Vyhýbavá porucha osobnosti a jak se jí zbavit

Mám tyhle problémy od dětských let a dnes je mi 43. Nemám asi zvlášť těžkou formu a řekl bych, že je pravda, když se píše, že tohle je jedna z mála psychyckých nemocí , které se s věkem lepší. Životni povinnosti zvládám, ale nezvládám ty činnosti, které přinášejí do života radost. S maturitou jsem neměl zásadní problém, dnes už dokážu i vystoupit na schůzi (jsem činovník u hasičů), zvládnu schůzku na úřadě i se jsem schopný bavit o nějakém tématu. Co stále nezvládám je taková ta nezávazná konverzace pro zábavu. Nedokážu jen tak oslovit cizí lidi a připojit se ke kolektivu. Nejsem nijak ošklivý a snad ani hloupý, ale nastoupit s nějakou balící formulkou nedokážu. Známost jsem nikdy neměl, takže samozřejmě nemám ani rodinu. Tady asi mají dívky výhodu. Opravdového kamaráda jsem měl snad pár let v dětství, od té doby nikdy. V novém kolektivu (spíše pánském - vojna, zaměstnání) je to vždy stejné, nejdřív od pohledu myslí, že budu vpohodě, pak mě začnou poznávat a myslí, že jsem debil a pak mě poznají a zvyknou si, že jsem prostě trudnomyslný, ale docela rozumný (ten termín skutečně používají) člověk. Našel jsem si klidnou práci v malém kolektivu a denní kontakt docela zvládám, snad jsem i relativně oblíbený. Vlastně je to můj jediný sociální kontakt, kde si s některými kolegy dokážu skoro kamarádsky popovídat. Když občas pracovní kolektiv někam vyrazí, tak mě i pozvou a já se občas rád zúčastním. Oproti tanečním v 16 (podmračený totální nemluva) jsem dnes mnohem dál. Aby to ale nevypadalo moc idylicky. Často mi kolegové a známí vyčítají pesimismus a smutek, na akcích se ptají co je se mnou a proč se nebavím (a mě je přitom zrovna relativně fajn a říkám si jak jsem pěkně zapadl). Myslí si, že vztah nebo si jen užít se ženou nechci (seznámit se je přece banalita) a nechápou proč. Možná bych se svými dnešními sociálními dovednostmi dokázal zabodovat v těch tanečních, ale určitě nedokážu vystupovat jako sebevědomý muž. Nejsem určitě případ na invalidní důchod, ale je mi hrozně smutno když občas i se slzami v očích vidím, jak se jiní scházejí s přáteli, užívají cestování, vztahy, rodinu, že je život baví je pro ně naprostá samozřejmost a já jen chodím do práce a překonávám životní překážky. Vydržet se to sice dá, ale už od 8 let si říkám, že kdybych se zabil, ušetřil bych si plno nepříjemností. Antidepresiva pomohou od úzkostných stavů, zlepší spánek a trávení ničené trvalým napětím, ale změnit člověka nedokáží. Trénink sociálních interakcí u mě funguje na předvídané situace, v 15 jsem se neskutečně styděl jít na policii pro novou občanku, dnes je to sranda. Ale s úsměvem vybruslit z nějakého trapasu nebo jen tak nezávazně pokecat třeba s hezkou lékárnicí je prostě scifi. Na závěr nepříliš povzbudivá citace Cyrila Höschla: "Podle mé zkušenosti patří poruchy osobnosti mezi nejobtížněji léčitelné stavy v psychiatrii vůbec, s velmi špatnou prognózou co do vyléčení. Jde totiž o stavy, které jsou hluboce zakořeněné, značně trvalé a léčbě odolávající."

Tak lidí mám smíšenou poruchu,vyhýbavá ,a emočně nestabilní ,panicka porucha ,poslední 2roky se mi to rozjelo nehorázně ,celkem guláš ,po stresech a dalších problémech únavové stavy jak prase,výkyvy nálad,no u mě vyhýbavá znamená vyhnout se všemu co mi nedělá dobře spojeno i s panickou poruchou,jen jsem chtěla napsat zadala jsem o důchod je mi 41 a jelikož celý život pracuji a schovala jsem se akorát 7let na mateřské ,a dlouhé roky prostě problémy v práci hodně mě to stresuje a za to že jsem se nevzdala a chodila dál do práce mi v podstatě odbor z důchodového dal30%a v podstatě doporučení že si mám najít sedavé zaměstnání a bez stresu,2x hospitalizace za poslední rok a půl v cvokhauzu ,chtěla jsem ID že si skratim úvazek na minimum ta asi tak

Nějak nevěřím, že s touto poruchou nejde nic dělat. Ale litovat se a pobírat invalidní důchod je samozřejmě mnohem jednodušší než tvrdá práce na sobě!

Ahoj, taky jsem z Brna, kdyby někdo chtěl, můžeme vyměnit na sebe kontakt..

Taky mam tuto "chybu". Trvalo mi docela dlouho, nez jsem zjistil o co jde. Po precteni ostatnich prispevku, muzu rict, ze na tom nejsem tak spatne, jako jiny. Ale jeste jsem mladej. Kdo vi co pride casem.
Pokud je problem vetsiny z nas komunikace s "normalnima" lidma, tak komunikace s lidma se stejnym problemem, by nemusel byt tak slozity.
Kdyby se vytvorila internetova komunita pouze pro lidi s touto poruchou, tak by to mohlo nekomu pomoc. Alespon v hledani novych znamosti, kdyz kazdy z nas radsi komunikuje textove, nez mluvenim.

Co ted,jak dál. .
?

Proc místo omluvy....udělal jsem chybu....nebo obycejna zavist,touha pomstít se.......
Raději hledej ..psychologický program v boji s nepřítelem,či řízena "Marioneta." ..?????!!!@@@

Já dokážu téměř všechno ...dokážu zorganizovat únosy ,násilí, psychologický nátlak ..cokoliv. .,ale vis co nedokážu. ...zvládnout sebe....
Myslím ,že nějak tak to i myslel Marcus Aurelius,když řekl ..Já dokážu zničit ,porazit Řím, ale nedokážu zvládnout sebe. ...Muže to tam byt....??????
Proc mam potřebu vnutit ti jednání jake chci ja ..proč neumím rici udělal jsem chybu...proč neumím se omluvit....

Dobrý den. Už od dětství...Zabij se

Doporučil bych vyzkoušet piracetam (volně dostupný v lékárně). V mém případě dělá hotové zázraky. Jediná nevýhoda je, že může způsobovat ospalost (což se dá vyrovnávat pomocí Acetyl-l-karnitinu). Rozhodně bych se vyhýbal kávě a jiným stimulantům. Táke po dlouhodobějším užívání mohou nastoupit i deprese, ale mělo by stačit si jednoduše dát na pár týdnů pauzu a vše by se mělo vrátit do normálu :) Samozřejmě pišu pouze z vlastní zkušenosti, ale jestli někdo vyzkoušíte, jsem zvědav zda-li vám též pomůže.

Hele a co si pustit muziku do pecek?Pak by si vyšel před dům?!Si tam nahraj něco oblíbeného a pust si to a uvidíš,jak si ani neuvědomíš,že ses oblík a vyšel na nákup.

Ahoj, taky nejspíš trpím...To je pak v pytli,jak nedokážete přijít do potravin a koupit si banány tak je to v pytli a to můžete taky jednou umřít sám hlady,vybyje se vám mobil a vy si nedojdete pro jídlo...

Ahoj, taky nejspíš trpím touto poruchou. Věřím tomu, že se s tím i dá něco dělat, jen na to nesmí být člověk sám. Je tu někdo z Brna a okolí, kdo by se chtěl začít scházet a vlastními silami si pomáhat?

Ahoj všem, také trpím vpo, i když možná mírnější formou, než někteří z vás (soudě podle příspěvků). Dispozice jako plachost a uzavřenost budou u mě jistě vrozené, ale ze zbylých cca 90 procent tipla bych bude tato porucha získaná. Ve zkratce - matka byla hyperprotektivní, neurotická a zároveň vše rozhodovala za mě a často mě shazovala. První stupeň ZŠ ok, vše začalo až s nástupem na 8leté gymnázium v mých 11 letech. Byla jsem bohužel kypřejších rozměrů a na posměšky jsem byla zvyklá už ze ZŠ, tam mi to ale nevadilo a měla jsem tam i kamarádky. Na gymplu ale byly posměšky tak vyhrocené, že se mi spolužáci smáli neustále, i v hodinách a u toho ještě dělali "fuuj a moje příjmení", obcházeli mě, nechtěli vedle mě sedět, vyháněli mě a tím mě dostali do izolace... Ze začátku jsem tam měla pár kamarádek, ale jak začaly taneční (kam jsem nechodila) a holky se začaly bavit s klukama (což já v té době nedokázala kvůli těm posměškům) a řešit první vztahy, uhasly i kontakty s nimi. Matka viděla, že se něco děje a místo, aby mi pomohla, nadávala mi a já se cítila ještě víc nemožně. Ještě než jsem se odstěhovala a vdala to proti mě často používala v hádce, že se mnou nikdo nedokáže vyjít a nemám žádné kamarády. Jako bych si za to mohla sama. Byla jsem od ní zvyklá na nejrůznější nadávky a urážky včetně vulgarit, vždy věděla, kam mířit, aby zasáhla ta nejbolavější místa. Na gymplu jsem ještě netušila, že mám vpo a matce slibovala, že až začnu chodit na VŠ, vše se zlepší a já si najdu kamarády (věřila jsem tomu), myslela jsem si, že nedokážu komunikovat jen se spolužáky kvůli těm příkořím z prvních let gymplu. Jinak jsem v té době taky dost zhubla a příležitostně (o prázdninách na jazykových pobytech nebo u příbuzných na vesnici apod.) se zkamarádila z různýma holkama, ale bohužel si mě oblíbily vždy jen na první pokec a během pár dní mě buď nesnášely nebo se mi vyhýbaly. Také jsem se začala opíjet a chodit na diskotéky a podařilo se mi navázat i nějaké spíš jen krátkodobé vztahy, vždy jsem se mírně napila alkoholu, abych se uvolnila a nebyla v křeči a s muži jsem se tímto způsobem naučila komunikovat a s navázáním vztahů jsem naštěstí nikdy problémy neměla. Potom na VŠ nastalo to samé, opravdu jsem se snažila se se všemi zkamarádit, chodila na všechny srazy, akce (za konzumace alkoholu), ale zase to neklaplo. Jednak jsem vždycky, když jsem zahlédla někoho např. na cestě do školy, pocítila úzkost typickou pro tuto poruchu a raději zpomalila, abychom se nepotkali. A samozřejmě jsem také začala být neoblíbená, nejdříve u spolužáků (během prvních týdnů) a později i u spolužaček (v řádech měsíců). A moje matka místo, aby mi pomohla, mi to nazapomněla vyčíst, že jsem jí slibovala, že na VŠ se to změní a ono je to pořád stejné... copak si snad myslela, že to dělám naschvál??? Jako matka tohle nikdy nepochopím, já vidět své dítě v takové izolaci a zoufalé, tak mu pomůžu a ne, že mu ještě přidám! Pak jsem si našla partnera a kontakty se spolužáky umírňovaly a od ukončení VŠ jsem nikoho z nich neviděla. Ale vdala jsem se a měla děti, se kterýma jsem teď doma a min. 2 roky ještě budu. S čím mám ale problém doteď, je navazování přátelských vztahů. Kamarády nemám žádné, snažím se zapadnout mezi maminky, které potkávám na hřišti, ale moc mi to nejde. Nějak se občas bavíme, ale prostě vidím, že nejsem oblíbená. Bohužel asi tím, že jsem nepotrénovala ty správné sociální dovednosti a neumím se chovat přirozeně, jsem v neustálé křeči..však to znáte sami. Jinak s formální komunikací (s učiteli, na úřadech apod.) jsem nikdy větší problémy neměla, styděla jsem se, to ano, ale cokoli, co zavánělo neosobním přístupem a přetvářkou, jsem normálně zvládala. Chtěla bych se vyléčit, abych při nástupu do práce byla schopná navazovat kontakty i na osobnější úrovni než jen ryze pracovní, ale s návštěvou psychologa/psychiatra zatím váhám (není čas s malýma dětma + neumím si představit se někomu svěřovat, ten člověk by mi musel 100 procentně sednout). Největší problém v komunikaci mám asi s děláním vtipů a reakcí na ně. Moc neumím bavit okolí a hovor odlehčit a zároveň nevím, jak na vtipy ostatních reagovat. A také je problém ta staženost a odměřenost, kterou ze mě vnímavější jedinci vycítí. Chtěla bych moc poprosit kohokoli s vpo, kdo by měl zájem o této nemoci hovořit, případně má sám zkušenost s psychoterapií (kbt, expoziční léčba), aby mi napsal na mail [email protected] Budu moc ráda za jakoukoli spřízněnou duši a také i za popis, jak taková terapie probíhá, co bych mohla potrénovat sama doma, než mladší dítě povyroste natolik, že bych třeba mohla k terapeutovi začít docházet. Přeji všem krásný večer a ať máte i přes všechny strasti spojené s vpo pokud možno aspoň trochu krásný život...