Vyhýbavá porucha osobnosti a jak se jí zbavit

Ahoj, hledám dobrovolníky s jakoukoli diagnostikovanou specifickou poruchou osobnosti, kteří by byli ochotni odpovědět mi na pár otázek nebo napsat pár vět o svém životě s poruchou. Případně se mohou ozvat i vyléčení lidé. Jedná se o výzkum, který potřebuji ke zpracování seminární práce. Vše by samozřejmě proběhlo v anonymitě. Pokud má někdo zájem podílet se na výzkumu, kontaktujte mne prosím na [email protected]
Děkuji

problém je v tom,že asi dost dobře, nevím s čím by mě mohl psychiatr či psycholog pomoci,o co vlastně žádat.Myslel jsem,že mně chceš navrhnout něco konkrétního.

souhlasím,kde,že bych se...řekni svému praktickému lékaři, ten tě doporučí k psychiatru či do psychologické poradny v blízkosti tvého bydliště. A pak zvolena terapie. Tam tomu je vždycky. Anebo si můžeš vybrat psychiatra či psychologa sám a třeba mu zavolat.

já to vnímám tak,že biologický psychiatr sám sebe vnímá jako skutečného lékaře na rozdíl od psychiatra závislého na hodnotách určovaných společností.

souhlasím,kde,že bych se mohl zúčastnit oné psychoterapie?

pavel:
Jestli jsi reagoval na můj příspěvek, což není stále zřejmé, tak tebe, a možná i ostatní, upozorním na možnosti buď individuální nebo skupinové terapie popř. psychoterapie. Termín "Biologický psychiatr" je hodně přitroublý cynismus.

Objednej se k biologickemu psychiatrovi

pavel:
Reagoval jsi na jaký příspěvek?

nic ti není,jenom se snažíš za každou cenu něco najít.Jenže ono se také říká: vezmi na dlani chlup když tam není.

To je zvláštní. Vždy jsem si myslel, že jsem schizoidní typ osobnosti, extrémní introvert...ale před pár dny jsem si udělal na internetu test, za který jsem zaplatil 80kč a z toho mi vyšlo, že trpím ve skutečnosti vyhýbavou (úzkostní) poruchou osobnosti. Ta schizoidní a rovněž závislá porucha byly s odstupem na 2 až 3. místě a obě tyto vychýlení nebyly tak extrémní, jako ta úzkostná porucha. Už je mi přitom 52 let, ale psychologové a psychiatři s kterými jsem za 32 let setkal, hlavně v mládí, mi v podstatě nic určitého neřekli...buď, že jsem pouhý neurotik nebo naopak nevyléčitelný psychopat a musím to vydržet až do smrti bez jakékoliv pomoci. Nebo mi také jeden psychiatr řekl, že mi není vůbec nic, pouze simuluji. Takže absolutně odlišné diagnózy. Podle mně ta vyhýbavá či úzkostní porucha osobnosti je nějaká nová diagnóza, dřív jsem si jí nevšiml. Vychází ale na mně až neuvěřitelně přesně, protože já nejsem lhostejný, jak bývají podle popisu schizoidi, a nezavrhuji vztahy s lidmi. Naopak. Máte s tím nějaké zkušenosti? Díky za rady.

To o čem se tady píše mě...Jani, na akce typu rodinné konstalace bacha

To Meo - velmi moc děkuji za...Jani, máte pravdu - je to dlouhodobý proces a mnohdy jde i o to, jakou máme sami se sebou trpělivost. Píšete o boji s přecitlivělostí. Mně dělalo velký problém přiznat si, že díky velké citlivosti jsem přehnaně (sebe)lítostivá a tím přicházely otázky typu "Proč zrovna já, proč se to děje zrovna mně", s tím souvisela sebekritika, kritika všeho a všech a už se roztáčel ten bludný kruh bez konce. Přiznat si, že jsem taková a přijmout ten fakt bez dalších komentářů v hlavě "Ale když on, oni ..." je opak boje. Když bojujeme, chceme něco porazit, odmítáme a vlastně nám unikne, že je to součástí nás samých a když to přijmeme, může nám to pomoci při objasňování, prosvěcování toho, co nás trápí.
Přeji Vám hodně odvahy a síly, abyste se nenechala zviklat opětovnými pády do hlubin přecitlivělosti, které Vás budou zkoušet, zda to se sebou myslíte vážně. Jsou věci, které když pojmenujete, tak slábnou

To Meo - velmi moc děkuji za váš příspěvek, je to tak, jak píšete, ale zcela jistě víte, jak je zěžké udržet správný směr. Nezbývá než bojovat - hlavně s tou přecitlivělostí. Přeji vše dobré

To o čem se tady píše mě...Jani, dojdete k uznání mužské autority až v sobě objevíte ženský prvek, který je přijímající. Základem pro Vaše uvědomění je přijmout sebe takovou jaká jste i se svými úprky a strachy. Poté přijměte své rodiče i s jejich úzkostmi, odmítáními a dalšími věcmi patřící jen k nim. Následně se může změnit pohled na muže a jako bonus pomůžete i své sestře. Teď se nenuťte do žádné aktivity, pobývejte se sebou a užívejte si sebepoznání, protože jen od sebe můžete pokračovat malými krůčky směrem ven, vše má svůj čas. Jen má zkušenost

Co se týče rodinných konstelací - tam bych byla zdrženlivější. Ony v člověku utvrdí, že věci jsou nebo byly špatné, ale už neodhalí pozadí všeho, proč se tak stalo a k čemu má zůčastněné lidi dovést. Jakoby zakonzervuje v nehybnosti a to není vpořádku. Takže bych to nebrala až tak vážně, protože záměr nikdy není špatný. Hodně štěstí

To o čem se tady píše mě úplně zničilo vztahový život s muži - dva rozvody, několik rozchodů z mé strany. Strach z blízkosti druhého člověka, z odmítntí, z toho, že pozná, jaká jsem, mě vede k tomu, že ze vztahu prchám a bořím i to dobré. Něco pěkného ke mě přichází, já po tom toužím ale bojím se tak, že si to nevezmu. Dělá mi problém uznat muže, jeho autoritu. V ostatních vztazích - na pracovišti, s přáteli, tento problém nemám, asi proto, že tam není ta intimita soužití. Vyrůstala jsem bez otce, v 53 letech jsem se dozvěděla na rodinných konstelacích, že jsem byla odmítané dítě od otce i matky , ta mi to skutečně potvrdila, navíc moje matka trpěla silnou úzkostnou poruchou osobnosti. Stejný problém má i moje sestra, která je sama, bezdětná. Je těžké se s tím poprat, zrovna teď jsem se připravila o další vztah. Chci bojovat, ale nevím, jestli nedopadnu jako Don Quichotte v boji s větrnými mlýny. Všem stejně postiženým držím palce.

Dle mého je toto chování...Dlouhá léta jsem o tom byla přesvědčená, ale potkávala jsem lidi, kteří v dětství a dospívání prožívali hotové peklo, jenže našli v sobě sílu, díky které jsou schopni vést dobrý život bez psychických následků. Takže si myslím, že spolupůsobí více faktorů najednou a u každého člověka je to namícháno jinak. Základem je asi uvědomit si svou cenu a citlivost přeměnit v soucit, protože jsme citliví až přecitlivělí na hrubost světa a odmítáme se účastnit. Mnohdy je umění najít způsob odmítání a uvědomit si, že se to děje a je v mé moci vše změnit. Už to uvědomění je drobounká změna, kterou je možné rozvíjet

Taky je mi přes padesát a...Dle mého je toto chování práce našich rodičů,kteří nás v dětství neustále tlačili někam,proti naší vůli.Peskovali nás a určitým způsobem ponižovali.

tak teprve teď, v 52 letech,...Taky je mi přes padesát a většinu života jsem se snažila zařadit mezi "normální" lidi, ale bylo to dost vysilující. Buď jsem vyhledávala samotu nebo se naopak bála, že nebudu splňovat požadavky obecné normality. Myslela jsem si o sobě různé věci, třeba že jsem neschopná se přizpůsobit, plachá, konfliktní a zkoumala jsem, jak to dělají ostatní, že jsou v pohodě. Setkala jsem se s názorem, ať se přijmu taková jaká jsem a nesnažím se něco nebo někoho kopírovat, nebrat se moc vážně, nebrat vážně ani různé diktáty zvenčí (týká se to různých věcí - hudby, módy, chování, rozhovorů). Cítím se líp, protože se do ničeho nenutím jako dřív, ale ještě na tom pracuji. Stále s lidmi neumím navázat, ale už nejsem v tak hrozném stresu, když mám někam jít nebo se s někým setkat. Snad se to už bude jenom lepšit

Introvertní osobnost: je mi devatenáct a trpím tím samým. Může se tě prosím zeptat jak moc ti ti ovlivnilo život?

tak teprve teď, v 52 letech, tzn. pokročilém věku, jsem po přečtení odborného článku na téma "výhýbavá porucha osobnosti" zjistil, že jsem vlastně celou dobu trpěl touto poruchou a nikoliv schizoidní, jak jsem se celou dobu domníval, či pouhými neurozami. Předtím jsem totiž o této poruše nikdy neslyšel. Navíc "porucha osobnosti" se nazývala snad 100 let psychopatií a to znělo hrůzostrašně. jak se vám líbí, že nejste neurotici, ale psychopati? Už tímto označením psychiatři postiženým značně ubližovali.