Domácí násilí

Já jsem sem původně nechtěla přispívat, i když jinak kafrám do všeho, žiju totiž tak, že bych zde mohla někoho naštvat, manžel je bezva,nemá žádný mindrák, takže nemá potřebu někoho ponižovat, vždy se domluvíme atd., nechci to zde rozebírat, ale ani nejsem typ ženy, kterého by si potencionální násilník vybral, to tak podvědomě funguje, tito primitivové si vždy vyberou slabší oběť, protože vycítí, že si to budou moci dovolit. Napsat sem mě vyprovokovala Tereza se svým šíleným příspěvkem, to mně teda dostalo. Vrchol ubohosti a přízemnosti. E. moc fandím, myslím, že jsi velmi silná, když jsi dokázala odejít, ale určitě běž za odborníkem, poradí ti i co se týče dcery, zda ji to máš říct, poradí, jak s ním jednat, mají s tím bohaté zkušenosti a rozhodně nebudeš první, určitě to stojí za to. Ty jsi neuvedla jako důvod rozchodu násilí? Poukázat na to, že máš strach o dceru, pak by měl třeba jenom návštěvy s tvým dohledem, vím, že právnící jsou drazí, ale zkus se na to ještě pozeptat, škoda, že nemáš žádný důkaz, nejlepší je si pořídit diktafon, kvalitní s drátovým mikrofonem a nahrávat si vše možné, to doporučuju všem.Jednou jsem to použila vůči jedné ženské, která mi řekla věci, které byly dost hustý, mám ji nahranou, kdyby přišlo na lámání chleba, mám důkaz, je to lepší pocit. Jinak Verco tvoje poznámka o nádenících z Moravy taky nebyla moc košer, jsem z Moravy, neuráží mně to, lidi jsou všude stejní, dobří nebo blbí, ale jde o způsob vyjadřování

E, prosím Tě, na dpodobnými příspěvky, jako psala Tereza se vůbec nezamýšlej. Já se taky nejmenuju Zajka.Nedělám si z Tebe "čurinu" ani nic podobného, beru Tě vážně a držím moc palce.Já jsem v manželství procházela terorem psychickým. Manžel mě nikdy neuhodil, ale brečela jsem skoro každý den, deptal mě chováním a řečma, srážel mi sebevědomí, aby pozvedl to své. Taky jsem ho kryla a zastávala se ho před lidmi, i když byli svědky jeho chování ke mně. Po rozvodu pak každý obviňoval mě, že jsem já rozbila rodinu, nestáli při mě ani vlastní rodiče. Zůstala jsem sama se svými syny, on je do opatrování ani nechtěl. (i kdyby je chtěl, nikdy bych mu je nenechala, jsou pro mě to nejlepší na světě a udělala bych pro ně všechno)Jsi moc statečná, zažila sis daleko horší věci než já.V žádném případě si na tom nepřipouštěj ani tu nejmenší vinu. Ty jsi oběť. On je ten hnusný hajzl, co Tě týral. Ty ses nemohla zachovat jinak.Moc se připojuju k tomu, abys navštívila psychologa. Jsem taky z Moravy, znám jednu dobrou psycholožku z Otrokovic, kdybys chtěla kontakt. Je moc hodná a stojí v těchto případech při ženách. Z mužů strach neměj, já jsem vdaná podruhé a nedá se to vůbec srovnat, můj druhý manžel je fantastický, je moc hodný a ohleduplný. Navíc, až se z toho vzpamatuješ a najdeš si muže, který si Tě zaslouží, tak v něm budeš mít i oporu proti tomu hajzlovi, kdyby chtěl dělat v budoucnu nějaké problémy.

Terezo, kdybys byla žena, tak bys alespoň okrajově věděla, že po porodu je obdbobí "šestinedělí" se zvláštním režimem.

Tereza je viditelne z Moravy, to jsou ti agro nadenici, nemaji moc v mozku, jen tu svoji drinu. Nezaobirej se s ni.

Tereza je viditelne z Moravy, to jsou ti agro nadenici, nemaji moc v mozku, jen tu svoji drinu. Nezaobirej se s ni.

Terezo ty zasranej provokatere co to tady blejes za nesmysly ty hovado??!!Co vubec ma znamenat tvoje prvni veta ty debile, dyt ty blbe debilni to jeji "E" je nick, proboha vzdyt je to treba nejaka Hanka nebo Marie ty idiote promitivni.Na tvoje "Tereza" ti kaslu protoze je jasny ze jsi jen uchylak a provokater a ne zadna zena, v zivote jsem tohle nikomu nerekla ale jdi do prdele ty curaku!!!

E. (proč jsi vlastně nenapsala svoje jméno, nebo třeba nějakou vymyšlenou přesdívku? Chceš být zajímavá, nebo tak moc tajemná...???)To co tady píšeš je "možná" pro některé srdceryvné, ale skusila ses někdy zamyslet sama nad sebou? Oni ti tady píšou, jak tě chápou, bla bla bla a stejně z tebe mají všichni čurinu. Asi sis za to mohla sama. Já si myslím, že nikdo není zlý, pokud mu k tomu okolí nedá důvod. Psalas o tom, jak jsi mu chystala jídlo, třeba mu to nechutnalo! A že tě začal být měsíc po porodu - prý ženy hned po porodu nemají chuť šukat, tak jestli jsi mu nevyhověla, tak se hold naštval no. Ty vidíš chybi v něm a třeba je to zrovna v tobě! Soráč, já nechcu být zlá, ale skus se nad sebou zamyslet, ju? Psalas, že děcko má rád, tak asi nebude tak hrozný, jak píšeš!!!! Asi bys opravdu měla jít ke cvokaři...

Tome, děsíš mě! Já na žádné druhé dějství nejsem připravená, to už bych opravdu nezvládla. A to nemluvím o tom, kdyby mi chtěl ublížit přes moji holčičku. Myslím, že bych dopadla jako Verča jen s tím rozdílem, že bych ho nejspíš opravdu zabila. Slíbila jsem sama sobě a hlavně dcerce, že nedovolím, aby nám někdo ubližoval.Slyšela jsem, že ženy si podvědomě vybírají stejné typy mužů. Asi právě proto jsem sama, bojím se mít přítele, aby se historie neopakovala...K těm penězům - neříkám, že by se nám nehodily, pořídit si třeba autíčko, nebo si udělat hezčí bydlení, ale popravdě nemám sílu na nějaké vymáhání. Mě stačilo, když si k soudu ohledně výživného chtěl zaplatit Sokola! Já jsem se sotva zmohla na okresního právníka... Hádal se tam o každou stovku (nedávno si pořídil soukromé letadlo), nakonec to skončilo "nějakou" dohodou a malé navíc platí stavební spoření. Co se týká peněz je to pro mě uzavřená kapitola.Nejhorší byl první rok po tom, co jsme odešly. Jezdil sem, vyhrožoval mi, ale pak to utichlo. Doufám, že to není klid před bouří... Teď se ke mě chová opravdu slušně, slovně i jinak. Jestli toho lituje to nevím, myslím si, že si ani neuvědomuje jak moc mi ublížil! Dceru mu na návštěvy dávat musím, nikdy si neztěžovala, že by se k ní tatínek choval zle, naopak! Má ho ráda a on ji zřejmě také. Oženil se a jeho žena (prý už tam také lítaly facky) nemůže mít děti, možná mu dochází o co vlastně přišel, tak si dceru hýčká. Pokud by ji skřivil jediný vlásek, bylo by zle. Už bych ho určitě nekryla (pokud by to přežil). Mamka mí říká, že až se něco stane, bude pozdě, ale jak už jsem psala, dceru mu dávat musím - zákon stojí na jeho straně. Pokud bych to nerespektovala, problémy ze soudy bych měla zase jen já. Soud rozhodl o pravidelných návštěvách a opakované nedodržování soudního nařízení může vést k odebrání dítěte (před tím mě můj právník varoval!).Už jsem taky přemýšlela, jestli až bude dcera dospělá říct jí celou pravdu, nebo ne. Bojím se, aby jí to třeba neublížilo, pokud bude mít se svým otcem pěkný vztah. Taky by mi to nemusela věřit a zavrhnout mě tak...Tato diskuze existuje necelý den a já se cítím líp. Mnohem líp, než před 24-mi hodinami. Je to pěkný pocit vědět, že jsou lidi, kteří můj problém neberou jako moje osobní selhání. Často přemýšlím, kde jsem udělala chybu, jestli jsem mohla něco změnit... nevím.

Milá E. Jsi velmi statečná, že jsi včas udělala asi nejdůležitější rozhodnutí v životě, takže se neobviňuj, není z čeho. Některé to nestihly a dnes jsou mrtvé. Myslím, že bys měla uposlechnout rady Verči a vyhledat odbornou pomoc. Nejenom pro sebe, ale ono to nebezpečí neskončilo. Ten člověk je duševně nemocný a je to o to hořší, že pracuje na místě, kde musel projít psychotesty. Takto postižený člověk je schopen velmi racionální úvahy, aby dosáhl svého cíle a osobně si myslím, že může přijít druhé dějství, až bude dcera větší. On teď vyhodnotil situaci, že momentálně na tebe nemůže, ale uvnitř je hluboce raněn, že jsi to byla Ty, která byla nakonec chytřejší. vzpomeň si na ten případ chlapa, co z návštěvy nevrátil dceru, holčička se dodnes nenašla a ten parchant úspěšně odolával kriminálce. (Ostaně Čermáková, která vodila policajty za nos je další příklad takového narušeného člověka). Co znamená, že se chová k tobě relativně slušně? Pochopil vůbec, co udělal, lituje toho vůbec? Neber to, prosím, osobně, ale zdá se mi, že z toho vyklouzl velmi lacino, asi jste mírumilovná rodina. A ty dlužné peníze, ty nedluží jenom Tobě, ale i dceři, takže bys je měla vymáhat.

Tak jeste ti chci dodat, ze asi fakt mas posttraumatickej sok, to jsou ty nocni mury, a jsi v depresi. Kdyz tak si o tom neco vyhledej na internetu, at vic vis. Nakonec to ze brecis, je vlastne dobre, protoze si ulevujes, a je videt ze jeste mas emoce. Horsi je, ver mi, kdyz to dojde tak daleko, ze se stanes apatickou. Je to pak na cely zivot, ja ziju kazdy den, jako bych byla nemastna neslana. Kazdy usmev, kazde prekvapeni, predstiram. Jenom ne tu lasku ke svemu diteti, aspon mam jedno slunicko. A stejne to psani, jak pises ze ulevuje, pis dal! Hlavne se neizoluj, muze to pak vest az k sebevrazde. Taky je dobre ze ses vykaslala na ty prachy, cert je vem, no ne? Taky nam porad vysvetlovali (na terapii), ze je vlastne nutnost o tom vsem mluvit, o kazdem detailu, pry se takhle prekonavaji nahromadene emoce. Ja jsem napr. nechtela s nikym o nicem mluvit, a pak se to vsechno vevnitr dusi, az to vsechno vybuchne. Jeste ze te podrzeli rodice, to ja o sobe rict nemuzu, bohuzel... Nasi jsou rozvedeni, oba maji nove partnery, a na nas odrostle deti nemaji cas.

Verčo, teď jsem málem spadla ze židle... Myslím, že jsi měla horší zkušenost než já a jsi tolik silná, že mi ještě pomáháš radou a dobrým slovem!! Děkuji Ti! Já se cítím jako slaboch, nemůžu se s tím srovnat... Stále to tolik bolí a bolí! Myslím, že moje okolí nic netuší (přátelé, ani kolegové), na veřejnosti se snažím být sebejistá a neohrožená. Myslím, že kdyby to věděli, byla bych snadný terč posměchu a urážek. Ne hned, ale ve vhodnou chvíli...Jít na policii je pozdě. V době, kdy "to" probíhalo byla policie u nás 2x a já jsem ho vždy kryla. Vždyť jsem ho tolik milovala a věřila, že se změní. Udáním na policii by nejspíš přišel o práci (kapitán u Českých aerolinií) a nechtěla jsem mu ublížit. Já vím, zní to divně - člověk který mi ublížil a já ho ještě kryju... A taky, pokud bych ho jen udala, policie by s tím nic nedělala do doby, než by mě přizabil! Často jsem v noci volala na linku bezpečí, i na azylové domy v Praze (Bílý kruh bezpečí). Hrozně jsem se bála cokoliv udělat. Navrhovala jsem mu po dobrém rozchod, ale s tím nesouhlasil. Prý, že se nenechá připravit o dceru.... že mě dostane do blázince a dcerce najde novou maminku! Pak přišel okamžik, že pojedeme na návštěvu za rodiči na Moravu. Sbalila jsem maximum věcí pro malou, ale taky (to mě Bůh osvítil) veškeré papíry od společného majetku. Celou cestu jsem nedala nic najevo a přesto mě u benzínky napadl! Viděl to nějaký řidič kamionu, ale nepomohl mi, jen se díval, jak do mě kope. Můj přítel pak odjel i s dcerou a já tam ležela na zemi a čekala co bude... Vrátil se. Sedla jsem si do auta, ještě mě několikrát praštil pěstí a vší silou do stehna na jedno místo(prý abych věděla, že nemám dělat ostudu...)Když jsem byla konečně u rodičů a v bezpečí, oznámila jsem mu, že se s ním nevrátím. Zuřil! A když jsem mu řekla, že mám s sebou ty dokumenty, vyhrožoval mě i mojí rodině, že nás zabije...Nebyli jsme manželé a já jsem do naší společné domácnosti hodně investovala. Nikdy bych od něj nic nedostala a musela jsem myslet na bydlení pro mě a pro dceru. Nakonec jsem přišla asi jen o 100 tisíc na majetkovém vyrovnání a 180t. dluh na výživném (nikdy ty peníze už neuvidím, ale čert je vem, žiju!). Máme s dcerou 2+1 v paneláku a líbí se nám tu. Jen ty pocity úzkosti a strachu... V noci špatně spím a mývám škaredé sny. Stále se bojím a vlastně nevím proč?! On už na mě nemůže... a přesto mám strach! Zápěstí mi srostlo špatně, ale je funkční. Mám jen menší omezení... modřiny už se dávno vytratily, ale ty jizvy na srdci mi už asi zůstanou.Je to asi hloupé, ale cítím úlevu, když o tom píšu. Mám pocit, že se můžu vypovídat a nikdo mě za to nesoudí...!!!!Moc vám všem (hlavně Tobě Verčo) děkuji, ani natušíte, co pro mě znamená - vaše slova, písmena. Děkuji moc!!!!

Kdyz nechces za psychologem, tak ti poradim aspon to co mi poradili tam. Pis si kazdy den dennik, je jedno o cem, jen je dulezity se rozepsat a sednout si k tomu kazdy den na 5 minut, v urcitou denni hodinu. Mne to zezacatku znelo jako pekna blbost, ale kdyz jsem to zkusila, tak jsem prisla na tolik veci, ktere me v zivote vedly k tomu k cemu me vedly. Je to takova sebeterapie. Nejdulezitejsi je vytrvat, a udelat si kazdy den takove to volno. Ale fakt je nejlepsi zajit za profesionalem, oni se ti prece nebudou smat, a proces takoveho toho hojeni se zrychli. Ja jsem na to taky neverila, a popravde, sla jsem tam az kdyz jsem musela, po tom co me u soudu osvobodili (z pokusu o zabiti). Je to hruza, ja bych nikdy nesnila o tom, ze takhle dopadnu, a taky jsem se hrozne stydela, ale ver, ze do tohohle jsi spadla NE VLASTNI VINOU, a muze se to stat komukoli, ne jenom zensky, ktera si o to "rika", jak se tu na nekterych chatech (doktorce) tlacha. Drz se. Jinak jeste chci dodat, ze 90 procent nasili se projevi az kdyz zenska otehotni a ma kojence, to je ta spravna doba pro nasilnika "uderit", to je kdyz se ona nemuze branit. Cim sis prosla muselo byt hrozny, i ja jsem si prochazela nadavkama, kdyz jsem byla tehotna, ale mlaceni?? Ten tvuj je na tuty nemocny, k doktorovi by mel on. Co takhle zajit na policii a zalovat ho? Jestli to teda neni v Cechach ztrata casu...

JE MI LÍTO ŽE JSI MUSELA POZNAT TAKOVOU ZRUDU....JESTLIPAK BY MĚL ODVAHU POSTAVIT SE SOBĚ ROVNÉMU,,,JE TO JEN OBYČEJNÝ ZBABĚLEC A UHODIT ŽENU JE ZBABĚLOST...DRŽÍM TI PALCE....NEJSOU VŠICHNI STEJNÍ....

Verčo díky! Bála jsem se, že mě budou lidi odsuzovat, nebo se mi posmívat...Tome: rodina do toho nezasaáhla, nevěděla o tom! Bydlela jsem 300km od rodičů. Když jsem měla zlomené zápěstí mamka přijela, aby mi pomohla, ale tehdy jsem všem tvrdila, že jsem spadla ze schodů! Je to i v lékařské zprávě - já jsem ho ještě bránila a kryla!!! Myslím, že tenkrát na úrazovce mi to ale nevěřili, sestra viděla podlitiny na krku...Rodičům jsem to řekla až v době, kdy jsem byla rozhodnutá odejít. Byli v šoku, ale tvrdili mi, že jsem statečná a silná, když jsem našla v sobě vůli odejít. Prý to většinou ženy nedokáží a trpí celý život. Já jsem hlavně nechtěla, aby to malá viděla až vyroste. Kdybych ji neměla, nevím jak by to dopadlo... (bylo to hrozné, já jsem dcerku chovala a on mi ji doslova rval z náručí, jen aby ji mohl položit a mě zbít. Nejvíc jsem se bála, aby jí neublížil). Strašně jsem se styděla a vlastně se stydím stále! Kromě rodiny to nidko neví. Je to stále ve mě a nemůžu se zbavit strachu a úzkosti... Neumím si představit, že bych měla jít za psychologem a všechno mu to vyprávět. Chvěju se a brečím, jen když píšu tyto řádky, ale potřebovala jsem se aspoň trošku vypovídat a tohle je anonymní....Dnes jezdí za dcerou, má ji rád a i ke mě se chová relativně slušně.Já jen vím, že už nikdy nebudu žádného muže milovat. Bojím se, aby se to neopakovalo...

Mě bejvalej občas vrazil facku a bohatě mi to stačilo. Je to hrozně potupné a člověk se nemůže bránit, ale vim že když někoho milujete tak jde leckdy hrdost stranou. Je to těžké odejít, ale ještě těžší neodejít.

Verco, odpovedela jsi perfektně. Čemu se jenom trochu divím, že její rodina do toho nějak nevstoupila - maminka jí musela pomáhat s kojením kvůli zlomené ruce a nic netušila?

Boze muj, posilam hodne pozdravu a drz se. Jen ten kdo si prosel timhle peklem muze spravne odpovedet, a byt tak namekko, ze se mu chce brecet. Cim sis prosla, je neuveritelne a plne bolesti, nejenom te fyzicke, ktera vzdycky brzo pomine, ale predevsim te psychicke, a tyhle rany se uz NIKDY nevyleci, ver mi. Jedine co potrebujes, je zajit za psychologem nebo do poradny, a v tvem pripade bych tam upalovala. Nema cenu se sverovat lidem, znamym ani na doktorce ne, nejlepsi je rovnou za profesionalem, ktery vi co dela. Ja jsem si prosla tim samym, a dokud neprijdes na to, proc se nechas tyrat, proc si vyhledavas takovyhle typ muze, tak nemas sanci. Vubec se nenamahej si hledat nikoho jineho, mozna je to az nebezpecne (opet vlastni zkusenost), v mem pripade jsem to byla ja kdo se snazil po tom vsem tyranizovani zabit. Fakt te prosim, zajdi za doktorem! Taky muzes stale jeste byt v soku z toho vseho, muzes mit posttraumatickou depresi a ja nevim co jeste, a nikdy nevis v cem vsem litas. Napis mi na muj e-mail jestli chces. Mej se.

Žila jsem s partnerem 5 let, pak se nám narodila dcera a vše se změnilo! Vždy jsem se mu snažila vyhovět, měl časově náročné zaměstnání a vyžadoval teplou večeři třeba v 11 v noci! Měl to! Chtěl na snídani dva druhy pomazánky (ne kupované - domácí), měl to! Přál si po každém jídle domácí bábovku... samozřejmě to měl! Přesto mě měsíc! po porodu zbyl - kopal mě do břicha a do prsou! Když měla dcera 5 měsíců zkopal mě tak, že jsem měla zlomené zápěstí na levé ruce. Bolelo to, ale nemola jsem brát léky, protože jsem kojila... Všechno bylo velmi těžké, při kojení mi musela pomáhat maminka... Pak se mi omluvil, prý že už budeme rodina. Jen co mi sundali sádru, nastal teror! Škrtil mě a topil ve vaně plné studené vody... Do dnes nechápu proč? Já jsem toho člověka milovala a dělala jsem pro něj první - poslední! Dcera měla sotva rok, když jsem od něj utekla, jinak by mě zabil! Je to víc než 3 roky. Jsem stále s dcerkou sama, bojím se mužů - bojím se jejich nasilí!