ŽIju sama a jsem spokojená

Nežiju sama, jsem s manželem v baráku, ale když si lezeme na nervy, každý máme možnost někam utéct - na zahradu, do jiných prostor atd. Jinak já jsem hrozně ráda sama. Ale někdy je potřeba, aby druhý byl poblíž. Tím ovšem nevyvracím nic, co tu bylo řečeno.

Chceme to ,co nemáme, nebo to, co má většina. Většina ale není spokojená se svým životem a tak je nejlepší mít rád to, co mám teď. V mojí generaci bylo samozřejmé vdát se / za kohokoliv/ a mít děti, vařit, prát a žehlit a taky chodit do práce - tím se naznačovala rovnoprávnost. Kdo byl jiný, toho pomlouvaly ženské - protože záviděly a chlapi říkali, že dotyčná je nejspíš frigidní, což bylo ostatně oblíbené slůvko manželů, kterým žena nechtěla každý den dávat.
Holky, svoboda je nadevše a když zajiskří a přijde ON, tak to riskněte. Může to taky vyjít dobře.

Jojo, teď už vím, že to byla chyba. Jenže každý chce to, co nemá. A dokud jsem to neprožila, tak jsem nemohla vědět, jak to chodí a že to bude chyba. A že jsem s ním mohla sice chodit, ale zůstat ve svém bytě a vídat se 2-3 krát do týdne, když oba máme chuť a náladu.
No ale co teď? Rozvést se jenom proto, že jsem zjistila, že takhle žít nechci? Nemám žádný objektivní důvod se rozvádět.

Jsem rád,že je nás víc.Ženy se mi líbí,ale v samotě je více svobody.Nikoho nevyužívám od nikoho nic nepotřebuji.Možná je to pohodlnostnebo, vychytralostsobectví.Málo nebo mnoho zodpovědnosti.Nepřipadám si jako nenormální.

kamsi co položím,tak to mám,úplný ráj,udělala jsi chybu..

Ach jo, já vám zavidím. Žila jsem sama relativně spokojeně do svých 36. Pak jsem HO potkala a myslela si, že s ním budu ještě spokojenější. Vdala se, nastěhovala se do domu jeho matky, na úplný kraj malého města. Do lesa kousek, mezi lidi daleko, stejně tu nikoho neznám. Navíc pracuju doma a jsem na něj ve všem odkázaná. Není zlý, k ničemu mě nenutí, ale prostě mi chybí ta nezávislost a chci být zase sama. A sama sebou. Ach jo :-(

hezký podvečer,i já patřím mezi ty štastné,volné a nezávislé co nic nemusí.Je to krásné vracet se do bytu kde mám svuj klid,kde za sebou zavřu dveře a jak já říkám všichni mi mužou být ukradení tady jsem paní já.Ano mám dospělé děti které z povzdálí pozoruji jak jim jde život,které jsem 15 let vychovávala sama a ted žiju svuj život.Bude mi padesát alepší dobu jsem zatím nezažila.Jsem vodnář a ti mají rádi volnost a jak by mě chtěl někdo připoutat tak unikám.Neříkám že na mě nedolehne chvíle smutku a osamění ano také,hodně mi v tom pomáhá net je to úžasná komunikace a děkuji za ní.Alena

Po všech peripetiích v životě konstatuji, že já jsem si konečně vyřešila, co vlastně chci, a kdy je mně opravdu dobře.
Člověk si musí udělat jasno v sobě, v této chvíli nebrat ohled na okolí, zvyky a tradice. Život je opravdu krátký.
Já si teď opravdu užívám samoty - ne osamění. To je rozdíl.

Neznám, co je to nuda, pořád se těším na další den, a jsem a chci zůstat sama. sama sebou, bez nutnosti stále být ve střehu, ustupovat, přizpůsobovat se, už ne. Toho jsem si užila dost. Stačilo.
Teď žiju sama pro sebe. Je to nádhera - jen umět si to opravdu vychutnat.

kdo nedokáže být sám se sebou, a spokojený, a musí mít vedle sebe někoho - to už je jiná. Asi výchova, zvyk, strach - co já vím. Jsem spokojena sama se sebou, že mám jasno, a že žiju SVŮJ ŽIVOT.

Jen mně někdy pronásledují vzpomínky, jak jsem byla zbabělá, a nechala se psychicky týrat, a vláčet sebou... a ustupovala a ustupovala - hm.
Teď už nemusím!

UŽ NIC NEMUSÍM!

taky jsem si nikdy nedokázala představit,že bych mohla být sama.po rozvodu jsem myslela,že jsem na konci svých sil,nechtěla jsem žít atd.Pak jsem ale našla svoje místo v životě a naučila se žít sama...po marných pokusech s někým žít.....nakonec se mi můj nezávislý život zalíbil natolik,že až jsem pak měla vztah,nedokázala jsem žít v páru,dělalo mi problém dělat kompromisy,někomu se "zpovídat"atd.Měla jsem děti,takže úplně sama jsem ale nebyla.Ten vztah skončil po šesti letech omezování a trápení a vzešel z něj malý chlapec.Rok jsem s ním sama a nemohla jsem si to vynachválit,je to asi jednodušší,než žít s někým,koho musím poslouchat,s kým se musím na všem domlouvat atd.Ale do toho jsem opět někoho poznala,zjistila jsem,že bez chlapa být nechci,ale zase se to opakuje,zase mi někd chce diktovat,jak vařit,jak uklízet,jen proto,že on to dělal přede mnou takhle.....naštěstí spolu nebydlíme,mám svoje bydlení,ale když se nad tím zamýšlím,tak rozhodně je lepší zůstat sama,než ztratit svou osobnost...identitu.Štěstí,že najdu člověka ušitýho přímo na míru....je mizivé....čím je člověk starší,tím je soužití s někým novým složitější,každej za sebou táhne jinak dlouhou minulost.Takže jde o to,aby se člověk naučil žít sám se sebou,pak je teprve schopnej žít s někým jiným.

Tak sem si to tady trošku pročetla a musím říci, že vás obdivuji. Asi bych nedokázala žít sama nevím. Zatím studuju a mojí hlavní prioritou je vzdělání. Proč to ale říkám: stále přemýšlím o životě o sobě a došla jsem k tomu že se nechci vdávat ani mít děti. bojím se,že zůstanu jednou sama a vlastně si to ani nedokážu představit.

Já jsem už dávno vzdala snahu vysvětlit, že je mně samotné nádherně.
Přišla jsem na to, že je to výlučně můj pocit, a vysvětlovat někomu nevysvětlitelné není možné.
Ale je fakt, že mám dvě manželství a dva nevydařené vztahy za sebou a syna, už žije sám, kterého respektuji stejně, jako on mně. Nikomu se nevnucuji, naopak, musím návštěvy odříkat, a schůzky s přáteli silně redukovat.
Jen svým příspěvkem chci říct, kdo opravdu šťastný je v životě, jaký si sám zvolil,nepotřebuje to nikomu zdůvodňovat.

Každý víme svoje, žejo! :-)

Sestra manželky (40.letá) je také sama, neustále vypráví jaká je to výhoda a podobně jako se zde můžeme dočíst. Jenže, kdo má snášet její vtírání se do naší rodiny. Naše děti považuje za své, kritizuje naši výchovu, neustále jim volá, zda jsou v pořádku a podobně. V současné době nám vytýká, že ji deti neberou telefony a nechtějí se s ní bavit. Proto si myslím, že to s tou "pohodou" v samotě asi nebude tak jak tvrdí. Prostě nám již hodně leze na nervy a manželka ji již několikrát ostře vynadala, ale je dost neodbytná. Zřejmě si svůj mateřský pud vylévá na našich dětěch. Ahoj

Já Leonu chápu.Když se manželství vydaří, není nic lepšího pro ženu.Když se v něm ale žena trápí, často bývá i týraná a muž nestojí za nic, je lepší být sama.Je to velká úleva, sama to znám a vážím si svého klidu.Také jsem už raději sama a teprve teď, po 50.jsem šťastná a spokojená.Sice nějaké zdravotní neduhy už přišly, ale bolest těla je nesrovnatelná, když bolí duše.

Leona otročí manželovi za sex a pak nám tady bude psát, že být sama spokojená je diskutabilní. Kamarádky jsou prý falešné... no a co chlapi? Lituji tě Leono, s takovým přístupem k životu nemáš mnoho možností. Pokud jsou kamarádky falešné, pak jsou všechny ženy falešné, a kde je psáno že muži jsou lepší? Proč tedy vůbec žít, když jsou všichni falešní? Kvůli sexu? Děláš si legraci???

Já se ale sexu nevzdávám - nebo se mu nevyhýbám. Mám stejně postiženou přítelkyni, která žije sama a jinde. A snad taky spokojeně. A když dostaneme chuť, sejdeme se... a pak hajdy domů. Máme se moc rádi - je to v podstatě láska, ale o nějakém sestěhování jsme vlastně ještě nikdy nemluvili.
Taky jsem byl necelých 25 let ženatý :-)

Já to zase nechápu.Podle mě většina žen žít sama nechce. Kamarádky jsou většinou falešné a když jich je víc, pomluvy jsou na prvním místě. Mluvim za sebe. Já bych nemohla žít sama a vláčet se s kamarádkama po cukrárnách a tloustnout, opečovávat vlastní děti a vnoučata. S manželem si výborně rozumíme, máme společné zájmy, těšíme se na sebe. Sex je vynikající, milovaní nemá chybu. Vaření a praní je pro mě hračka a nefňukám nad smradlavýma ponožkama.
Žít sama a být spokojená/ý je diskutabilní.

ja to uplne chapem,ze sa vam paci zit samym ..dufam,ze aj ja sa toho raz dozijem))to je moj sen..podla mna vecsina zien casom pride na to ze zit sama je pre nu lepsie..

Jsem sama už 3 roky po rozvodu. s manželem jsme byli spolu 25 let, pak si našel mladší ženu a opustil mě. Mám 2 dospělé děti. Nejdřív jsem si myslela, že to nepřežiju, ale teď jsem šťastná a spokojená sama. Nechci si hledat jiného chlapa, maximálně přemýšlím, že si pořídím pejska, ale toho asi až na důchod. Mám plno kamarádek a někdy jsem radši úplně sama než s někým. Ráda čtu, to je moje největší potěšení, dobrá knížka, nějaký dobrý čajíček - stokrát lepší než nějaký chlap! Všichni kolem mi tvrdí, že budu někdy litovat, že jsem si někoho nenašla, ale já jsem takhle spokojená.

Katko - tohle nikdo nepochopí, kdo není alespoň ve středním věku. Dříve bych si půjčení vagíny i botky rozkousal a dnes je mi to celkem fuk. Je mi 46 a mám upřímnou radost, že mě ten "tah na bránu" přešel. Jsem částečně sám a vůbec nic mi nechybí. Už ani ty pařby.

Já neměla 12 let chlapa,jinak občas jsem byla s kamarádkou a řešim to masturbací.
Já mám moc ráda lidi a tak jsem mezi nima opravdu často ale jinak jsem moc ráda sama.
Jsem samotářka de facto od mala.Nedokážu si představit život s chlapem,občas je u mně kamarádka která je na ženy a tak se pomazlíme.