Agorafobie

ahoj Michaelo, najdi si dobrého kineziologa a zkus se nechat odblokovat. Existuje přímo odblokování na fobie, sama s touto metodou pracuji a proto vím, že je velmi účinná. Slávka

Popsala jsem své soužití s agorafobií, ale poněkud obšírněji, takže se to zařadilo až na konec komentářů. Tímto k tomu odkazuji.PS:Je to tam také napsáno,ale pokud by to někdo nečetl,byla by škoda,kdyby přišel o informaci,že nejpřínosnější je kniha KOGNITIVNE-BEHAVIORNI TERAPIE.Jsou tam popsány příznaky i velmi účinná /i když ne jednoduchá/ léčba.

Musím říct, že mě velmi těší, že v tom nejsem sama. V srpnu minulého roku se u mě projevily první příznaky, které se vystupnovaly tak, že jsem nevyšla ven ani s košem.Přepadl mě totiž pocit paniky, rozbušilo se mi srdce, polilo mě horko a měla jsem pocit, že jestli udělám jen jediný krok, umřu. Jelikož chodím na VS, měla jsem 1 měsíc na vyléčení, protože jsem chtěla začít chodit do školy. Byla to silná motivace.Nebyla by mi ale k ničemu, kdybych neměla přítele, který se stal doslova mým psychoterapeutem.Maminka měla totiž o mě hlavně strach, kamaradky nechapaly...Zatímco přítel sháněl odborné publikace.Zjistili jsme,že jde o agorafobii. Našli jsme knihu KOGNITIVNE-BEHAVIORALNI PSYCHOLOGIE, kde je fobie popsana spolecne s metodou postupne expozice situacím, které dělají člověku problémy. Mé první přejití kolem domu byl očistec, ale dokázala jsem se už uklidnit a přítel byl poblíž, povzbuzoval mě před tím i po tom, ale ve chvílích, kdy jsem byla nucena svou paniku zvládnout nepřišel, neoblomily ho ani moje slzy a díky tomu, že mi neustoupil, jsem se naučila tyto situace zvládnout. I když... Není to pořád jako dřív.Mám naučené trasy.Chodím jenom tam, kam opravdu musím, v nejvhodnější čas, za nejvhodnějších okolností. Pořád mi dělají problémy fronty, nesnáším horko, děsí mě, že omdlím, když se mi rozbuší srdce... Ještě něco bych chtěla napsat.Hned v začátcích, kdy jsem nemohla vyjít z domu, jsem navštívila psychiatra. Rekl mi, že prý tím, že nemůžu opustit domov, mi tělo dává najevo, abych se zastavila, odpočinula si, a předepsal mi léky na uklidnění. Přítel se na něj doslova zlobil, že nebyl schopen určit druh fobie a cele jeho leceni spocivalo v predepsani leku s tim, ze kdyz se muj stav nezlepsi, mam za 5 tydnu prijit.Nedavno jsem onoho psychiatra navstivila znovu.Tentokrat jsem ho seznamila s tim,co mi je a jak to resim, se svymi pokroky a take s tim, co jsem se ve vyse zminene knize docetla, tj. ze za kazdou takovouto fobii stoji nejaky problem, ktery by mel clovek zacit resit ve chvili, kdy zvladne akutni priznaky.Jen tak se muze doopravdy vylecit a predejit recidive.Chtela jsem po onom doktorovi,aby mi pomohl odhalit ty nejhorsi problemy a poradil mi,co s nim. Doktor pravil, ze za vsim stoji strach. Strach ze smrti a strach ze zivota.Vzdyt co jineho by taky byly ony myslenky: "Urcite se mi neco stane.Ted tady omdlim a nikdo mi nepomuze..."Celkem s nim souhlasim. Pry resenim je se smrti svou i svych nejblizsich smirit a nebat se ji. Smirit by se clovek mel i s problemy, se kterymi nic nenadela, napr. nezajem otce, spatne chovani bratra... Resit by mel clovek ty tezkosti, ktere resit jdou. Priznavam, ze se mi doktorova myslenka o strachu ze smrti a ze zivota libila, stejne jako jeho teze o smireni.Jejich naplneni je samozrejme vec druha.Tezko se asi budu presvedcovat ve fronte na jizdenku polita horkem s busicim srdcem a bolesti na hrudi, ze i kdyz ted umru, nic se nedeje a ze jsem s tim smirena, ale i tak na tom neco je.Trochu jsem se rozepsala, i tak ale jeste doplnim, ze budu vdecna za kazdou vasi reakci, zkusenost apod. A znovu doporucuji knihu Kognitivne-behaviorni terapie(mimo agorafobie je tam popsana take lecba sociofobie, depresi a spousty dalsich neuroz).Drzim pesti na ceste zivotem i dopravnimi prostredky.Eva

Zjistila jsem, že nejsem sama, kdo měl problémy s agorafobií. Chapu všechny postižené, tato nemoc je opravdu hrozná a navíc ten pocit,že Vás každý má za blázna. Dlouho jsem nevěděla co se to se mnou děje, myslela jsem si, že jsem buď nemocná anebo jsem se uplně zbláznila. Po nekonečných vyšetřeních, které samozřejmě prokázaly, že jsem zdravá jsem se konečně odhodlala navštívit psychiatra a dobře jsem udělala!! Dnes je mi už mnohem lépe a věřím, že se to ještě zlepší. Hlavně to nevzdávejte!!! Není to tak bezvýchodné jak to vypadá!

Klikni na "Titulní stránku diskuzního fóra" a pak pod heslem Psychické problémy najdeš heslo Panická porucha (je tam už skoro 900 příspěvků) a jsi tam :-) anebo kdyby ti to nešlo tak na Seznamu si napiš panická porucha a najede ti Doktorka.diskuse anebo diskus.fórum a jsi tam zas. Je to vlastně hned vedle ...

Ahoj Verko, diky za radu, ale nevim adresu, jak se tam dostanu na ten chat, mohla by jsi mi poradit?? Martina

Martino, zabrus do chatu panické poruchy, ta je s agorafobií hodně propojena a chodí tam dost lidí...

Prosim, aby se mi ozval nekdo, kdo ma stejne problemy jako JA. Trpim tim uz asi 10 let, ale to jsem jeste nevedela o co jde. Az posledni mesic se mi to nejak vymklo z rukou a od minuleho tydne navstevuji psychiatra, ktery je sice moc fajn, ale rada bych si psala s nekym, kdo vi o cem je rec a ma s tim osobni zkusenosti a mohl by mi predat nejake pozitivni rady. Moc se tesim na Vase odpovedi a preji nam vsem hodne sil a porozumeni ze vsech stran. Martina

Zdravím všechny a přidávám se se svými zkušenostmi: Můj stav trvá asi 8 let (už to ani nepočítám) a začalo to v 18 letech trémou (jsem houslistka). Mívala jsem ji vždycky, protože jsem nikdy neměla dost sebevědomí. Ale od tohoto věku se moje stavy při vystupování začaly lišit od obyčejné trémy, tzn. nervozita po celou dobu hraní, třes, úzko, málo vzduchu, hrozba omdlení. Postupně se nabalovaly otřesné pocity stále častěji z nejrůznějších příčin. Hlavně kino, divadlo, MHD, velké obchody a vůbec všechno, z čeho nemohu kdykoli "utéct". A nejen to. Také strach z odlehlých prostor, kde se nikoho nedovolám, takže cestování do hor, do lesů, do samot je pro mě stresující. Občas se dostavují období, kdy nerada jím mezi lidmi - třesou se mi ruce, nemohu nikomu přinést kafe atd... Tělesný stav - hrůza. Třesy, křeče ve svalech i vnitřnostech, slabost v kolenou, nesoustředěnost, malátnost, úzkostná probuzení s rychle tlukoucím srdcem, srdeční arytmie, týdenní neuróza z významných akcí a neschopnost prožívat sex. Střídá se to v silnějších a slabších obdobích. (Samozřejmě popisuji ta svá nejhorší období.) Střídavě jsem či nejsem na DEPREXU. Zatím jsem neabsolvovala psychoterapie, ale co nevidět jdu do toho. Sehnala jsem si psychologa. Prášky nejsou řešení. Ví to o mě dost lidí. Naštěstí jsem extrovert a občas se zvládnu odreagovat. Mám vyzkoušeno pár obranných mechanismů: dělat to, čeho se bojím a stále se přesvědčovat, že to zvládnu, přestože to vyčerpává, hodně pracovat, přestože to taky vyčerpává, být mezi lidmi a rozptýlit tu věčně se vracící myšlenku v rozhovorech a činnosti, hodně se hýbat, dělat, co je mi příjemné. A hlavně - když máte někoho, kdo o vás stojí. Velikou roli u mě hrají rodiče, ale ty nelze stále vyčerpávat. Hledám energii sama v sobě, protože si uvědomuji, že nemohu všechny problémy "hodit" na toho, koho si najdu a spoléhat, že "on" je moje záchrana, protože až jednou přijde a nedejbože to nepomůže, ztratím jedinou kartu, na kterou jsem vsadila. Byla jsem skoro 2 roky použitelná i bez léků, protože jsem vždycky měla silný vztah s mužem a dokázala jsem prožívat jiné věci, než rozebírání sebe sama. Ovšem teď se už dlouho potýkám se samotou, rok jsem bydlela úplně sama ve vlastním bytě. Navíc se mi podařilo nešťastně zamilovat a žít nějakou dobu v "ututlání" a čekání, že se můj vysněný jednou rozhodne pro mě. Tato přetvářka a čekání na zázrak mě připravily o poslední zbytky energie, takže teď jsem zase v p....i (omlouvám se za výraz, ale nic jiné to nemůže lépe vystihnout). Takže směle do toho a jestli mi něco fakt pomůže, tak je to víra, že se to zase zlepší, že mi pomůže to, co předtím - léky, doktor, vnitřní síla, víra ve všechny dobré lidi kolem, co mi pomohli poprvé. A HLAVNĚ - neztrácejme smysle pro humor, protože to pomáhá asi nejvíc. I když je to kolikrát hrozně těžké vytrhnout se ze stavu "nesvéprávnosti" a soustředit se na něco, co musíme, pánbůh zaplať, že něco musíme, protože kdybychom utekli jednou, tak budeme utíkat už navždy. Proto mají ti, co mě neznají, pocit, že jsem úspěšná, sebevědomá, energická, temperamentní, humorná atd. atd. Tzn. Co vás nezabije, to vás posílí a až na tom budete se zdravím líp, věřte, že zvládnete dvakrát víc aktivity, než ostatní smrtelníci, protože tu energii, co vás teď stojí normální přežití, což ostatní berou jako samozřejmost, budete umět využít daleko efektivněji, než předtím. Budete to všechno chtít jakoby "dohnat". Ale s rozumem - a jak mám vyzkoušeno (a potvrzeno od psycholožky), rozum naštěstí není závislý na této naší poruše. Můžu vás ujistit, že v očích ostatních jsem stále stejná normální ženská, která nijak nezměnila své názory, postoje, ani neprovádí nic, co by nasvědčovalo nějakým mentálním změnám.Omlouvám se za délku svého příspěvku, ale má-li to někomu pomoci, budu ráda za reakce a vaše zkušenosti. Díky za trpělivost a hodně štěstí všem.

Marto,nevím jestli Vám to pomůže,ale zkuste se podívat na tenhle odkaz.http://nova.medicina.cz/verejne/rubrika.dss?s_rub=190&s_sv=1Já sám s tím bojuji 10 měsíců.Mějte se Libor

Je mi 60 let a dříve jsem pracovala jako učitelka. Podle mého psychologa trpím již 7 let agorafobií. První záchvat této poruchy jsem prodělala na zájezdu v Belgii a od té doby mé obtíže stále trvají.Jako lék užívám Rivotril, ale účinky nejsou dostatečné a často mě bývá velmi špatně a trpím i poruchou trávení. Prosím poraďte jak se účiněji poprat s touto svazující poruchou nebo napište, pokud máte stejný problém. Děkuji

Ahoj, je mi 55 let a už 8 let trpím agorafobií. Ráda bych si povídala s někým, kdo má stejný problém.

Davide, pokud těmito stavy procházíš i dnes, to je posledního březnového dne roku 2002, tak jsme na tom asi podobně... Co dodat...

Mam dotaz - mohla by byt agorafobie dedicnou zalezitosti? Moje matka trpi touto fobii jiz radu let a ja mam zkusenosti s jinymi jejimi nemocemi, k jejich projevu mam taktez tendenci.

Da sa vuli prekonavat agorafobie,nebo ne?Mam dojem,ze cim vic se ,snazim, tim jsou pocity horsi.Dik za odpoved.Jana

Trpím už přes rok agorafobií.Nikdy jsem nezašla za nikým pro pomoc.Strašně mi pomáhá,že mám u sebe lék DIAZEPAM- na uklidnění,nebo Neurol,který si známá dala předepsat a dala mi ho.Pokud ho mám u sebe a vím,že si ho můžu v nouzi vzít je mi dobře.Když mě čeká něco stresujícího,očekávám svůj panický "záchvat",vezmu si půl tablety a je mi dobře,můžu nakoupit v supermarketu,dojít do města,atd.Takže si vezmu půlku tak 2x do týdne.To se dá zvládnout.Tohle je ne moc dobré,ale pro mě velice účinné řešení.Zatím..

Tuto stranku som objavila az teraz, mam rovnake problemy ako ty, ak chces tak sa mi ozvi na : neonett"pobox.sk

Ahoj holky a ostatni,kdo trpi agorafobii. Rozhodla sem se Vam napsat a snazit se Vas podrzet a trosicku motivovat.Ja sem agorafobii trpela vice jak 3 roky,ale dneska muzu rict,ze je to za mnou,absolutne,definitivne a nenavratne.A to sem si tenkrat myslela,ze sem bez sanci,ze uz nikdy nebudu vest normalni zivot.Ted ziju v Londyne,bez agorafobie a sem o to silnejsi,ze sem se s tim vyporadala.Holky,neztracejte hlavu,jde to,verte mi,budu moc rada,kdyz se mi nektera z Vas ozve,rada se s Vama podelim,jak sem se z toho dostala a podrzim Vas.Tesim se,a drzte se.Wendy

Dobrý den, chtěl bych se s vámi podělit o pár zkušeností, které mám s agorafobií. Začalo to nenápadně, vyhýbal jsem se lidem a následoval strach z opuštění bytu. Postupem času se přidala těžká deprese. Léčil jsem se několik let léky ze skupiny TCA, RIMAO a SSRI, dokonce jsme zkusili i atypická neuroleptika. Asi před třemi lety jsem začal užívat Zoloft (sertralin) a ty největší obtíže zmizely. Deprese ustoupila, ale agorafobie se do určité míry objevuje dosud, ovšem v mnohem menší intenzitě a bez záchvatů paniky. Vypozoroval jsem, že fobie se stupňuje, když je organismus celkově oslaben, ať už infekcí, nedostatkem spánku, "přetažením" apod. Pomáhá mi dostatečně dlouhý odpočinek a spánek, vyhýbání se extrémně stresujícím zážitkům, abstinence (alkohol má anxiolytický účinek, ale když jeho účinek odezní, působí deprese), každodenní vystavování se zátěžovým situacím (jedna nebo dvě stanice autobusem, nákup v samoobsluze). Pocit jistoty posílí, že si kdykoli mohu vzít tabletu léku na bázi benzodiazepinu (Xanax-Neurol, Diazepam), ovšem jen situačně, v případě silné excitace nebo úzkosti. Nejdůležitější je ovšem obrátit se na lékaře včas a ne to v sobě dusit a přemáhat rok, jako jsem to dělal já. Přeji všem hodně síly v boji s tímhle zlem.