Agorafobie

Jehúdíth, myslím, že to zvládáš hodně dobře. Máš pravdu, že se všechny úzkostné a napjaté situace přežijí snáze, když je někdo známý a informovaný nablízku... Ty máš dobrou životní filosofii, nakonec se Ti podaří odbourat i pytlíky a papír. Začneš si postupně věřit. Zatím se Ti to nestalo, je to jen bubák, který na Tebe dělá ramena, jsi to jenom Ty a Tvoje slabost, takže s tím zatočíš asi lehce... Máš to ve svých rukou a chceš to změnit!!! Nepěstuj si předsudek, že Tě někdo nebude mít rád kvůli pár pytlíkům a kapesníkům v kabelce, nauč se na sebe podívat s humorným nadhledem a zjistíš, že na tom není nic, za co by se člověk musel stydět, vysměj se tomu i sobě, funguje to. A kdyby ses poblinkala nebo po..., co by se asi tak stalo? Shroutil by se svět? Ubíjíš se strachem z něčeho, co se na 99,9% nestane a kdyby jo, no tak co? Nedegraduje Tě to jako člověka... Kolika lidem se to přihodí jako blesk z čistého nebe jako projev nemoci či nenadálé slabosti? a jde se dál...Průběh návštěvy u kinezioložky popiš, mě to zajímá, ráda si počtu.P.S. Tvoje maminka v Tobě, třebaže z lásky, trochu Tvůj komplex pěstuje... Zkus o tom popřemýšlet. Chce Tě asi motivovat, ale u Tebe naopak posiluje komplex méněcennosti, což je zbytečné...

Pajko, to je zajímavý. Asi máš "štěstí" v tom, že to na Tobě není poznat v každodenním životě. Já sebou všude vozim blicí igelitový pytlíky, kdyby náhodou..., pak taky jsem kdysi sebou všude vozila role toaleťáku, teď se to omezilo jen na balíček papírovejch kapesníků a pokaždé, na jakémkoli místě se ohlížím a pátrám po záchodech. Je to prostě fobie, která se hodně silně projeví, pokud nikde v dosahu není tato moje "záchodová záchrana". Nejhorší je to na nějakejch sáhodlouhejch přednáškách, v divadle, v kině, občas v nákupních centrech a hlavně v dálkových busech . Těma jezdím jen opravdu v nejnutnějším případě. Na tohle jsou bezvadný vlaky, kde je WC. Nejhorší je prostě to, že jakmile se mnou bude partner žít, tak to nejpozději po týdnu pozná a pokud nebude dost tolerantní, tak asi uteče. Moje rodina už si teda zvykla, ale měli s tím velký problém. Mamka mi furt říká, že jestli se toho nezbavím, tak se mnou opravdu nikdo nevydrží. Jenže já furt doufám, že jo. Samozřejmě se snažím s tím bojovat, ale ten šrám v mojí psychice je tak velkej, že to asi úplně nevymizí. Jo a s těma "fíglama". Kinezioložka mi doporučila, abych ten strach ignorovala, snažila se zabývat něčím jiným, myslet na něco jiného, představit si, že jsem třeba doma v bezpečí a přenést se duševně na to bezpečné místo. Já se všude snažím být s někým, kdo mě bude "rozptylovat". Moc mi to pomáhá. Je to paradox, ale já se lidí bojím, ale zároveň je potřebuju jako kyslík k životu. Když píšu o tom kyslíku, taky mi poradila, abych se soustředila na své dýchání a vůbec na svoje tělo, když na mě náhodou začne doléhat strach. Možná Ti to trochu pomůže, ale podle toho, cos psala, tak už asi máš tohle zažitý a umíš se uvést do relativního klidu. Kdybys chtěla, nebo kdokoli tady, popsat jaké to bylo u té kinezioložky nebo napsat nějaké její rady, tak není problém. Zatím zdravím a nezapomínejte: ŽIVOT NIKDY NENÍ ZLÝ. VŠECHNO, CO SE DĚJE, JE DOBRÉ. JEN MY TO OBČAS VNÍMÁME JAKO ZLÉ. Toť moje moudro a poslední dobou hodně osvědčené.

Jehúdíth, nebojím se ani tak svých projevů jako sebe, že to nezvládnu, neustojím, nevydržím, nepočkám, že se nemám kam uchýlit do bezpečí. Přijde na mě takový neklid, který má spoustu negativních příznaků, ale ten neklid je motor, který mě z dané situace žene pryč. Snažím se přeladit mysl a taky hluboce a dlouze začnu dýchat. Úplně nejefektnější je, když mi v takové situaci zazvoní mobil a musím něco vyřešit, to se přeladím ani nevím jak. V supermarketu hodím něco mraženého do vozíku a když je mi špatně, dotýkám se ledu a "křísím" se tím nebo se venku skloním a zpravuju si boty, krev valí do hlavy a hned je líp. Mám takové intuitivně získané fíglíky, kterými si nápadně nenápadně pomáhám a hlavně si říkám, že ten strach jsem já a před sebou stejně nikam neuteču, takže to pak nějak odezní. Snažím se nepříjemným situacím neustupovat, jdu do nich, zvládnu je někdy těžce, někdy naprosto bez problému, ale pokaždé tím posílím sebedůvěru a chuť jít do toho znovu. Opakováním se psychika opravdu posílí a strach se oslabí a o to jde...

Pajko, moc Ti děkuji za povzbudivou odpověď. I já věřím na tu PRAVOU lásku. Občas si říkám, že jsem naivní, ale bez téhle naivity bych to nebyla já :-) Moje naivita mi pomáhá přežít v tomhle světě. Ta kinezioložka mi řekla, že mám nízké sebevědomí, ale že jsem hezká a chytrá holka a divila se, jaktože ještě nemám nějakýho kluka. Skoro jsem se tam rozbrečela a ona řekla, že neumím dávat nejevo své city, protože mi to moje nízký sebevědomí nedovolí. A měla pravdu. Poslední dobou se snažím zaměřit na zvyšování si sebedůvěry a ono to tomu strachu naštěstí pěkně ubližuje. Dřív jsem se bála chodit výrazněji oblíkaná, narovnaná a s úsměvem. To aby si mě nikdo nevšiml až se mi náhodou zvedne žaludek atd. Panebože, jak já byla hloupá! Teď už si věřím víc, ale bohužel s těma chlapama to není moc slavný...Ach jo. Jo a taky jsem dávno přišla na to, že svým způsobem je každej člověk blázen, protože každej má nějakou svoji "úchylku", "mánii", "zvyk", "závislost" a taky samozřejmě fobii.:-)Je jedno kolik jich má, ale každej má aspoň jednu. Nikdo není úplně normální,akorát by se do blázince všichni nevešli, takže tam zavíraj jen ty nejtěžší případy :-)Můžu se ještě zeptat, čeho všeho se na veřejnosti bojíš, že se stane nebo může stát. Já jsem se ze začátku bála jen toho, že se pokadim. Pak se přidal strach, že se pozvracim a asi před 2 lety, že se počůrám. Je mi to strašně trapný někomu říkat, obzvlášť mému potenciálnímu partnerovi. Toho posledního strachu z počurání jsem se celkem v poho zbavila. Ty zbylé dva se snažím potlačit a ignorovat, ale už jsou ve mně zažraný dlouho a ty se,mrchy, jen tak vyhnat nenechaj. Ještě jednou mockrát děkuju za rady, jsem fakt ráda, že mi někdo odpověděl. Jednou jsem tady zakládala forum a nic...:-( Tak dík moc.

Jehúdíth, mám panickou poruchu s příznaky agorafobie od svých 13 let. Napsalas to moc hezky: život je krásný i s agorafobií. Neboj se, že Tvůj partner nepochopí. Vybereš si určitě partnera se schopností empatie a takový pochopí... Kromě toho je moře odborné literatury na tohle téma, která je určena i blízkým osobám trpících. Kdo to pak nepochopí, s tím bude obtížné žít nejen kvůli agorafobii...Není pravda, že pomůže jenom ten, kdo tím prošel. Partner nebo blízký člověk by měl být instruován, jak se chovat, aby neubližoval, ale ani nerozmazloval. Je potřeba být laskavě tvrdý a náročný, mít dobrý odhad situace, kdy tlačit a nutit agorafobika do expozice a kdy mu naopak ustoupit, to je docela náročné. Jenže, pokud někoho milujeme, rádi pro něj uděláme cokoliv. Vůbec bys neměla uvažovat tak, že agorafobik je blázen! Je to člověk, kterému určité situace provokují úzkost, ale neubírá mu to ani na intelektu ani IQ, natož na soudnosti!!!Pokud jsem se v životě s někým rozešla, pak to nebylo rozhodně kvůli agorafobii. Fakt je, že jsem 30 let nevěděla, co to vlastně mám, protože když se u mě projevila ani ty termíny nebyly známy.Ani Ty nic nevzdávej! S Panickou poruchou a agorafobií jsem vystudovala, mám 3 zdravé a už dospělé děti, mám prima práci, mám harmonický partnerský vztah. Hodně důležité je nelitovat se, přijmout svou fobii jako součást sebe a naučit se postupům, které úzkosti dokáží potlačit. Pro Tebe i pro ostatní bych sem dala ještě jednou odkaz na www.diagnozy.czkde je k přehrátí dost sdobrý dokument o agorafobii a taky se podívej na stránky www.lundbeck.cz, kde v sekci pro veřejnost, deprese a úzkosti je stručný výtah z rad a postřehů MUDr.Praška k problematice panické poruchy i agorafobie. Doporučuju všem, je vhodný i pro osvětu vašich blízkých, kterým dělá problém pochopit, co a proč prožíváme.

Dito, Tobě bych poradila, abys to neřešila alkoholem. Je to látka, která prakticky okamžitě zmírní úzkost, ale na druhou stranu ji pak může opět vyvolat a vyšší. Chtělo by to terapii a nějaké léky proti úzkosti. Taky se zkus podívat do tváří lidí kolem sebe s vědomím, že agorafobií trpí docela vysoké procento lidí a tak, jak se to neví na pracovišti o Tobě, nemusíš to ani Ty vědět o některém ze svých kolegů. Tímhle se lidi na potkání nechlubí, na druhou stranul, pokud je jim to podáno srozumitelně, většinou pochopí. I v mediích se o psychických problémech mluví časteji a veřejnost pomalu mění pohled na termín "psychický problém"... Máš v práci čas sledovat své spolupracovníky? Odhaduji, že ani ne a oni na tom budou podobně. Vždycky, když budeš mít pocit, že Tě všichni sledují, tak si na tahle slova vzpomeň a úzkost i nepříjemný pocit lehce potlačíš... Přeju Ti hodně odvahy, aby ses začala léčit pod vedením odborníka a uvědom si, že čím dřív se rozhodneš, tím dřív budeš zdravá!!!

Ahojky,až potkáš toho pravýho kluka,tak to pochopí.Já už na to svýho partnera pomalu připravuju.Je už zvyklý,že když jdem do Hypermarketu a je tam moc lidí,že jsem z toho na infarkt a jen sleduju jaká je fronta u pokladny.Alespon já na nej musím pomalu,aby to s ním neseklo.Vůbec se netěším zítra do práce,ale alespon konečně mám jednu jistotu.A to,že nejsem blázen.Už at mám zítřejší den za sebou.Pa všem

Ahoj všichni. Já agorafobií trpím už sedm let, je mi 18. Zkouším s tím bojovat, život mi i přesto přijde krásný, mám ho ještě před sebou. Tahle nemoc mi hodně vzala i dala. Navštívila jsem kinezioložku, která mi docela pomohla asi hlavně proto, že jsem věřila, že mi pomůže. Bohužel úplně se té nemoci mohu zbavit pouze já sama, ještě jsem se jí úplně nezbavila. Jak je to těžký může pochopit jen ten, kterej si něčím takovým prošel...Ale ráda bych se vás na něco zeptala. Bojím se ještě jedné věci a to jak by tento můj "handicap" nesl budoucí přítel. Měla jsem pár známostí, ale opravdu jen krátkých. Krátkých možná proto, že jsem se bála jejich reakcí, kdyby se dozvěděli, že jsem v podstatě blázen. Zajímalo by mě, jestli vám tu nemoc vaši partneři ( partnerky) "tolerují" nebo jestli se s každým kvůli tomu rozcházíte ve zlém...Trápím se, že kvůli tomu nenajdu svou lásku anebo, že když ji najdu, tak mě odmítne...No prostě je to takovej kolotoč, protože mě taky napadlo, jestli se té nemoci zbavím kvůli někomu, koho budu milovat...Je to pro mě těžký. Nechci se takhle trápit celej život. Prosím vás, napište mi cokoli, vaše názory. Jsem hrozně ráda, že tu tohle téma je. Bála jsem se, že jsem v tom sama. Děkuji předem za vaše názory. Kdyžtak napište na mailik, jestli chcete, ale je mi to jedno. Mějte se, přeji vám hodně sil. Život je krásný a stojí za něj bojovat. Nic nevzdávejte!

Taky jsem si trhla pár trapasů...Normální člověk to pochopí, zbytek ať jde někam...Hlavně ale nestrkat hlavu do písku! Ono to danou chvíli pomůže, ale depka v podvědomí se prohloubí...Držím palce!!! :-)))

Ahojky,děkuji Vám za podporu,jsem v bezpečí domova a jsem tak spokojená.Horší to bude v pondělí,po tom děsný trapasu v práci.Bylo mi nabídnuto nové místo ve firmě,přijala jsem to a pak to začlo.Zase nový lidi,všichni mě budou sledovat,jak co dělám,jak se chovám,atd.Tak jsem se v tom vrtala celý den a celou noc jsem skoro nespala,až jsem došla k vysvobozujícímu rozhodnutí to místo odmítnout.Také jsem to tak udělala a tak se mi ulevilo.Ale začly zase další pocity.Budou se na mě dívat skrz prty,že jsem si věřila a pak vycouvala.Věřte,mám y z toho taky děsný pocity a možná mě to bude stát výpověd z práce.Ale to spíš unesu,než prožívat zase peklo.Dělám u té firmy už 8-mý rok a byli to první 2 roky pekla.Skoro rok jsem chodila jen na odpolední,protože nás tam bylo jen 6,to unesu.Ranní směny byly utrpení,tolik lidí.Víte,co to stojí duševních sil tvářit se normálně a kontrolovat každý svůj pohyb a každý pohled,který není přátelský vnitřně řešit,co jsem udělala špatně.Tohle už nechci prožívat.Tenkrát jsem si přišla vadná,dnes už vím,že je to jinak.Za těch 7 let jsem si už celkem na ty lidi zvykla a zvládám to,ale ted zas řeším jak se na mě budou dívat po tý mý blbosti v práci.Jsem fakt rozhodnutá jít k lékaři.Zatím pa

Ještě si dovolím krátkou poznámku....Dito neboj a nestyď se navštívit nějakého dobrého psychiatra a psychologa, taky se tím nijak veřejně nechlubím, ví to jen mí nejbližší, pár dobrých kamarádek, a kolega v práci který má pochopení a je naštěstí diskrétní. Nechci tě nijak strašit, ale opravdu potřebuješ léky, látky které nám ke správné činnosti mozku schází ničím nenahradíš, ani pevnou vůlí! Chce tomu zkrátka trošku pomoct..on se pak ten mozek sám naučí vyrábět potřebné látky ke správné funkci organizmu. Odhoď předsudky a utíkej k lékaři, čím později to začneš léčit, tím hůř se to léčí....pa pa pa

Ahojky všichni agorafobiciTaké já jsem se rozhodla přispět do této rubriky nešťastníků agorafobiků...Přečetla jsem si pár příspěvků, a jsem taky moc ráda že v tom nejsem sama. Má agorafobie se rozjela předloni v létě, žila jsem nějakou dobu v cizině, takže cestování u mě bylo časté a dlouhé. Působila jsem tam částečně i jako delegátka, moc se mi práce s lidmi líbila, na cestování jsem se vždy těšila. Cestovala jsem lodí, busem, letadlem, a vždy si to užívala! Ve společnosti jsem byla vždy oblíbená, milovala jsem kolem sebe spoustu lidí...o to víc jsem byla překvapená po návratu do rodné hroudy, když mi lékařka sdělila diagnozu agorafobie+neurogenní tetanie+panická porucha. Navštěvuji psichiatra, psycholožku. Prý je to tím,že jsem tam prodělala nějaký traumatizující zážitek. No, o traumatizující zážitky pravda nebylo nouze, každý kdo nějakou dobu v cizině žil by mi to mohl potvrdit...všude dobře,doma nejlíp...Abych nezdržovala - léčím se již zhruba 14 měsíců, pomocí léků Asentra, Buspiron, Welbutrin a příležitostě Neurol. Zní to děsivě, také jsem měla strach ze závislosti, ale je to v poho, nijak mě to nezklátilo, nejsem unavená ani nijak nabuzená, prostě doktor se zřejmě trefil. Prvních 5 měsíců po stanovení diagnozy jsem se nemohla hnout z domu, jít vyvenčit pejska, mezi kamarády, nakoupit, nedejbože užít MHD...bylo to strašné, myslela jsem si,že se z toho nikdy nedostanu, nikdy si nenajdu práci,jak taky, představa že budu dojíždět na mě působila jako nejlepší laxativum, a přikovala mě k WC na tři dny...Ale nyní, 14 měsíců po léčbě: do práce chodím již od loňského dubna, dokonce pracuji v terénu, jezdím autem 3xtýdně téměř po celé Moravě bez větších problémů, v prosinci jsem byla pozvána na podnikovou akci kde bylo zhruba 50 lidí, a báječně jsem si to tam užila! Nebudu si hrát na hrdinku, někdy mám také své dny...je to zkrátka běh na dlouhou trať. Když se blíží záchvat, vezmu si půlku Neurolu, zhruba 1x za 14 dní, a strach se utlumí. Myslím, že to je dobrá zpráva pro všechny agorafobiky,tetaniky a lidi s panickou poruchou. Dá se s tím žít, stav se dá zlepšit, pocity potlačit, a to je myslím pozitivní:))) Hlavně to chce trénovat, jak staré pořekadlo praví"člověk si zvykne i na šibenici". Každé začátky jsou těžké, ale my to přece zvládnem ne? Moc nám to všem přeji, a pevně věřím:-))))))))

Dita-ahojik.Nemas sa za co vobec hanbit.Ty predsa nemozes za to ze trpis.Ja mam tiez podobne problemy.Najradsej som doma.Viac ludi pohromade mi robi chaos.Vidno ze si toho mala naozaj dost.Neviem ci niekde pracujes alebo co ak by si chcela tak mi posli mailik.Maj sa pekne.

Ahoj,všechny zdravím.Po 15 letech jsem došla k poznatku,čím to vlastně trpím a moc se mi ulevilo,že nejsem sama kdo v tom lítá.začalo to velice nenápadně a vygradovalo to tyto dva tydny,kdy to bylo málem na rozvod a poslední,totální trapas v práci.Sebepoznávám se celý život a je mě to skoro k ničemu,protože neustále s tím bojuji.Na noc si dávám trochu chlastu,abych se alespon vyspala a nemusela na to myslet.Jsem rozhodnutá jít k doktorovi,ale nevím.Celý život jsem prožívala opravdu těžké stresové situace a divila se,že to se mnou ještě neseklo.To ne,ale dostala jsem z toho agorafobii.To je ještě horší a nevím,jak dál.Aby to nebylo málo,mám jich několik dohromady.Jsem z toho neštastná.Ještě k tomu se mi zdá již několik let opravdu děsivý sen a navíc mívám sny,které mě den dopředu varují,co přijde.Nejhorší je poznat z které strany si dávat pozor.Ted jsem to dvákrát za sebou prošvihla a mám z toho problém.Bojím se lidí v práci,jak je 10 lidí pohromadě,cítím se v ohrožení a vyhýbám se jim.Plný autobus lidí,děs.Fronty jsou utrpení.V novém prostředí se cítím úplně ztracená,bezmocná a zranitelná.Připadám si v pasti.Sleduji,jak se na mě kdo kouká a tváří se u toho,jestli mě za zády nesledují.Prostě to shrnu,jsem totálně v hajzlu.Omlouvám se za ten výraz,ale je to tak.Vím,že za to nemůžu,že to pramení z opravdu zlých zažitků z dětství,ale že mě to takhle položí na lopatky v 45 letech to jsem nečekala.Už musím končit,jsem tu potají,stydím se za svojí nemoc i když vím,že za ni nemohu.Díky,že jste mě taky vyslechli,brzy se ozvu,pa

Petře, dobrý příspěvek, ale ptám se na pointu. Je na konci té trnité cesty sebepoznání konec úzkostem anebo aspoň jejich eliminace?

Petr-ahojik.Velmi pekne si to napisal.A musim ti za to podakovat.Clovek naozaj spoznava sam seba aj ked to je niekedy tazke.Ja lieky neberiem a ani nechodim uz k psychiatrovi lebo velmi dobre viem ze mi nepomozu.Maj sa krasne.

Zdravím. Jsem s Vámi na stejné lodi, ovšem od psychiatrů jsem odešel velmi záhy .... mj. ze strachu k nim chodit ;-) Zkušeností mám dost, ale chci spíše zdůraznit jinou věc: naše "strachy" nemají žádné logické zdůvodnění. Nejsou racionální. A jako takové jsou racionálně nenapadnutelné. Rozumováním nic nezmůžeme. Toto základní pochopení a PŘIJETÍ 9 z 10 psychiatrů nezvládne. Nechápou o co jde, možná to četli ve skriptech, ale bez prožitku to stejně ani NEMOHOU přijmout. Předepisují tuny antidepresiv a kasírují tučné sumy. My jsme nuceni zvládat úzkosti každý den. Žádný kouzelník nás toho nezbaví, pokud si tedy nezvolíte doživotní prášky, ale to mi připadá jako: bolí Vás noha ... tak to ji uřízneme. Duše, psyche je stejne tak nas "organ". A dokonala soustava organů, člověka, planety a celého kosmu usiluje o rovnováhu, autoregulaci. Jsme to my se svými pocity. Dlouho jsem např. nadával: jsem jako z kamene, v depresi, nemám pocity. Až jednou - opět na dně - jsem pochopil, že to jsou "kurva" silný pocity co mam. A né že né. Skutečné je to co působí - řekl C. G. Jung. Kdo by to mohl popřít. Kdo z vás by pochyboval o SKUTEČNOSTI těchto strachů. I prof. psychologie může mít nelogický strach třeba z výtahu. Nehledejte odpověď venku, ale sami v sobě. Než zaklepete na dveře x-tého psychiatra zeptejte se sami sebe ... kdo skutečně jsem? Úzkosti jsou naší součástí a snaha je VYTĚSNIT vede k závislosti na tomto procesu a to je totéž jako být alkoholik, workholik, gamebler, trpět depresí, úzkostmi, žít promiskuitní život ... vše je postaveno na nějaké závislosti. Pro toho, kdo chce skutečně žít ... a né jen vysvobodit "zázračným proutkem" z klece své úzkosti a utéct před sebou do jiné závislosti ... mohu odkázat na knihu Nevyšlapanou cestou; S. Peck a neméně pak Krize duchovního vývoje; Christina Grofová. Praško je dobrej ale jen ro začátek, jako pomocná berlička. Vezměte SVÝ úzkosti do SVÝCH rukou a zeptejte se SEBE kdo vlastně jsem a komu beru tím co dělám svobodu. Je to někdy otřesný pohled, když se zbavím iluzí o sobě samém, ale jinak to nejde. Proto doporučuji skutečné hledání sama sebe za podpory někoho kdo tu cestu prošel či prochází. Z oblasti "odborné veřejnosti" je jediná upřímná cesta Jungovský psychoanalýza. Východní léčitelé říkají příznakům úzkosti a deprese, že Vámi prochází Bůh. Chce to trochu naslouchat a neupínat se výhradně na svoje příznaky. Symptom není skutečná příčína ale je jejím projevem. Vydejte se na dobrodružnou ... ale velmi trnitou cestu sebepoznání. Nějvětší zlo páchají lidé sami na sobě. Možná, že na té cestě o mnoho přijdete, ale získáte sami sebe ... a nakonec především sami se sebou musíme prožít život.Hezký den Petr

Milí návštěvníci tohoto chatu

Potýkáte se ze stavy neskutečnosti, odcizenosti od sebe sama či svého okolí? Je pro Vás život jako sen, jako dění za oponou, v mlze, za sklem? Jste na pochybách, zda vskutku existujete či nikoliv a musíte se o tom přesvědčovat? Předměty se Vám zdají nehmotné, jen jako představy či plochý obárzek? Zvuky a barvy vnímáte ploše, vzdáleně, cize, ochuzeně? Cítíte se od sebe odděleni či odtrženi, jakoby jedna vaše část jednala a druhá to pozorovala? Bojíte se, že každou chvíli zcela zmizíte nebo totálně zešílíte? Druzí vám připadají jako herci nebo roboti? Nepoznáváte se v zrcadle? Cítíte se prázdní, bez emocí, unavení - jakoby mrtví? Čas vám běží mnohem rychleji než dříve či naopak pomaleji?To, co jsem tady popsal jsou některé z příznaků depersonalizace a derealizace. Koho zajímá více, nechť se podívá na nové stránky http://depersonalizace.unas.czVe čtvrtek 3.10.05 v 18.00 a pravděpodobně i další čtvrtky diskutujeme o depersonalizaci a derealizaci na fóru:http://depersonalizace.unas.cz/forum/dp/index.phpNeváhejte a připojte se, Adam

Ahoy, je mi 22 a bude to rok ze jsem konecne tady prisla na to ze trpim agorafobii a ve stredu jdu k psychoanalytikovi, uvidim co bude dal, trpim hlavne pul roku tenznimi bolestmi hlavy a celkove moje psychika jde dolu takze jsem se rozhodla to radikalne resit a doporucuji to kazdymu, praskam se zatim branim ale uvidime, treba v zacatku budou nezbytny..., jsem ted v Praze tak kdyby nekdo si chtel psat nebo popr. sejit, jsem pro, hodne stesti vsem a bojujme!