cela rodina je mi trochu trpko. Matce, otci partnerovi ani vetsine pratel a pribuznych uz roky nestojim za to, aby se informovali jestli jeste ziju a jak. Vzdycky jsem lidem pomahala, znamym i jako sanitarka, mam za to, ze je to zakladni povinnost slusneho cloveka a udivuje me, ze skoro nikdo z meho okoli to tak neciti.

ahoj Jarmilo.. omlouvám skluz v psaní,ale odjíždím na dovolenou a tak jsem tu musela moje chudinky malinký zabezpečit,aby netrpěli hlady či jinými nedostatky:-))..tak tě jen v rychlosti pozdravím,popřeju sluníčkový dny a až se vrátím zas něco probereme..Ahoj

Nějak se mi fajn s váma povídá. Je to možná lepší než psychoanalytik. Samozřejmě že za ty roky a vzhledem k mým životním zkušenostem je mi zcela jedno, co si o mě kdo myslí - jak říkám pokud mne někdo neživí tak mi může vlézt na záda. Ale bohužel to není případ mých rodičů. On je to taky problém (a asi největší), že máti vždycky uměla dát lidem ve vesnici najevo, jak ona má perfektního syna (hlavně co do poslušnosti) a teď najednou se ukazuje že to není pravda a lidi umějí sakra dobře vrátit úder. Bohužel to vidím tak, že zásadního vzdoru a radikálního kroku nejsem schopen. Odrazuje mne od toho i manželka, která kupodivu matčiny občasné invektivy snáší lépe. Je to hodná snacha.

Pro Zd.Sousedi mi mohou vlézt na záda. Můj život za mne nikdo žít nebude.Aby se lidé nepomlouvali i na mém pohřbu, učinila jsem preventivní opatření.Řekla jsem dětem, aby až umřu, mne hodili za vrátka k popelnici a ony se technické služby postarají. A je to. Přeji pevné nervi.