Vecny problem matka

Mam stejne problemy s matkou jako vy, ale jak z toho ven? Jak si udrzet nadhled a pocit, ze za neco stojim a nemusim matce nic dokazovat? Dekuju.

No prave, mam podobne problemy s matkou jako vy vsechny, ale bohuzel se to v nasi rodine tahne z babicky na matku a z matky na dceru a ja se bojim, ze se tak budu chovat ke svym vlastnim detem, az je budu mit...

Ahoj, ja som tuto diskusiu zacala. Nevedala som ako dalej. Cely zivot som sa trapila a lutovala, proste to matka asi aj citila, tak to aj vyuzivala.
Po roku som sem nahodou zabludila a zistila som, ze kolko vas je, na jednej strane mi to pomohlo, ze nie som sama, na druhej ma dohnalo k tomu, ze takto to fakt dalej nejde. Citala som tu pribehy, ktore trvali desiatky rokov, ja som to tak nechcela.
Nebolo to lahke, ale zacala som byt "sebecka" voci matke, vsetko som si musela sama pre seba zdovodnit, uz viac sa nemozem strat co citi ona, ale co citim ja, ked mi vycitala nieco, som uz neragovala, radesej som myslela na nieco ine. Proste som musela zmenit svoj postoj vo svojom vnutri a preslo to cezo mna aj navonok. Po roku mojho cviku som zaznamenala ake take vysledky.
Dostali sa mi do ruk knihy ako Miluj svoj zivot a najlepsia z nich od Murphyho Moc nasho podvedomia. Strasne mi to pomohlo a dalo silu. Musela som to vsetko v sebe zpracovat, hlavne odpustit, co bolo tazke.
Teraz po 5-tich rokoch som z toho von.
Moj vztah z matkou, stretame sa raz - dvakrat do tyzdna, skor u nej, ako u mna, bavim sa neutralnych veciach, na citove nereagujem, skor sa bavim so sestrou a otcom. Uz neplacem po navrate domov, nic sa ma nedotkene. Ani to uz nerobi, hej lebo jej pozornost so mna presla na sestru, ked zistila, ze nema na do mnou moc, sestra mi chodila plakat, postavila som ju na nohy, potom to skusala na otcovi, nastastie aj ten sa nedal. Tak sa matka upla uplne navieru, az fanaticky, niekde inde sa realizuje.
Predtym som to skusala tak ci tak, neverila som, ze sa z toho dostanem, ale vyslo to. Vsetkym vam dakuje a drzim palce.

Předmět: problémy s matkou Autor: eva Datum: 11.12. 2005 20:15:42 Ono se to nedá vylíčit,kdo to nezažil,nepochopí.Moje matka byla u mě zase po dlouhé době na návštěvě-zvala jsem ji,opět jsem si naivně myslela,že tentokrát to bude jiné,že návštěva proběhne v klidu a opět jsem to obrečela.Trvá to už od dětství-jsem pro ni pořád ta nevděčná dcera,která ji trápí,dělám všechno naschvál a pak mám prý z toho radost,jak jsem jí ublížila.Má utkvělou představu,že ji nenávidím,pořád mi to předhazuje,vyčítá mi různé věci z mládí,co jsem jí provedla,atd.Nelze ji nikterak vysvětlit,že to tak není,kdykoliv jsem se jí pokoušela situaci vysvětlit,došlo akorát k hádce a nikam to nevedlo.Setkání vyústí z mé strany v mlčení,což se jí taky nelíbí,ale já najednou se před ní úplně uzavřu,cítím se jak spráskanej pes.Nedokážu překousnout věčné ubližování-jsem pro ni psychicky nemocná,hledá viníky v okolním světě(přece prý není možné,abych se takhle zle chovala)-v dětství měla představu,že mi proti ní někdo navádí-např.táta,s kterým se rozvedla.Dětsví jsem prožila s ní a prarodičema,přestože jsme měli velký barák,neměla jsem ani svůj pokoj(protože bych si tam prý neuklízela,byla jsem nespolehlivá),žádné soukromí,ani duševní prostor.Věčné zašlapávání vlastní individuality,nucení k něčemu,co jsem nechtěla vedlo akorát k protestům a bojům.Dnes jí to nemám za zlé,vím že to myslela dobře,jen nebyla schopna přijmout,že dítě může vše pociťovat jinak,že je samostatný tvor s vlastním myšlením.Dodnes to nepochopila.Jsem schopná se nad to dnes přenést a nechat minulost minulostí,jenže ona se v tom chce stále rýpat.Vždy si najde záminku,aby mě dostala na kolena.Třeba jen tím,že můj pohled si vysvětlí jako zamračení se následně z toho vzejde představa,že ji nesnáším a pokračuje to výčitkama.Tentokrát jsem si dávala záležet,abych se usmívala,jenže si to pro změnu vysvětlila tak,že se jí vysmívám a mám z toho radost jak ji ubližuju.Je to směšné a tragické zároveň,jsem bezradná.Nedokážu zvládat emoce,ovládnout se.Nemám potřebu ji vídat,ale rozum mi říká,že ji nemůžu jen tak zavrhnout,vždyť za to nemůže.Je už stará,jednou zůstane sama,třeba nemocná ve svém bytě a já se jí věnovat nebudu moct,protože bych se z toho zakrátko zbláznila.Děsí mě to. Předmět: problémy s matkou Autor: x-x Datum: 11.12. 2005 23:51:47 Evi, rozumím Ti, taky mám zásadní nesoulad s rodiči, asi více s matkou a v mé hlavě je to věčný boj mezi rozumem (jsou to rodiče ....) a city(návštěvy u nich je noční můra a zdroj deprese). Jednu dobu zde dost běželo téma - Věčný problém matka, když, tak se tam mrkni. Předmět: problémy s matkou Autor: Andy Datum: 12.12. 2005 1:04:27 Tohle znám taky. Matka je o 40 let starší než já. Naprostý generační propad. Otec nežije. Každá návštěva u mojí matky končí nedorozuměním a hádkou. Jsem jedináček a to je to neštěstí. Ona si mysli, do dneska, ze jedine ona uvazuje spravne, jedine ona vi, co je pro mne dobre. A to je mi 30. Je schopna chovat se ke mne jako k malemu decku. Nenaučila mne mít nejake sebevedomi. Dycky jsem se musela podřizovat a ustupovat. Ona si to takto přála. Dneska to poznávám-v zamestnani, mezi přáteli a všude. Vždy vše řešila fyzickymi tresty. Neexistovala diskuse. Každou moji radost, i tu sebemensi, okamžitě pokazí. Jinak neni spatna, ma smysl pro humor a tak. Ale je to hruza a des. Jeste ze spolu nebydlíme, bych se z ni pomatla uplne. Kdyz jsme spolu kdysi bydlely, jednou jsem se neudržela a normálně jí jednu vrazila. teatrálně se skácela k zemi a pak šla zvonit na sousedy, že jsem ji napadla. Proste vopruz. Přitom ona mne jako děcko bila věčně. Zkazila mi i takove veci jako jsou Vanoce. V jejim podani se nesly ve stresu a radoby pohodě. nadavala u peceni cukroví, stresovala se s darky-navic malokdy vybrala takovy, ktery by udelal radost. Vzdy říkala, že sama uzná za vhodné, jaký dárek mi vybere.Je to nestesti, jak todle dokaze cloveka ovlivnit. Kdyz jdu k ni na navstevu, dycky si říkám-proboha, at je to v klidu. No a kdyz neni, tak ja zacnu vyvadet, protoze uz mam v sobe takove nejake obranne mechanismy a obvykle odejdu,mlčky a prasknu dveřma. Jedine řešení.

Někdy mě napadají myšlenky.. panovačná matka, která se "podepsala" na psýše své dcery..zaslouží si,aby stáří trávila u dcery? Obzvláště, když sama nikoho z rodičů (ať už svých nebo partnerových) na stáří k sobě nechtěla? Když neustále někoho komanduje, pomlouvá, je netolerantní? Nezaslouží si její dcera, aby sama na stáří už měla trochu klidu?

Pokousela jsem se to prekopirovat se diskuze stari, ale marne. Takze to prepisu. Moje matka me zacala posledni roky nenavidet. Mela me velice pozde a je ji 83 let( mne 44)Nema cenu tomu nalepovat zadne psychologicke nalapky. Proste me velmi nenavistne pomlouva pred prately, znamymi, ale casto i zcela neznamymi lidmi. Staci, kdyz se na chvilku vzdalim a spusti. Dokaze byt strasne zla, vysmiva se mi a ponizuje mne, ale to skutecne nejhorsi je, ze jsem musela vsem pratelum rict, ze to co o mne povida je prekroucene a nesmyslene. Nedela to tak chytre, ze by se snazila nekoho z mych pratel proti mnbe postvat, (neco jako "vite tuhle o vas rikala..."), ale spis vytahuje prekroucene historky z meho zivota a rika je druhym. Doma casto zuri a bez jakehokoliv podnetu mi sproste nadava. Ve vsem co rika byva ironie a zatrpklost. Nevim, co s tim a az moje psychiatricka mi rekla, ze pravdepodobne jde o dusevni nemoc, spojenou se starim, ktera se neprojevuje zapomnetlivosti, ale vyhasnutim citovych vazeb a nenavisti a záštím k nejblizsimu okoli. Ma jeste par pratel, ale ti ji slouzi jemn ke stiznostem a sebelistosti. Nevim co s tim delat, psychiatricka mi take rekla ze pravdepodobne jde o starobni(involucni) schizofrenii, a ze se prakticky neda nic delat, ze by musela si svou nemoc uvedomit a dobrovolne chodit k lekari. navic u starych lidi se psychofarmaka velmi statne voli a malo ucinkuji. Jsem z toho zoufala, na jedne strane jsem si prestala vycitat co delat a jak s ni znovu navazat jakekoli pratelstejsi styky, proste pri duesvni nemoci neni nic takoveho mozne, ale na strane druhe mam strach nemoc neporacuje prilis rychle spis v jakychsi etapach. Vzpomela jsem si ze jeste asi pul roku po otcove smrti( behem leta 2000) a mozna az do zimy byla celkem normalni. Jeji nemoc se zacala naplno projevovat v lete 2002 az jejimi absurdnimi reakcemi na mou znovu se navracenou nemoc, proste reagovala opravdu paradoxne, misto ucasti davala najevo vysmech a lhostejnost, naprosto neduverivy postoj. Pamatuji si take ze v te dobe za mnou byla na onkologii ma sestrenice(z Nemecka) a matka ji ve chvili kdy jsem se vzdalila na wc, dokazuvala, ze si vse jen vymyslim a ze to tak s doktory "koulim" vzhledem k tomu na jakem jsem byla oddeleni sestrenice byla naprosto konsternovana. I cizim lidem napr. spolupacientum to pripada naprosto neuveritelne, ze za nimi prijde stara pani - navsteva jedne z pacientek, a rekne jim vse spatne o nekom koho vubec neznaji. Matka to dela vzdy v me nepritomnosti a popira to. Jen obcas se prorekne, ze si mysli ,ze kdyz jsem takova, meli by to o mne lide vedet. Rict, ze jsem vydesena je slabe slovo. Snazim se vsemi silami ovladat a nedat najevo strach, protoze kdyz ho projevim matka spis jeste vic vyvadi. Ano mam z ni stale vetsi strach a nevim co bude, napada me nekolik treba z jeji strany hrozi nasili, nebo jak vubec bude jeji nemoc pokracovat. Jestli mate nekdo podobne zkusenosti, nebo znate odbornou literaturu zabyvajici se touto nemoci, prosim, poradte mi, chci vedet, co mohu cekat . Prostoze jak jsem sem uz nekolikrat psala jsem dost nemocna a s cca 5-6 nekolikatydenimi pobyty v nemocnici si nebudu nemoci dovolit o ni starat, chci vedet jake zbyvaji dalsi moznosti. Je to ma matka a dost casto oplakavam tech par let, kdy jsme si rozumeli. V mem detstvi a mladi byla spis citove chladna, ale nekolik let pred otcovou smrti, se ke mne chovala dobre a da se rict, ze jsme si i par let rozumely. Je mi moc lito, ze tech let bylo tak malo.

... a pokud možno, stýkat se co nejméně. Vlastní bydlení, vlastní život. Hlavně abychom to my, až budeme mít dospělé děti, chápaly a nechaly děti jít jejich vlastní cestou, pomoc můžeme jen nabídnout, nikdy vnucovat a přikazovat.

Na takový problém je nejlepší - neříkat matce NIC důležitějšího, snažit se mluvit o nepodstatných věcech, protože ostatní se obrátí proti nám. A také NIC po ní nechtít ani ve své mysli, protože problematická matka ničeho srdečného schopná už není.

Zdeňku, v tom souhlasím, jenom mi připadá zvláštní, že jsem nikdy neslyšela, aby byl někdo zklamaný z toho, že se mu narodí kluk, zatímco lidí zklamaných z holčiček znám mraky. A kluci bývají často "mazánci". Ale možná je to náhoda a prostě se neznám s opačným druhem lidí. Nakonec v naší rodině to tak přesně funguje. Kluci jsou miláčkové bez ohledu na to, jací jsou povahově atd. a holky jenom tak jako co se dá dělat.

Aleno nemusíš se omlouvat, nic se nestalo. Jenom si myslím, že zklamání z holčičky je spíše menšinové, spíš je to otázka jakou osobností je ta matka.

Zdeňku, tak to se omlouvám, já jsem to nečetla zase tak podrobně. Napravím to.

Stačí si jenom přečíst starší příspěvky pod mým jménem a uvidíš, kolik jsem toho napsal.

Zdeňku, napadá mě, že by to mohlo být třeba tím, že ženy mají větší potřebu se s tím "vypovídat" (ani ty sám jsi tu vlastně nic nenapsal) a částečně to bude určitě i tím, že si dost lidí přeje mít syna a tak se s chlapečkama také často lépe zachází, zatímco narozená holčička je bohužel mnohdy zklamáním.

Holky a můžete mi vysvětlit, proč jsem jediný chlap co má tyto problémy?

Petro, mela jsem podobne detstvi snad jen s tim rozdilem, ze jsem byla dana na vychovu k prarodicum a ze pokud jsem byla, doma otec me bil. Ale muj nevlastni dedecek byl skvely, prosel KT, ale nikdy vuci lidem nezatrpkl a byl pro mne vzdycky takovy kompas to je dobre a to zle. Zemrel, kdyz mi byla 12 let ale dodnes ziju tak, ze si obcas reknu, co by tomu asi rekl dedecek a hned je snazsi se rozhodnout. Jinak, jak se dalo ocekavat, mela jsem problemy s partnery atd. Nicmene k Tvemu napadu, byla jsem jednou na interne vedle stare spolupacientky, pani tak 86 let, dusevne naprosto skvela, mela rada klasickou literatury a mluvily jsem o vsem moznem cele hodiny, je to pres dva roky, ale do ted si piseme a obcas ji poslu nejakou kvalitnejsi klasickou literaturu z antiku (no s ID toho moc neporidim)nebo slevnenych knih a mam radost, ze si ne mne taky vzpomene, Nevim, jestli to ma co delat s tim, z bych si takovou pribuznou taky prala, nebo, ze je to proste moc fajn stara pani. Jirina.

Lenko,úplně jsi mě dostala, skoro jsem si říkala, jestli jsem Tvůj příspěvek nepsala já. No, máme to s maminkama těžký.

Ahoj,Tady jeste jednou Lenka,jsem rada,ze se naslo par lidi se stejnym problemem,rada bych vas poznala osobne.Jelikoz si myslim,ze problem s moji matkou me dost poznamenal i spolecensko-socialne.Zjistila jsem,ze nejsem schopna vyjit s zenskou autoritou,jakmile mam nad sebou sefovou,byt je treba sebemilejsi ke me,mam jakysi neprijemny vnitrni pocit.Kdyz mam nad sebou sefa-muze,nevadi mi to,dokonce s nim velice dobre vychazim.V soukromem zivote je to zase obracene,to prebiram zase dominantnejsi pozici ja.Taky mam problem si najit uprimnou kamaradku,mam neustale pocit,ze vsechny se mnou jenom souperi,tak jako ta moje matka.Diky ni,mam v sobe vypestovanou jakousi imiage nezranitelnosti,sily a samostatnosti,protoze jsem ji nikdy nesmela sverit zadnou svoji prohru ani slabost,natoz se treba vybrecet,jelikoz ona to vzdy nesoucitne pouzila proti me.Vzdycky mi vstepovala pocit,ze za jakykoliv neuspech,ci krivdu ve svem zivote si mohu sama,protoze jenom ja delam porad chyby.Mam z ni vzdycky velmi neprijemny pocit,kdyz s ni musim mluvit,treba mi telefonuje,a to jenom aby mi sdelila nejaky svuj uspech,obvykle zalozeny na nejakem financnim ci materialnim zisku,neni ale vubec schopna vest nejaky dialog,mluvi porad jenom ona a to obvykle tak ze me zse musi nejak napadnout,a kdyz se chci obhajit,nebo ji situaci vysvetlit,tak rychle konci hovor,nenecha me vubec cokoli rict a tvrdi ze telefon je drahy a ze ty moje kraviny nebudeme rozebirat.To je jeji despoticka taktika komunikace.

Lidka z 4.10.2001, mam taky dojem, ze som presne Tvoj pribeh kedysi citala na Dame (www.dama.cz/diskuse), tam to tusim opisovala druha zena Tvojho otca. Fakt, je to neuveritelne podobne. Mozno to vies, ale len tak ma to napadlo.

Tak to tu ctu a vsechny pribehy, az na detaily se mi zdaji byt "jako pres kopirak". Znam to taky - chtela jsem mit dlouhe vlasy a tak me mama trestala ostrihanim. Nedostavala jsem povoleni jet na vikend nebo na vecirek ani v dobe studii na VS - co kdybych otehotnela a nedostudovala! Mohla jsem jedine zmizet a pak si vyslechnout prednasku o tom, co jsem mela a absolvovat "vyslech". Montovala se mi do vztahu, cetla mi dopisy a vycitala mi, ze se nesveruji a za jednu chybu jsem byla trestana tolikrat, kolikrat si na muj prohresek vzpomnela (byt jen psychicky). Ted by mi nejradeji zakazala kamaradit se s nevlastnim bratrem. Kdyz se po tech letech ohlednu zpatky, asi nejdulezitejsi je, nenechat si vnutit pocit viny a nedostatecnosti, ukazat zoubky, drapky, odboj a cim driv, tim lip. Jenze k tomuhle poznani clovek dojde az kdyz se to donekonecna snazi vyresit po dobrem, kdyz uz ho to uplne psychicky zmaha a nevi jak dal. Zkuste si precist treba od Koukolika: Zivot s deprivanty. Asi budete mit hodne silne pocity pri cteni, protoze to bude jako z vaseho/naseho zivota ale k jakemusi nadhledu to pomuze. Take nejaky pan Thomas Harris napsal knizku Jsem OK - Jsi OK, kde je probirana teorie vznikla sice jiz v padesatych letech minuleho stoleti a je psana tak americky ale i v ni lze najit jakysi klic k sebeobrane pred timto psychickym nasilim. Nase "mile" matky nas evidentne chteji videt trpet, leci si tim nejake svoje pocity zhrzenosti a jestli si chceme zachovat zdravy rozum, nesmime tu pozici tyraneho prijmout. Smejte se jim do oci, rikejte jim pravdu, kladte jim neprijemne dotazy, budte nad veci, nenechte se do sporu zatahnout, kdyz nic jineho, alespon je ignorujte a nedavejte jim pocitit, ze s vami mohou "orat". Nenechte si to libit, kdyz vite, ze jste v pravu! Najdete s sobe tu silu, prekonejte ty pocity nekonecne ucty a podrucenstvi, ktere do vas jako do ditete vlozili a dejte rozhodne znat, ze jsou hranice, za ktere si nesmeji dovolit jit. Drzim palce!

Přestože moji rodiče v důchodu ještě nejsou,chovají se stejně jako tvoji...