smrt syna

při čtení této diskuze jsem brečela, jsem taky dvojnásobná máma - maminky, kterým odešlo dítě, buďte statečné, bojujte ... ta bolest je jistě nepopsatelná a hojí se pomalu - myslete ale na to, že každá máte tady pro co žít - muž, další dítě ... moc Vás obdivuji a přeji Vám z celého srdce sílu!!

Taky by mě zajimalo jak se vede Ivetce

ty první věty bych lépe...protože ten člověk je SOBEC.....myslí na sebe a ne na to dítě a nedopřeje mu klid...

lituje akorát sám sebe.......nemyslí na druhé....kdyby byla věřící , byla by pokorná ,.,,,,,,

Ale jde o to, že jeho duše...ty první věty bych lépe nenapsala,máš pravdu.Bohužel stát se to mě,tak nikdy bych se s tím nesmířila,pokud se sám do toho umíš vžít,tak budeš vědět,že smířit se s takovou věcí není vůbec snadné a znala jsem paní,co i po 11 cti letech se trápila a plakala,jako kdyby se to stalo nedávno.Moc soucítím s těmito lidmi i přesto,že se mi to netýká.

Ale jde o to, že jeho duše to tak má.......smrt patří k životu a každý máme svůj čas......někdo se narodí proto aby tu žil jen krátce , protože potřebuje něco vyřešit ,nějaký problém z minulého života a pak už může jít .......a vy ho zbytečně taháte zpátky ....

musíte to brát s pokorou, mělo to tak být, všechno má svůj důvod ......

nebo si myslíte že všichni se narodíme a budeme tu do sta let? To mydlíte vážně? vy ste si ještě nevšimli, že život si nelze naplánovat ?

Vím jak se cítíte! :((...jsem to četla,že když někdo umře,nemá se tolik smutnit,že tím i jeho dušičce ubližujeme.Ale je jasné,že to nejde,co je horšího,než když rodiče přežijí svoje vlastní děti.Musíte být moc,moc silní,aby jste dokázali žít,tak jako dřív.

Když se nesmíříš...Tato "Žaneta" vystupuje se svou reklamou na webové stránky na více vláknech, pod jinými nicky.
Jak daleko až dojdou tito "lidé"?

Když se nesmíříš Žaneto, nedopřeješ synovi klidné spočinutí a budeš ho stále tahat z hrobu , nebude ani tam ani tady .....BUDE VĚČNÝ ŠTVANEC TVOJÍ VINOU.....

SMRT patří k životu jako narození, svatba atd......vy musíte ty děti pustit a přát jim klid, ne brečet a tahat je z hrobu jako sobci......jen zhoršujete jejich situaci ,,,,,,

Vím jak se cítíte! :(( Před třemi lety mi zemřel 15ti letý syn. Byl účastníkem autonehody. Nikdy se s tím nesmířím. Přežívat mi pomáhá má psycholožka, kterou jsem vyhledala na portálu http://www.znamylekar.cz/hodnoceni-lekaru/psycholog . Zkuste to též. Držím palce. Žaneta

Taky byl pro nás kritický rok 2010, 10. březen. Náš syn odešel z tohoto světa sám v nedožitých 23 letech.Prožil od útlého školního věku šikanu, která ho poznamenala na celý život. IQ měl velice vysoké, ale už se nikdy nedozvíme, co cítil. Tento svět se mu nelíbil, byl introvert, ale ne bez kamarádů. Jiní zemřou tragicky a on to vzdal sám. Každý den je pro nás velmi těžký a nikdy to nebude jako dřív.Dělali jsme co jsme mohli, chodili s ním k psychologovi. Řekl tehdy jako dítě, že ho žít po tom co prožil nebaví. Na čas se nám zdálo, že je to dobré, ale on se pak nikomu nesvěřoval a my jsme si mysleli, že je z toho jako dospělý venku. Cítíme vinu s mužem, jak se tomu dalo zabránit? Utlumí to schopnosti, je to jenom hluboký smutek a prázdno. Cítíme s každým, kdo ztratil .......

Možná vás to bude zajímat. Podívejte se na diskuzi Rivotril. Je tam jeden co by klidně zajel a vědomě řídil auto, když byl mimo. Mnozí jej tam litují, že je chudák.
Jste přesvědčeny, že je chudák? Podle mě je to možný budoucí vrah. Nikdo si před ním není jistý. Může kdykoholiv, kohokoliv zajet.

jeho příspěvek:

tardbas -
Rivotril a rizeni (a celkove rizeni auta)

15.08. 2012 10:17
..dobrej rokec byl, když jsem řídil v nejtěžších abstinenčních stavech - jsem občas musel celkem dost přemýšlet, kde je vpravo a jestli šlapám na plyn nebo brzd.

I pro mne bude,Honzo,...Až po čtyřech letech jsem se s bolestí, jakou máte i vy, naučila alespoň žít. I když nic nebude nikdy už stejné a štěstí se vytratilo navěky...

Dobrý den, jmenuji se Honza...I pro mne bude,Honzo, letopočet 2010 ten nejhorší.A nepomohlo a nepomáhá nic.Ani ten čas,jak všichni slibovali.Přeji hodně síly.Tobě i sobě...

Vím co prožíváte i když,nedovedu si představit ztrátu obou synů,opravdu ne.Víte já si nepamatuji po oznámení té zprávy skoro dva měsíce nic.Brala jsem silná antidepresiva.Pohřeb jsem nezvládla,zkolabovala jsem.Na hřbitov chodím,protože tam cítím klid a mám velkou pokoru.Celý život se nám všem změnil a má to velké dopady ještě nyní-nic není jako dřív.Měli jsme hezké vztahy,ale něco je jinak.Já se ještě dneska se spoustou lidí nescházím,nemůžu.Já společenská která jsem byla stále obklopena lidmi.Ale to je na dlouhé povídání.Dělejte jenom to co Vám pomáhá co Vám neubližuje.Máte náročnou práci,léčíte lidi.Mějte klidný večer a posílám Vám sílu.Děkuji moc.

Honzo, napsala jsem vám email.

Přeju vám opravdu ze srdce ať se Vám daří, soustředte se na svou dceru, to je opravdu to nejdůležitější co v životě můžete mít. Je to něco co ostatní lidé nechápou, myslejí si, ,,no to už je dva roky zpátky,, ale já pořád mám před očima poslední den jejich života, když mi přáli k svátku, kdy jsem je naposledy vzal do kavárny, kde jsme řešili všemožné problémy. A to jim zbývalo necelých 24 hodin života, než byli chladnokrevně zabiti. Také doufám že se jednou přes to celé přenesu ale smích dodnes jen velice předstírám.

Jsem moc ráda,že jste se...Musím se hodně ale opravdu hodně přetvářet, už jen když poznám v práci dětské pacienty se stejnými jmény tak si vybavím hned je, jsou to takové návali vzpomínek, kdy se vám chtějí nacpat do hlavy klidně i tři najednou a prosviští vám hlavou strašnou rychlostí, a pěkně vás rozhodí. V práci to většinou vydržím ale cestou domů, to už není tak jednoduché. To ale znáte sama. Strašně mi chybějí. Ale držím se nad vodou. Víte já se z toho zbláznil. Celkem dva měsíce jsem byl úplně mimo, nekomunikoval, nepoznával, a také to znám pouze z vyprávění, protože nemám nejmenší ponětí co se mnou ty dva měsíce bylo, je to strašně zvláštní pocit. A doba domácího léčení byla také dlouhá osm měsíců. Ani jsem se nezúčastnil pohřbu, a dodnes mám veliký stach zajít na hřbitov, je to něco co mě opravdu trápí. Trápí mě také skutečnost, že nekomunikuji s nikým z rodiny, mimo rodičů, neúčastním se žádných oslav, narozenin, a ani svoje neslavím.

Jsem moc ráda,že jste se ozval.Nevím,nedokážu pochopit zda je to osud,nebo něco jiného co způsobí tak strašnou ránu.Je dobře,že máte přátele a rodiče,kteří Vám usnadňují jít touto cestou.Hluboce se před Vámi skláním.Vychovával jste od malička syny a pak před prahem jejich dospělosti takový hajzlík způsobí tragedii.Těch dnů plných slz,vzpomínek bude stále hodně,ale moc bych Vám přála aby po určité době byly vzpomínky na Vaše syny prožité s úsměvem.Aby jste našel určitou úlevu v té bolesti.Věřím,že to dokážete.

Dobrý den,Honzo.Váš...Děkuju Vám, je to něco strašného, i po dvou letech se cítím hrozně, není jediný den bez vzpomínky, bez slz, byli opravdu můj svět, vše jsem dělal jen pro ně a pak mi je jednoho dne nějaký zfetovaný idiot zavraždí. Sám nejsem, pomáhají mi přátelé a rodiče, bez nich bych to nezvládl a moje žena mě opustila, když synům ještě ani nebyli dva roky, prostě se odstěhovala a já je vychovával sám. Děkuju

Dobrý den,Honzo.Váš příspěvek jsem četla ráno pak jsem musela odjet a až nyní odepisuji.Stále na Vás musím myslet.Jsem maminka,která přišla tragicky o svého syna.Bude to už dlouhých šest let.Mně pomohla a zvedla ze dna moje rodina,můj muž a dcera.A Vy jak píšete jste sám.Posílám Vám moc a moc síly aby jste i přes tu bolest našel sílu jít dál životem.Sama nevím co přesně napsat,slova dochází......moc na Vás myslím a zapaluji svíčku pro Vaše syny.