smrt syna

Marcelko,vytryskly mi slzy.Ještě,že máte dalšího synka.Také mám 2 syny.Holčičko moje,myslím na vás.Již nikdy to nebude jako dřív,ale máte pro co žít-váš syn.

Vím že mě na tuhle cestu...Před rokem mi zemřel starší syn. Bylo to necelé dva měsíce po jeho 23 narozeninách. Celý svět se mi zhroutil. Je to již více jak rok a stále se nemohu smířit s tím, že není, že nikdy nepřijde domů. Máme ještě mladšího syna, je mu 17 roků a mám ho moc ráda. Snažím se fungovat jen kvůli němu. Jen on mne drží nad vodou. Vím, že i pro něho je to moc těžké. Přestože byl mezi nimi věkový rozdíl 7 roků moc si rozumněli. Stále si říkám, proč já, proč právě já. Nic horšího se mi nemohlo stát. Ten kdo něco podobného nezažil nemůže pochopit. Je to více než rok. Ráno se probudím v klidu a najednou mi bleskne hlavou ta hrůza. Můj milovaný syn už není. Nelze se s tím smířit, jen se s tím snažím naučit žít.

Vím že mě na tuhle cestu přivedla moje dcera, protože věděla, že bych to jinak nepřežila. A teď mám naději a mám důvod žít, pro svého syna i pro ní.. aby měla radost, že žiju dál. Aby můj syn mohl mít pocit, že se o svou mámu může opřít, spolehnout. Aby se ke mě mohla duše mojí dcerky vrátit.
A budu šťastná, pokud svitne alespoň kapka naděje i ostatním nešťastným maminkám, které vidí jen temnotu, že v nich zažehne ta jiskřička a za čas budou vědět.. jako já..

Hlubokou soustrast,,,, neda se nic napsát ,,,,,

Omlouvám se, že jsem to zde tak zahltila svým psaním. Mojí holčičku mi už nikdo nevrátí. Jak jsem psala, byla zdravá, krásná a plná života. Těšila se na lyžák, měla radost, že přešla na jinou školu, kde jí to konečně začalo bavit, ještě dva dny před vánocemi pekla rohlíčky (a jaký), nazdobila stromeček, nezvykle dřív, říkala že chce mít na vánoce klid, těšila se na pohádky a tu krásnou atmosféru. Těšila se..
Někdo, komu se stane taková tragédie, možná do té doby věřící, přestane věřit.. Já nevěřila do té doby, teď už vím. Vím že život smrtí nekončí. Že jsou naše děti, nebo blízcí, někde jinde, ale existují dál. EExistují dál naše duše, které se po smrti vlastně znovu probudí, proběhne jim uplynulý život před očima..zhodnotí ho, vzpomenou že už zde vlastně byli, že tam jsou vlastně doma.. Odtamtud se už nikomu nechce zpět, ale musíme se znovu narodit, aby naše duše rostly, vyvíjely se. Každý náš život je vlastně zkouška. Chodíme se sem na zem učit, růst a napravovat chyby. Neumím to popsat přesně, říká se tomu karma, osud má každý přesně daný a nikomu nenadělí víc, než by unesl. Já myslela, že to nepřežiju, že takovou bolest nelze přežít. Ale jsem tady. Vím že to pro mě byla zkouška a posunulo mě to dál. Mám syna, je mu 14 a je teď pro mě vším. Vím že to nesl velmi těžce, i když se snažil to nedávat najevo. Ještě byl i mě oporou, zlatíčko. Nikolka ho navštívila, říkal mi to a plakal, plakal poprvé od té doby, najednou se objevila a říkala mu, že nemáme být smutní, že máme být šťastní, protože i ona je tam šťastná..
Možná se mi její duše vrátí v podobě dalšího dítěte. Vím že to chceme obě.. To pouto naší lásky je tak silné. Matka-dítě, nejsilnější pouto. A budeme zase spolu. Zní to jako pohádka, ale život je zázrak a tolik toho nevíme, dokud nám něco neotevře oči..
Ne, nejsem úplně v pořádku, jsou dny kdy propadám beznaději.. Ten človíček mi tak hrozně chybí, její přítomnost, úsměv, objetí, její "ahoj mamko" když příjde domů ze školy. Chybí mi hrozně..

Hlubokou soustrast,,,, neda se nic napsát ,,,,,

Hlubokou soustrast,,,, neda se nic napsát ,,,,,

Dnes už vím, že bych se od ní nehnula ani na krok. Ani při operaci, ani po jejím úmrtí. Nedovolila bych, aby si dál s jejím tělem dělali co chtějí, s úmyslem zakrýt stopy svých chyb. Podali jsme trestní oznámení, nechtěli, aby proběhla v této nemocnici pitva, ale co myslíte? Udělali si jí.. Váš názor, vaše přání nebo nesouhlas přece nikoho nezajímá. Samozřejmě neshledali žádné zavinění, pochybení lékařů. Vždyť kryli sami sebe. Prý se jednalo o syndrom maligní hypertermie. Alergie na určitý druh anestezie (který jí podle všeho nepodali) Nerozeznali příznaky. Tvrdili, že jde o vzácnou věc, o které se skoro neví a přitom už je to tak známé už od padesátých let minulého století. Nebylo jim divné, že měla při operaci horečku 42!! Nezačali jí aktivně ochlazovat, jak měli, a hlavně, nepodali jí Dantrolen, jedinou látku, která mohla její smrti zabránit. Nechali jí umřít. Možná to ani nebylo to co tvrdili, opět se možná tím jen snažili zakrýt nějakou svojí chybu, kterou už nikdo nezjistí. Nějaký státní zástupce stáhl toto obvinění, s tvrzením, že není důvod domnívat se, že došlo k nějakému zavinění ze stran lékařů. Přestože ten státní zástupce k tomu neměl právo, neměl žádné znalosti z tohoto oboru. Vše bylo opět obnoveno, ale je to běh na dlouhou trať. Nejde nám o peníze, ale o spravedlnost. O pravdu. Ale zdá se to směšné, chtít v tomto státě mít nějaká práva na spravedlnost. Vždyť oni stojí všichni při sobě, my jsme jen loutky..

V šest hodin jsem, dá se říct s úlevou, vytočila číslo, které mi sestra v nemocnici dala a čekala na příznivé zprávy, že Niky spí, že je vše v pořádku, tak jak očekává každý, když jde o tak banální operaci.. Zvedla to sestra, která mi sdělila, že je na JIP-ce a dala mi číslo tam. Zvedl to doktor. Ten který mi říkal, jak je to banální a můj strach zbytečný. Ten, který Niky operoval. Říkal mi, že operace slepého střeva dopadla dobře, jen při operaci došlo ke komplikacím, k prudkému nárůstu tlaku a zástavě srdce, kterou se jim podařilo stabilizovat. Po převozu na JIP však došlo k další zástavě.. Připadalo mi jako věčnost, kdy mi mluvil do sluchátka monotónním hlasem a já stále v očekávání dobrých zpráv, které se změnilo v mrazení, ztuhnutí, ten pocit, že se stalo něco hrozného. Když jsem s telefonem na uchu došla do kuchyně, kde seděl zbytek rodiny, viděli můj výraz v obličeji, dopověděl mi doktor zbytek..v současné době jí už hodinu oživujeme. (jak mohl oživovat, když se mnou hovořil?) Přijeďte. Jen jsem vykřikla jedem, Nikolku už hodinu oživujou!!!! Přítel a můj bratr jen obuli boty a tak jak jsme byli jsme letěli jak vítr autem, červená nečervená, byli jsme v nemocnici za pár minut.. Letěli jsme dlouhou chodbou, výtah, nekonečná cesta, nekonečné mluvení doktora, který si nás vzal stranou, než nám řekl, že pět minut před naším příjezdem oživování ukončili..... Běžela jsem přes chodbu ke dveřím JIP-ky, za kterými ležela. Nechtěli mě k ní pustit, trvalo další věčnost, než se dveře otevřely. Ten pohled na své dítě, přikryté dekou a prostěradlem, po odkrytí vidět tu tvářičku, zbědovanou dlouhým oživováním, utrápenou, řekla bych i vyděšenou. Vzala jsem její hlavu, abych jí objala, z úst jí začala téct zpěněná krev. Zhroutila jsem se tam k ní na zem na kolena a říkala jen, co ti to udělali holčičko moje, co ti to udělali!!!??!!!!! Zabili jste mojí holčičku!!!
Snažili se do mě nacpat nějaký prášek na uklidnění..jak směšné..

Milá Jarko,Ivetko a další maminky.. jen matka, která ztratila své dítě, pochopí opravdu tu bolest. Soucítím s vámi, chápu a objímám. Vím, jak pomáhá mluvit o tom, nebo psát, prostě sdílet své trápení s někým, nebýt na to sama. Vím, jak to bolí. Já měla krásnou, úplně zdravou dceru. Před vánocema jí začalo bolet břicho, tak jsme šli k doktorce. To co následovalo v nemocnici, kam nás obvoďačka poslala snad nebudu ani rozepisovat. Několikahodinové čekání, arogance doktorů, než nakonec rozhodli, že si jí tam nechají na pozorování. Verdikt? Asi zánět slepáku, ale nevěděli to jistě. Možná je to jen nějaká viróza..říkali. Dělali z mojí holčičky simulanta. Přespala v nemocnici jednu noc, ještě večer mi psala, že je to lepší, že jí asi pomáhají ty kapačky a že jí nějaký doktor říkal, že jí možná druhý den (na vánoce, pustí domů). Tolik se bála, byla poprvé v nemocnici a všichni jsme doufali, že bude na svátky s námi doma. Ráno mi přišla zpráva, že jí nepustí, že má teplotu 38. Rozjela jsem se za ní, byly vánoce, přivezla jsem jí dárek, mobil, který si přála, abych jí alespoň trošku potěšila. Ani se těšit nemohla, už jí to hodně bolelo a jelikož jí po ranní vizitě řekli, že jí budou operovat, byla moc vystrašená..Seděla jsem tam s ní na posteli, hladila jí na ruce a utěšovala, že se nemusí bát. Ptala se, co když se neprobudím, maminko? Co by jste jí řekli, holčičko, nemusíš se bát, jenom usneš a pak se probudíš a za pár dní budeš zase s námi doma. Nic to není.. Pak přišli s papírama, podepsat, odejít na chodbu, moje pochyby, strach dcerky, nikdo nechtěl poslouchat. Prosím vás, jde o banální operaci slepého střeva, běžte domů, zavolejte si v šest, to už bude po operaci a zítra za ní můžete přijít. Rozloučení, píchnutí oblbovačky a dceřina slova, která nikdy nezapomenu.. "Já už se vůbec nebojím maminko" a její krásný, klidný úsměv na tváři, když usínala. Odjeli jsme domů. Říkali jsme si, chudák holka, slepák a zrovna na vánoce. Oslavíme je, až se vrátí..

Vidite, ja jsem byla veříci a po smrti syna s tím nějak válčim, vyčítam mu, že mi ho vzal, ale když je mi těžko tak si říkam pane Bože pomoz mi

ČTU TADY TYHLE PŘÍBĚHY A JE MI TĚŽKO,MÁM 3 DĚTI A VÍM,ŽE NEJSTRAŠNĚJŠÍ CO ČLOVĚKA MŮŽE POTKAT JE PŘEŽÍT SVÉ DÍTĚ.VŠEM VÁM PŘEJI MOC A MOC SIL A ZDRAVÍ,JEN ČAS MŮŽE TROŠKU ZMÍRNIT BOLEST A ČLOVĚK SE S TÍM NAUČÍ ŽÍT.I když vzpomínkky zůstanou.Všechny vás obdivuji a smekám před vámi.Prožila jsem také v rodině tragedii a bylo to moc těžké.
Držte se

Každý asi volá Boha,když je v nouzi.Znám lidi,kteří se obrátili a věří v něho.Je to pro ně úleva svěřovat se mu.

Narazila jsem poprvé na této diskusi na toto smutné téma. I my jsme přišli 1.8.2008 o svého milovaného synka,bylo mu 12,5let a byl těžce nemocný. Každá smrt u mladého člověka je strašná! My jsme věděli, že ten konec brzo přijde, ale na smrt nemůže být nikdo připraven, ani my jsme nebyli. A nakonec jsme se modlili/ ikdyž nejsme s manželem věřící /aby konec nastal co nejdříve. Věřte není nic strašnějšího než koukat na dítě, ze kterého pomaloučku život vyprchává. Je tu ještě druhý syn pro kterého musíme žít, všem vám přejeme pevné zdraví a klidný život.

Tragická umrtí jsou horší,než ta,když vám dítě zemře na nemoc.Tam člověk vidí,že trpí atd.a je někdy pro to lepší,když přijde konec.Samozřejmě,že vše moc,moc bolí.
Vy jste dostala ránu z čistého nebe.
Unás v rodině jsme si též prožili tuto hrůzu.Opilý šofér narazil na silnici do 4 lidí,kteří na místě umřeli.22 , 15 , 3 ,1/2 r.

Milá Jarko, i my jsme nyní v takové situaci. Právě je tomu 3 měsíce, co jsme přišli o syna při dopravní nehodě. Vím, že je to ještě moc krátká doba, ale nemůžu se s touto situací smířit. Pořád mám našho Míšu před sebou, nejprve /první 3dny/jsem ho pořád viděla v motokrosařském oblečení, pak jako malé dítě, které držím v náručí a teď už jako našeho 24letého syna, takového jaký byl těsně před smrtelnou bouračkou. Nemůžu se s tím smířit a moooc to bolí. Nemůžu ani vidě film v televizi - třeba setkání syna s rodinou. Naštěstí máme ještě jednoho syna, který je ženatý, máme 3letou vnučku a budeme mít teď další vnoučátko.Jen to nás drží při životě, ale o to víc se bojíme o to, aby se synovi a jeho rodině nic nestalo. vajnarova"seznam.cz

Opravdu nás to nezajímá--při takovém utrpení,bolesti se nedá dělat pomalu nic natož jíst.Myslím,že nejste tak strašně přitroublá-snad jste to napsala omylem!!!

tohle píšeš na všech forech, fakt v rámci reklamy by nešlo aspo? rozlišovat dle témat na forech ?
Fakt máš tohle zapotřebí a nemáš v sobě kousek empatie a lidského cítění ? Tady tvoje hubnutí fakt nikoho nezajímá,věř mi ... Romana.

Jano, Ty krávo nebeská, piš si jinam jo?
Jsi svině.

Poradíme Vám jak zdravě, bezpečně a dlouhodobě zhubnout. Přizpůsobíme se Vašim potřebám i životnímu stylu. Garantujeme Vám dosažení cíle, veškeré informace, 7 denní kurz hubnutí zdarma, registrace na: www.snama.cz/dieta :-)