nutkavá neuróza, obsese, OCD

ted jsem přišel na to že i já vlastně dělám kompulze:když vidím někde volně nůž tak ho rači uklidim nebo schovam,kdyz jdu s nekym po chodniku u silnice tak musim byt ja ten bliz silnice aby se tomu skym jdu nemohlo nic stat,hlavne to ze bych ho hodil pod auto...
a taky jsem prisel na to ze krome teto formy trpim jeste jednim typem OCD,jsou to obsese tykajici se moji sexuality,casto me prepadaji myslenky ze jsem homosexual,kdyz vidim jakehokoliv muze tak mam nutkani ho pozorovat a napadaji me myslenky ze by se mi mohl libit...
Na toto jsem na sobe vypozoroval kompulze...kdyz jsem doma tak si otevru nejake pecko,treba na internetu a ujistuji se ze me vzrusuji holky a ne muzi...kdyz doma nejsem tak se snazim alespon myslet na nejaky sexualni zazitek s zenou a taky se presvedcuju ze me to vzrusuje...
kvuli temto obsesim mam asi posledni dobou problemy v sexuálním životě....
tak asi tak by to bylo se mnou , když otom hodně přemýšlím
mějte se všichni a bojujte

ahoj Rachel a samozřejmě všichni ostatní...
skus to trochu vysvětlit líp jak se ted cítíš...jak vypadaji u tebe kompulze?
já co jsem se začal léčit u psycholožky a psychiatra tak za ty dva měsíce cítím jak je to postupně lepší a lepší...dost mi pomohl fevarin u kterého cítím že dává tělu přesně to co potřebuje co se OCD týče....
a mě se za těch zhruba 7 měsíců co mám OCD nevytvořily kompulze,nebo aspon ne takove ktere bych si doposud uvedomoval,snažím se obsesi pokaždé bud zešměšnovat jako že už si z toho že mě pořád napadá to samé dokolečka dělám srandu a nebo okamžitě začnu myslet na něco jiného,příjemného a pozitivního
další triky ti můžu poradit přesně to co mi radí psychiatr..rekreačně sport,společenské-kulturní aktivity,věnovat se práci nebo škole co to jde,erotika nebo sex a le dělat jen to co se ti v něm chce,co je ti příjemné a do ničeho se nenutit,myslet pozitivně...
o toto se snažit a omezovat: kouření,pití alkoholu a nebrat v žádném případě žádné drogy,marihuana vůbec,uplně ji vyškrtni ze svého života,omezit stres,vče plánovat tak aby ses nemusela zbytečně stresovat a nic tě nepřekvapilo...toho se ted snažím držet
skus ještě jednou popsat jak ti je,třeba ti nějak ještě dokážu poradit...každopádně se drž,vy všichni

Leni, kompulze nemusí být jenom, když něco uděláš viditelně. Je to i opakování, nebo nějaká myšlenka. U mě to z těch hmatatelných, které se lépe ovládají, plynule přešlo v myšlenkové... Mám třeba strach, že něco udělám špatně, musím si několikrát v duchu zopakovat řešení, jak bych se v té chvíli chovala.
Jak jsi psala s těmi cizími lidmi, tak u mě je spíš, že jsem teď hrozně rychle na lidi vytočená. Asi to souvisí s tou nevozitou a úzkostí, kterou potřebuji svíst na něco. Nejhorší je to v metru., když lidi pořád mluví...
Úplně jsi to, ale vystihla v tom, když to člověk podchytne na začátku a nezabředne do toho. Vždycky jakmile už to začnu několikrát řešit ztrácím ůplně objektivní nadhled toho jaká je to kravina.

ahojte všichni,
jak bojujete? Mně to teda zrovna tento týden jde nic moc:( Mám nepříjemný úkol odsvého terapeuta, když se nad ním nezamyslím, nepohneme se dál:( Pravděpodobně moje ocd není oddělená od té zdravé část, z čehož plyne, že dokud neuvěřím, že když budu bránit provedení kompulzi, tak dělám něco dobrého, tak to nepůjde. Ale já vlastně vůbec nevím... Připadá mi, že se toho chci zbavita vím proč, jenom to nějak nejde... Jak je to u vás? Vy když jste ok a není obsese, tak jim nevěříte?
Jsem teď v nějaké fázi, kdy se mi o tom všem na terapii vůbec nechce mluvit. Nejraději bych to uzase někam všechno zasunula... Strašně to bolí a je mi trapně... Jak to máte vy?
Miky, nějak dlouho ses neozval, už je lépe? Poraď ňáké triky, jak tomu odolat...

Ahoj Majk,ta diskuze je na http://diskuse.doktorka.cz/vtirave-myslenky-ublizit-vlastnim-detem/
Jinak, to, co popisuješ (rituály, sudá čísla apod.), je podle mě určitě OCD - ono je totiž víc "druhů" čeho se ty obsedantní myšlenky týkají..., je to ale vážně ubíjející a vyčerpávající.... Kromě toho máš ale nejspíš i něco ještě jinýho...To už ale musí posoudit odborník ;o).
Ohledně té štítné žlázy - tam hodně záleží, jakou konkrétní poruchu s ní máš..., u mě se střídá snížená funkce se zvýšenou. Teď se držím v normě, hodně mě hlavně teď v těhotenství hlídají. Dost se bojím, co bude zase po porodu, protože po narození dcery se mi tehdy hormony doslova zbláznily, myslela jsem, že zešílím :o(. Každopádně, pokud jde o operaci, tak nevím přesně, jakou myslíš. Pokud myslíš operativní odstranění št.žl., tak bys stejně musela brát hormony v podobě tablet (tj. Letrox a co jsem pochopila, tak vlastně i Euthyrox). Když si to tělo neumí správnou funkcí št.žlázy vyrobit samo, tak se mu to musí dodat uměle, ale prý to tělo ani nepozná...Pro těhotenství je to ale vážně důležitý, tak to taky neváhej s endokrinologem probrat. My jsme to aspoň řešili hodně, tak se nenechej odbít, abys mohla vůbec otěhotnět a aby to bylo taky v době, kdy to tělo "hormonálně" zvládne... Na otěhotnění má určitě vliv i tvoje špatná psychika, takže věřím, že když se budeš cítit líp, tak to půjde i po téhle stránce snadněji ;o).
To s tím strachem, který jsem začala mít z cizích lidí, je jen další forma OCD. Když už se jí nedaří mě týrat tolik obsedantními myšlenkami ublížit dceři nebo sobě, tak se asi snaží trochu jinde, bacil jeden škaredej ;o). Naštěstí už ale vím, o co jde, takže jsem to podchytila hned v začátku. Když mě takový myšlenky začnou napadat, tak se snažím začít myslet na něco jinýho. Hlavně si v tu chvíli uvědomím, že to není vlastně vpořádku (třeba si vzpomenu na svýho manžela, kterej by to rozhodně ale opravdu vůbec neřešil ;o)), ale že je to zase jen ta potvora, která se mě snaží znepříjemnit život. Tím, že se těma myšlenkama přestávám zabývat (teď ze začátku to je ještě poměrně jednoduchý) a nepodlíhám jim, tak se spíš zeslabují, dolízají čím dál míň a nedělají mi až takové problémy-vlastně úplně stejně jako s těmi předchozími vtíravými myšlenkami... Hlavně se jimi nezabývat až moc, nezačít se jich za žádnou cenu děsit - pořád jsou to přeci jen a jen hloupé myšlenky! Myslím, že to brzo překonám snad úplně ;o). Někdy mi pomůže (třeba v tramvaji) i taková zdánlivá blbost - jako třeba že si v tu chvíli v duchu řeknu "Lenko,no tááák, kašli na to, přece nebudeš myslet na takový nesmysly...,víš přece, co to zase je..., mysli radši na to, co si v tom obchodě koupíš ;o)". Zkrátka si takhle nějak promluvím sama se sebou - no ale jen krátce, abych si na to moc nezvykla a nezačala to tak náhodou dělat pořád, že jo :o)))). Prostě nic se nemá přehánět...;o).
Můžeš si to taky představit jako s tím počítáním lidí, co někdy děláš, ale nedělá ti to problémy, protože to dál neřešíš...Kdyby se ti povedlo i u dalších takových obsedantních myšlenek, tak jsi na té správné cestě ;o). Tady je ale mezi námi trochu rozdíl, protože já jsem nikdy neprovedla kompulzi (nevykonala jsem to, na co jsem myslela..., což se u toho typu "někomu ublížit" vlasntě naštěstí ani nestává...;o)), ale ty kompulze provádíš, aby sis ulevila (zkontroluješ si klíče, telefon apod.). Jenže ta kompulze poskytne jen dočasnou úlevu, ale pak se to zase opakuje a pak člověk zjistí, že tím stráví už tolik času, že mu to příliš zasahuje do běžného života, ničí si ho tím a obtěžuje to kromě jeho často i okolí....S tím nemám ale až tak zkušenosti, myslím, že je tady na místě nějaká ta terapie a nebo si toho co nejvíc přečíst (na internetu se toho dá podle mě najít dost).
Tak dej vědět,jak válčíš ;o)... pa

Ahojky, Lenčo, s tou štítnou žlázou se léčím přes rok, beru Euthyrox, ale četla jsem na netu, že jde odstranit, tak nad tím přemýšlím, protože chci otěhotnět a možná je problém právě v té žláze, že to pořád nevychází. Ty tvoje pocity strachu musí být nepříjemné, co? Jak z toho "utíkáš", jak se jich zbavuješ, nebo vždycky prostě odezní samy? (dnes jsem kapku mimo, tak budu psát asi trochu divně, takže se za to když tak omlouvám). Psala jsi, že u vtíravých myšlenek je dobré myslet na něco jiného. Já myslím taky na písně a melodie, nebo na lidi se kterýma se už dávno nestýkám a vkládám do toho úryvky vzpomínek, které mi docela pomáhají. Jak jsem tak četla o těch rituálech, tak já je mám taky, ale nechtěla jsem o nich psát, protože by to už znělo asi přehnaně, ale myslím si na druhou stranu, že od toho jsme tady. Nevím, jestli je to OCD - neustále něco kontroluju - jestli je zamčeno, nebo jestli mám klíče a telefon, pořád něco počítám a musí mi vycházet sudý počet, když je lichý, tak to sečtu a hned je mi líp. Jednou se vyhýbám čárám na chodníku, jindy po nich MUSÍM šlapat, musím dělat stejná gesta jako třeba, když si češu vlasy, nebo beru lžičku, přešlapování na místě musí být synchronické, kliky se musím dotknout taky sudým počtem. I když vařím musím mít sudý počet kusů jídla a jak ne, tak jídlo rozpůlím a je to hned lepší. Prostě, všechno musí být sude a když není, tak silně myslím na sudá čísla a snažím se od lichých úplně distancovat. Jindy třeba zase počítám lidi na ulici, ale to je spíše jen nějaké nutkání, které končí bez výsledku a to nijak zvlášť neřeším.
Nevím, možná ti to zní, že toho mám až moc, ale píšu sem pravdu a je mi dobře, že se můžu svěřit. Jedné kámošce jsem řekla všechno, ale s odkazem na jiného člověka, řekla jsem jí, že jsem to četla na netu, takže neví, že jsem mluvila o mně, a přidala jsem k tomu to, o čem jsem tady nepsala, ale co je pravda. Tak jsme se o tom bavily a ona řekla, že ten dotyčný toho prožil neskutečně hodně, že by se to skoro do života jednoho člověka nevešlo, a pak řekla, že by ten člověk měl jít k psychologovi a zbavit se všch těch bloků v hlavě.
Jinak souhlasím s tím, že by Daisy měla jít k doktorce, bude to lepší, než s tím bojovat sama, to říkám z vlastní zkušenosti.
Musím teď končit, ale zase se ozvu. Leni, napiš mi prosím tě, kde přesně je ta diskuse Vtíravé....díky moc. Zatím čauky.

Ahojte holky.

Majk, chtěla jsem se zeptat, jestli se na tu štítnou žlázu léčíš. Já chodím k endokrinoložce, je to strašně důležitý hlídat a brát léky (momentálně nejen kvůli mému fyzickému a psychickému zdraví, ale taky kvůli správnýmu vývoji děťátka v těhotenství)..., právě proto, že máš zvýšenou funkci št.žl. je velká pravděpodobnost, že nemůžeš otěhotnět. Nadbytek nebo nedostatek hormonů št.žl.způsobuje kromě jiného i to, že má buď žena problémy s otěhotněním nebo když otěhotní, tak může potratit (to se bohužel stalo i mě). Plánování těhotenství jsem teda musela řešit i s endokrinoložkou. Když už jsem zase mohla mít díky dobrým výsledkům děti, tak jsem toho hned využila. Chodím častěji na kontroly a postupně mi zvyšují dávky léků...
Jinak co se týče mojí psychiky, tak já se s OCD nikde neléčím, s terapiemi (kromě té své vlastní ;o)) teda zkušenosti nemám... Byla jsem na tom sice už dost špatně, protože jsem si myslela, že se ze mě stává šílenec a bála jsem se s tím někam jít, protože jsem si myslela, že mě někam zavřou (že jsem nebezpečná) a že mi pak budou bránit výchově dcery atd. Bála jsem se to říct i manželovi, aby mě nepřestal mít třeba rád, když by věděl, co se to ze mě stává za zrůdu. Pak jsem mu to přeci jen s pláčem jednou u posezení s pivčem (ještě před těhotenstvím ; ;o) na zahrádce řekla..., ale strašně to zlehčoval, takže to podle mě vůbec nepochopil. Děsila jsem se sama sebe, že dceři nebo sobě ublížím a stále se to zhoršovalo. Měla jsem čím dál častěji vtíravé naprosto brutální myšlenky a následně na to vždycky neskutečný úzkosti...Když jsem ale na začátku března zjistila tady na diskusi (Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem) co se to se mnou děje, tak se mi strašně ulevilo. Začala jsem vyhledávat co nejvíc informací a po přečtení spousty článků, rad a názorů jsem přišla sama na to, jak s tím bojovat.Taky se mi ulevilo, když jsem četla názor odborníků, že lidé s OCD mají menší pravděpodobnost, že někomu ublíží, než "normální" člověk. Nejspíš proto, že si to plně uvědomují (navíc se mu ty myšlenky příčí, nesouhlasí s nimi), přemýšlí nad tím..., kdežto kdo to nezažil, může se umět méně ovládat a v ataku apod. někomu ublížit snáz... Daří se mi z toho dostávat naštěstí bez léků a bez doktorů, ale myslím si, že často to bez nich nejde, záleží, jestli je ta psychika taky ovlivněná nedostatkem nějaký chemický látky v mozku a jestli ten dotyčný pochopil, s čím má tu čest a jak na to.... U mě to vypadá, že to můj případ (nedostatku nějaký látky v těle) zřejmě až tak nebude (nebo jen lehce) a tak se léčím sama svojí terapií. Nechci se ale opakovat a vypisovat to tu znovu, tak jestli tě to zajímá, mrkni se na tu diskuzi Vtíravé..., třeba budeš moct z toho něco využít ;o). Mimochodem, jak vzniká OCD přesně nevím, ale myslím si, že to spustily ty úzkosti z práce, navíc jsem se určitě nevyrovnala s minulostí, což se taky nahromadilo... atd. Člověk, který k tomu má od přírody sklony (citlivý, úzkostlivý), to může prožít za život v nejrůznějších formách. Mě se teď momentálně začalo víc stávat to, že se sice už neděsím svých vlastních myšlenek, ale bojím se o to víc ostatních lidí. Když jedu třeba v tramvaji, tak hodně pozoruju lidi kolem sebe, jestli mi nechce někdo z nich třeba ublížit apod., nejhorší to je, když sedí někdo za mnou. Mám nepříjemný pocit, že třeba vytáhne nůž a ze zadu mě napadne...Zatím je to ještě celkem lehce snesitelné a chci s tím zabojovat tím způsobem, že se ty myšlenky budu snažit ignorovat, nezabývat se jimi,neřešit je tak, snažit se myslet na něco jinýho (třeba si v duchu začít zpívat apod. ;o), a tím docílit hlavně toho, aby mě to nezačalo děsit a nedostavila se úzkost. Ty vtíravý myšlenky pak dolízají čím dál míň a jsou slabší a slabší ;o)). Strašně špatně se to vysvětluje, protože není až tak jednoduché naučit se zacházet s vlastními myšlenkami - hlavně se jich neděsit, protože jsou to jen a jen myšlenky (to, co uděláme, je naše rozhodnutí a ne té myšlenky!) - ze začátku je to dost těžký, protože se člověk docela násilně musí přemáhat, aby si to "vsugeroval", ale jde to pak líp a líp. Každýmu navíc může pomáhat trochu jiný "zaháněč" myšlenek. A pokud už se člověk nějaké té myšlenky děsí, tak je nejlepší se s ní naučit smířit, zlehčovat ji apod.a opravdu ji až tak neřešit - uvědomit si, že to není moje chyba, ale je to zas ta potvora OCD ;o)... Ale pravděpodobně OCD netrpíš, tak nevím, jestli ti tohle nějak pomůže...
Podle toho, co píšeš, tak si myslím, že máš víc různých problémů, ale všechny je spojuje to, že se pořádně nevyznáš sama v sobě. V tomhle by ti právě psycholog nebo psychiatr určitě pomohl a myslím, že to bude pro tebe základní krok, abys věděla, na co se máš zaměřit, s čím začít bojovat....;o). A z dětství to všechno taky může pocházet, to víš, že to má na psychický problémy v budoucím životě vliv..., zkrátka je větší pravděpodobnost, že můžeš trpět nějakými psychickými problémy...,ale dost záleží taky na povaze, protože čím citlivější člověk, tím zase větší pravděpodobnost....Tak dej vědět, jak jsi pochodila u doktora ;o).

Rachel, já jsem stydlivá taky, ale často to lidi na mě nepoznají (už se jich pár divilo ;o)), protože se umím docela přemáhat, ale je to vyčerpávající :o(. Moje práce navíc byla s největší částí o komunikaci s lidmi, a to jen ty úzkosti umocňovalo :o(.

Daisy, určitě běž co nejdřív zase za tou svojí doktorkou. Věřím, že existují i léky, které bys při kojení mohla a kdyby ne, tak je určitě nejlepší pro vás všechny (tebe, dítě i manžela) přestat kojit a začít brát znovu léky. Sama píšeš, že si taky myslíš, že je přednější, abys byla psychicky na tom co nejlépe,... než kojení. S tím naprosto souhlasím a troufám si říct, že to je i názor všech odborníků....Nemá smysl to odkládat, čím dřív, tím líp. Psychiku taky dost ovlivňují hormony, tak je možný, že to pro tebe bude jen dočasný stav a postupně se to bude lepšit. Každopádně nemá smysl se v tom takhle plácat, jen se tím sama týráš a stres podle mě taky přechází do mateřského mléka a syn pak může být taky zbytečně nervozní..., takže bych to vážně probrala s doktorkou. Určitě najdete nějaké nejvhodnější řešení ;o))).Ale ty výčitky kvůli případnému ukončení kojení taky chápu (navíc jsem to zažila u první dcery, kdy jsem měla spoustu problémů a o ukončení kojení mě musela přesvědčovat celá rodina včetně mojí mamči - jsem ráda, že jsem je poslechla, protože se mi hodně ulevilo i tím, že mi mohli pomoct s krmením ;o)). Ale i přesto, že můžeš mít velké výčitky, je lepší ta varianta doktor, zřejmě prášky a případně přestat kojit! Tohle je fakt ten největší důvod (omluva), co můžeš mít - zdravotní!!! Já mám taky strach, jak to se mnou bude po porodu, ale jsem rozhodnutá, že kdyby to byl pro mě těžký boj, tak bych vyhledala radši doktora, aby mi s tím pomohl.Jsem připravená i bohužel na tu variantu, že bych musela přestat kojit. Nechtěla bych to vzdávat zbytečně, ale tady se těžko určuje, kde je ta míra snesitelnosti...., asi bych to nechtěla podcenit, protože bych se z toho mohla dostávat o to hůř a hlavně taky o to déle :o(. To jednoduše řečeno za těch pár vitamínů navíc kvůli mateřskýmu mlíku nestojí. Přece kvůli tomu nebude trpět celá rodina... Manžel mě stále nechápe, moc o tom nemluvíme a nikdo jiný to neví, takže jsem v tom vlastně sama :o(. Ale hlavu vzhůru, naštěstí se s tím dá něco dělat ;o))).

Moc Vás prosím někoho o radu. Mám OCD 5 let, užívala jsem Serlift, který mi velmi pomohl. S manželem jsme se rozhodli, že si pořídíme druhé dítě a tak jsem po poradě s paní doktorkou začala dávky snižovat, až jsem vysadila léky úplně. Bohužel měsíc před porodem se mi obsese začala vracet. Nyní je synovi 6týdnů a já jsem naprosto zoufalá. Obsese už mám v takové míře, že musím začít brát znovu léky. Moje rituály jsou den ode dne neúnosnější (manžel nesmí např. šlápnout na podlahu bez pantoflí, jinak jsem schopna uklidit celý dům,z obavy z infekce atd.) Velmi mě trápí, že budu muset přestat kojit. Neustále se mi promítá v hlavě, zda by nebylo nějaké řešení, zda není možné brát léky a kojit, aniž by to miminku uškodilo. Vím, že je důležitější být psychicky v pořádku a zase se moci s radostí věnovat oběma dětem (o což mě OCD připravilo), ale v souvislosti právě s tou nepřekonatelnou úzkostí mám hrozné výčitky, že připravím syna o ochranu, kterou mu mateřské mléko poskytuje. Poraďte, prosím, děkuji

Ahojky, Leni, jak tě tak čtu, vidím, že jsi to měla dost těžké. V té štítné žláze to máme obdobné, mám ji zvětšenou, jen jsem nevěděla, že to má něco společného s psychikou, to mně nenapadlo ano náhodou. Jinak mi připadá, jakobys do mně viděla, úplně přesně vystihuješ jaké mám ze sebe pocity, je to opravdu neskutečné. Moc by mně zajímalo, jak jsi své potíže vyřešila, musíš být asi silná osobnost. Já dítě nemám, už osm let se snažím a ono pořád nic. Kdysi jsem musela na potrat, protože ten kluk měl před svatbou a já nechtěla nic pokazit jemu, ani jeho snoubence, ale po interupci jsem na tom byla mizerně, pořád jsem s tím nenarozeným a ztraceným miminkem v duchu mluvila, dala jsem jí i jméno Valerie, tak moc mně to mrzelo, ale bylo pozdě. Než k tomu zákroku došlo, bylo mi to vcelku jedno, ale ty stavy přišly na mně hned po probuzení z narkozy. Dostala mně z toho kámoška, která do mně pořád hučela, ať se od toho odpoutám, že není normální mluvit s neexistujícím človíčkem, a tak jsem to v sobě pohřbila. Dnes by tomu malému bylo devět let. Když jsi chodila na ty terapie, neměla jsi nejdříve pocit, že před holkama nechceš mluvit? Já bych raději mluvila jen s psychologem, nevím, jestli bych se rozpovídala před lidma, ale nikdy jsem tam nebyla, takže to nemůžu říct najisto. A taky jsem nevěděla, že OCD vzniká tak jak jsi napsala. Čím více vás tady čtu, tím více si uvědomuju, že patřím do jiné kategorie, ale nechci jít jinam. Hned zítra se obědnám u psychologa a to co jsem napsala jsem si vytiskla, tak mu to dám. Půjdu ale k soukromému. Můj přítel se kterým žiju už skoro devět let, se mi smál, prý proč si píšu čísla cvokařů, když stejně na mně diagnozea není, já mu říkám vždy ve vzteku, že to on mi sežral nervy a proto mám šedivé vlasy a hrabe mi. Někdy je na mně zlý, ale já ho v tom chápu, protože ví, že jsem mu nevěrná, a šokoval mně, když řekl, že ani tak ode mně neodejde. Před dvěmi lety jsme se ale rozešli, protože jsem začala chodit s jednou holkou. Bylo to divné období, po dvou týdnech jsem se k němu vrátila a táhla jsem to na více stran. Měla jsem jeho i ji, ale stále jsem lovila, bary a gay kluby byly mou drogou. Nemám se čím chlubit, ale jak jsem už psala, nešlo to zastavit. Tak mně někdy napadá, jestli to všechno co se mi děje není něco z dětství. Taťka byl a je úžasny člověk, sic je těžký alkoholik už sto let, za to mámka? Není špatná, ale co si pamatuju, pořád mně bila a to i za prohřešky, které udělal můj brácha. Tloukla do mně každou chvíli, on něco provedl a odskákala jsem to já. Neříkám, že je mamka zlá, to ne, ale je mi to líto, že mně tak mlátila a dnes? Brácha je cynický a panovačný a když ji seřve, tak jde za mnou a hrozně se diví, že na to dostatečně nereaguju.Nějak ji neumím politovat, nejde mi to i když se snažím.
Teď k tobě, Rachel. Díky za reakci na to co jsem napsala a musím přiznat, že tě obdivuju za to, že jsi neměla strach jít k psychologovi. Dost mně udivilo, kam jsi za ním docházela, ale proč ne, že jo.Já se na práci nedokážu vykašlat, je to paradoxně jedniné místo, kde je mi tak nějak líp, protože tam na mně nikdo neřve a právě tam se moje myšlenky odpoutávají od toho odtatního, sic i tam někdy vybuchnu.Řešit to chci, ale ne tím, že bých byla v ústavu, chci léky a terapie.Jso hodná, že jsi napsala, díííky moc. Měla jsem kámoše, který se léčil, jezdila jsem za ním a máš pravdu, že lidi se tam nechovají jako blázni, podle mně jsou jako ostatní, jen s většíma potížema.
Zatím se s váma loučím a díky, že s váma můžu pokecat, jste fajné.

Ahojte všichni,
Majki, přečetla jsem si o Tobě, co jsi napsala. Souhlasím s Lenčou, že ocd to není. Já jsem to měla jednodušší. Psychiatra jsem se nebála. Spíš mě to vždycky zajímalo, ale nikdy mě nanapadlo, že se k němu sama dostanu:( Je hrozná škoda, že hlavně lidi olem, kteří nemají nějaký hlubší problém to berou, jako něco fakt divného. Mxyslím, že by Ti velmi pomohl alespo? psycholog. Nemusíš mít strach. Sama jsem byla v psych. léčebně a rozhodně to není žádné vězení. Možná máš děsivé představy s nějakých filmů nebo toho, jak to bylo dřív. Dokonce si myslím, že v mém stavu to bylo to nejlepší řešení. protože na sezení u psychiatra bych čekala měsíc. T bych opravdu nevydržela. Trvalo by jim déle než by odhadli diagnózu dali by mi léky a ty než by zase zabrali. já to potřebovala řešit... Tam to bylo velice intenzivní. každý den ráno a večer jsem měla sezení. Po čase mi zjistili diagnózu a napsali léky. Pozorovali, jak na mě zabírají... Nemusela jsem na nic dlouho čekat. Poznala jsem různé způsoby terapie, protože tam každý en chodil někdo jiný na večerní psychoterapii, zjistila jsem, jak se nědy docela dost přístup jednotlivých psychologů liší, že mi ěco vyhovuje a něco ne... Seznámila jsem se s lidmi, kteří se rozhodně nechovali, jako blázni. Byli dokonce podezřele kidní. Naučila jsem se plést košíky. Sklidnila jsem se od stresu a odtrhlo mě to od špatného stresujícího způsobu života, který mě k ocd z velké části přivedl. Měla jsem čas to přehodnotit. Taky si prmluvit s lidmi, kteří se cítí podbně mizerně a takhle, jako tady, s nimi otevřeně mluvit. Opravdu se neboj!
S obvodní lékařkou bych to skutečně neřešila. To není dostačující. Na práci se teď zkus vykašlat, protože Tvoje dušíčka, je mnohem důležitější...
Ten vztek, ktrý v Tobě vzniká mám v menší míře taky. Neprojevuje se sice nějak viditelně, ale je to taky dost nepříjemné. Můj psychiatr mi řekl, že je to z napětí a bylo by to i u Tebe pochopitelné, protože jsi vnitřeě teď velmi rozedraná a to se těžko soustředí na ostatní, ze všeho je člověk podrážděný...Prosím Tě, řeš to, co nejdřív! Bude Ti dřív líp!
Lenčo, já nemá s tátem nějaké hluboké problémy. Spíš mě neustále odmalička napomíná. Tím jsem se začala cítit, že dělám všechno špatně a snažím se ýt precizní. Možná o proto se snažím ukázat, že jsem lepší než uži:( A určitě jsem proto stydlivá...
Miky, já to mám taky rozdělené. Chodím ještě k psychiatričce na, ale více méně pro léky. Tu terapii jsem si našla sama. Protože mě posalal ke své spolupracovnici, která léčí spíš psychoanalticky a to, jak už jsem asi psala mi moc nepomáhalo. Můj terapeut je psychiatr. Hádej na co je specialista?:) Pracuje v Apolináři na protidrogovém:) psychoterapií kbt si spíš soukromě přivydělává... Dokonce jsemtam v ordinaci mezi fe´táky byla. Když jsem to tam poprvé hedala nepřipadala jsem si zrovna nejlíp, když jsem se ptala lidí, kde je Protidrogová léčebna:)
Fyzickými potížemi jsem mměla problémy spíš zezačátku, kdy to bylo nejhorší. Pak začali asi taky zabírat léky. jo, z těch léků se někdy pěkně třepou ruce atd, ale většinou to potom přejde. Zeptej se na relaxační cvičení na terapii. jesti sis už koupil knížku od Praška Jak na ocd, tak tam je to rozvedené. My jsme se zrovna teď učili dychat do břicha. Neudržela jsem sea dostávala jsem spíš záchvaty smíchu. Nevím, jak to máš Ty, ale já se teď záčínám chovat na těch terapiích naprosto nemožně... Naprosto se ndokážu slovně vyjadřovat a nervozitu se mi tesou rue... Je to hrůza!
Držte se a ozvěte se brzy!

ahoj lidi
vidím že se k nám přidávají postupně další a to je perfektní...
Rachel
můj vousáč je psychiatr,to znamená že mě radí co mám v jakých situacích dělat a hlavně mi ale určuje dávkování léků=farmakoterapie
Na terapii chodím k jedné psycholožce,byl jsem u ní zatím jednou a bylo to spíš takové seznamovací než už přímo nějaká terapie,každopádně z ní mám dobrý pocit,je to fajn ženská a věřím jí že by mi mohla pomoci...

Jak se jinak ted cítíš??Polevili ti obsese?Jak jsi na tom fyzicky(nervozita,bušení srdce,nevolnosti,třes rukou)?
U mě se už obsese neobjevují až tak často,jen párkrá za den a když jo tak už nejsou tak moc vtíravé a nepříjemné jak dřív(asi to je práškama) ale mám hodně velké problémy spíš toho fyzického rázo,dost často jsem zbytečně nervózní,cítím hodně velkou úzkost,občas je mi i nazvracení,buší mi srdce..je to hodně nepříjemné a začínám si myslet že mám kromě OCD ještě nějakou jinou poruchu,možná panickou-já nevím...
tak to asi vypadá se mnou
mějte se tu všichni a brzo napište

Ahoj Majk, jasně že můžeš psát. Často to pomůže i dalším lidem, ikdyž sem třeba ani nic nenapíšou ;o). Já si myslím, že nemůžou nikoho nutit na ústavní léčbu, spíš by ti to nesjpíš nabídli nebo si myslíš, že jsi až tak těžký případ, že by tě někam izolovali? Podle mě ne, nikam tě nutit nemůžou, spíš to vidím na léky a terapii, kam bys docházela..., ty hlavně jen nevíš, co se to s tebou děje (to ty problémy taky prohlubuje, protože máš strach sama ze sebe, že se z tebe stává šílenec apod.) a až ty svoje konkrétní problémy s pomocí doktora identifikuješ, tak se s nimi bude i o to líp bojovat, uvidíš ;o). Podle mě je chyba to řešit jen s obvoďákem, chce to prostě specialistu, tj. psychiatra. Já jsem kdysi brala antidepresiva, docházela jsem k psychiatrovi, ale to bylo kvůli tomu, že jsem měla po porodu prudce zvýšenou funkci štítný žlázy - strašně mě ovlivnil nadbytek hormonů..a taky jsem do toho měla v tu dobu dost vážnějších životních problémů..., tak nějak se to dalo dohromady a já jsem byla prostě na dně :o(. Pak se postupně vyřešila spousta problémů a hormony se léčbou taky upravily..., takže to začalo být zase všechno růžový. Po mateřské jsem nastoupila do nové práce, kde bylo hodně stresu. Kolegyně se dokonce zhroutila a musela z práce odejít, protože jí doktoři řekli, že by mohla umřít. Já jsem se blbec dál přemáhala, měla jsem z práce úzkosti (jsem už od přírody takovej cíťa) a tak se mi tak před rokem stalo, že mi z toho všeho (nejspíš z toho) vzniklo OCD - obsedantně kompulzivní porucha. Začala jsem mít strašně vtíravý myšlenky, že ublížím svojí dceři, kterou moc a moc miluju. Třeba útok nožem apod., začalo mi peklo na zemi :o(. Začátkem března jsem našla tady na doktorce.cz diskuzi Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem..., celou jsem ji zhltala od začátku a strašně mi to pomohlo. Identifikovala jsem svůj problém, vypovídala jsem se z toho na diskuzi s prima holkama a podařilo se mi objevit tu správnou cestu, jak se z toho dostat ven. Nastolila jsem si takovou vlastní samoterapii a musím říct, že ikdyž byl začátek pořádně pernej boj, tak se to dokázalo strašně zmírnit. Naštěstí se mi to povedlo i bez doktora, čili bez prášků a to jsem moc ráda, protože jsem v 8.měsíci těhotenství ;o). Kdyby se mi to ale zase nějak zhoršovalo a nezvládala bych to sama, tak tam určitě rychle poběžím. Tak zase napiš, jak to s tebou vypadá, jestli půjdeš k nějakýmu psychiatrovi, abys mohla pořádně zabojovat s tou potvorou i chemicky, když to bude potřeba ;o). zatím pa. L

Ahojky, Lenčo, díky moc, že jsi napsala a musím přiznat, že takhle rozumně a účastně se mnou ještě nikdo nemluvil. Máš pravdu, že bych se neměla obětovat kvůli práci, ale uvítala bych spíše, kdybch mohla být v léčbě na kterou bych docházela a ne že by mně někam "zavřeli". Kdyby to bylo jen na měsíc, tak jo, ale déle bych to asi nesnesla, nechci ztratit to co mám teď. Já vím, často si protiřečím, ale jsou to prostě myšlenkové pochody. Jak jsi se z toho všeho dostala ty, taky ses léčila? Mimochodem, já nebyla u psychologa, ale obvoďák mi napsal antidepresiva, já to posledně napsala zmateně. Někteří známí mi doporučili soukromé psychiatry, prý jsou lepší a nedají mně do ústavu, ale státní prý jo, takže nevím ke komu jít, aby mně léčil "na dálku" a ne někde za zdmi, kde bych se "dusila". Možná si teď říkáš proč jsem sem teda psala, když to v podstatě odmítám, ale tak to není, jen nechci skončit v nějaké "cele", kde bych neměla nikoho. Mám čísla na psychiatry z našeho města, jen ta odvaha mi chybí a to jak jsi psala, abych si to vytiskla je dobrý nápad, to udělám. Odrazuje mně i to, že mám dva kámoše, kteří chodili k psychiatrovi a jeden je teď závislý na Rivotrilu a ten druhy je úplně mimo, oba mají schyzofrenii a ten jeden navíc narkolepsii, což se mně netýká, ale když vidím jací jsou po těch lécích, tak mně to docela děsí. Lenčo, fakt mi pomohlo, že jsi napsala, je to anonymní a můžu ti napsat cokoliv, teda, pokud ti to nevadí.

Mimochodem,jeden známý se dlouho léčil na špatnou diagnozu, přišli na to po několika týdnech v ústavní léčbě, kde se mu to sice zlepšilo, protože se nemusel tak přemáhat a vyčerpávat každodenními stresy...ale byla právě potřeba i změna léků, tak třeba je to tvůj případ a proto ti ty léky nepomáhaly...Navíc odhaduju, že by u tebe nemělo zůstat "jen u léků", ale že si potřebuješ spoustu věcí hlavně ujasnit, prostě to pořádně rozebírat atd. a na to jsou zase dobré různé terapie. Já ale nejsem odborník, takže nevím přesně co konkrétního bude u tebe nejúčinnější ;o). Tak dej vědět, pa

Ahoj Majk,nevím, jakou "diagnozu" ti určil doktor, ale troufám si říct, že nemáš přímo OCD (obsedantně kompulzivní poruchu), protože pokud vím, tak tam je základní rozdíl v tom, že když máš vtíravé myšlenky (např. někomu nebo sobě ublížit, dělat nějaký rituál jako je neustálé kontrolování třeba utaženého vodovodního kohoutku nebo opakované umývání rukou kvůli strachu z bacilů... apod.), tak jsi je takový člověk vždy naprosto jistý, že jsou to jen a jen jeho vlastní myšlenky. Zkrátka u této poruchy nebývá to, že bys slyšela něčí hlas,měla dokonce jakési halucinace, nepovažovala myšlenky za své atd. Podle toho, co píšeš, tak bych řekla, že jsi vážně "na dně" a neměla bys kvůli čemukoliv (a to vůbec ani kvůli práci) se jen snažit přemáhat,zvládnout to sama, často se jen ovládat, žít v nejistotě cože to s tebou je, případně brát léky, které ti nezabírají. Psychologa určitě vyhledej, klidně si to, co jsi napsala, vytiskni a dej mu to přečíst, abys na něco nezapomněla, protože u doktora to dokáže být takový "jiný" a nemusel by tě správně pochopit atd. ;o). Když ti nebude vyhovovat, najdi si jinýho...., prostě i kdyby sis měla nějakou dobu být v ústavní léčbě, tak to stojí za to, aby ses vrátila do normálního příjemnýho života. V takových chvílích, kdy jde o tvé životní ŠTĚSTÍ, bys měla brát ostatní věci, jako je práce nebo co na to řeknou lidi a podobný "nesmysly" jako podřadný věci. Ty jsi teď na prvním místě a přeci chceš, aby ti už bylo dobře, tak bojuj ;o))).
Já jsem se blbec snažila překonávat stres v práci, protože jsem po mateřské dovolené neměla moc možností dobrého zaměstnání. Teď ale na 100% vím, že to byla velká chyba a raději bych doslova hladověla, než si nechala ničit svoji psychiku. Tady ty úzkostlivý poruchy nebo jakýkoliv psychický problémy dokáží člověku ničit zdraví i fyzické a ničit vlastně kvalitní život vůbec. Nezůstávej v tom sama, vyhledej odbornou pomoc a snaž se dělat všechno proto, aby ses z toho dostala. Vždycky platí, že čím dřív, tím líp a až to jednou bude za tebou nebo to bude mít snesitelnou míru, tak si budeš moct užívat života a zvládat práci vpohodě. V tomhle stavu je to ale jen týrání sebe sama...

Zdravím vás všechny.Vůbec nevím jak začít, ale asi zpříma.Moje problémy trvají už pár let a pořád s nima bojuju sama.Nemám tušení jak si poradit s nutkavýma představama,které mně ubíjí.Někdy cítím k lidem nenávist tak velkou,že si představuju jak jim ubližuju a není to nic hezkého,mám z toho strach, a pak mně trápí výčitky svědomí, že nad něčím takovým vůbec smýšlím.Nejhorší je, že mám v hlavě asi už dva roky hlas, který se objevil zničehonic večer a nutil mně pozabíjet ty krysy. Ty krysy jsem viděla živě, ale nemohly tam být, byla jsem doma v posteli.Ten hlas někdy vystřídá protivná hudba, něco jako housle, ale hlas se pak vrátí a často mně nutí něco udělat a já se bojím,že se to jednou prostě stane.Doktor mi předepsal Neurol, ale neví co se ve mně děje,ten mi nepomohl.K psychologovi nechci jít, protože se bojím o zaměstnání, a tak se jen přmáhám a beru volna, které naddělávám, když je mi právě dobře.Mívám úzkostné stavy,svírá se mi žaludek a často se rozbrečím jen tak.Kamarádkám jsem se svěřila, každé s něčím, ale ony to nadlehčují a já nemám trpělivost je přesvědčovat, že je mi fakt mizerně.To je další věc-mívám záchvaty vzteku, který si utíkám vybíjet někam, kde nikdo není,ale občas se neudržím a napadám lidi kolem sebe, ať je to kdekoliv.Jen v práci se musím přemáhat a to je někdy nadlidský výkon.Chvílema mám všechny ráda,pak je nemůžu vystát,je mi z nich občas až zle a to mně mrzí, protože já sama jsem plná chyb.Občas o sobě mluvím ve třetí osobě,nějak mi to pomáhá říct co chci,je to jakobych předávala něčí vzkaz někomu,takže, jakoby se mně to ani netýkalo. A pak se sama oslovím mou přezdívkou a probírám to s ním.On jsem já,všichni mi říkají Majku a někteří tvrdí, že jsem extrém,jiní, ať si nejdu cvokaře,prý proto, že jsem až moc ulítlá.Na druhou stranu mně ale mají rádi, vím to, protože se pořád usmívám,sic mi někdy ujedou nervy.Z člověka vycítíte, jestli vás má fakt rád.Jsem až patologicky žárlivá a to i na kámoše,nikdo nesmí nic, jen já jo a neumím se toho postoje zbavit,sic chci a moc.Už bych měla brzdit, co?Ale chci ze sebe dostat co nejvíce.Můj další problém(pokud se to tak dá nezvat), je moje orientace,kterou nemám ani ve svém věku,30let,určenou.Mívám odpor k mužům i ženám,pak je hned zbožňuju a bez rozumu lovím.Neumím být věrná nikomu,podvádím i milence,je to ubohé,ale neumím si říct ne.Někdy si myslím,že je ve mně jen zlo,ale musí tam být i dobro,když umím poradit a pomoct, ovšem, jen některým.Dokonce mně napadlo, že jsem trochu sociopat,ale to určitě ne,protože mám srdce a umím milovat.Moje básně jsou plné zlých věcí, ale když je nenapíšu tak jak na ně myslím, tak k nim mám zase ten odpor..Poradí mi někdo?Prosím moc, díky.

Ahoj Rachel,

ten minuly prispevek do diskuze byl hodne smutny z me strany. Slo o to, ze mi bylo hodne smutno, protoze se zrovna probiral v mediich pribeh toho, jak manzel zabil irenu neffovou, kterou jsem dobre znala, takze mi bylo smutno a svet se bortil, tak to bylo to s tim manzelem. Se stavy uzkosti a pocity mezi spolecnosti mame skutecne hodne podobne. Nekdy mam presne ten stav, ze sama byt nemuzu, protoze by se neco stalo, prisla by nejaka hrozna myslenka, ale sedet nekde s nekym je pro me take strasna predstava. Za 14 dni jdu k novemu doktorovi a tesim se. Zacnu vse pekne od detstvi, protoze stale si myslim, ze nekde musi byt ten milnik, od kdy to vse zacalo. Vztahy k muzum docela casto resim tim, ze si nejak intuitivne vzdy vybiram doktory apod. Nevim, jestli jsi mela v detstvi nejako problemy s otcem nebo tak, ja ano a od te doby ty problemy s muzi mam, ale ted je to uz dobre, pote, co tata necekane zemrel, jsem si uvedomila spoustu veci, ze jsem mu zbytecne krivdila a vztah k muzum se mi zlepsil. Mej se hezky.

Lenko, moc dekuji za vsechny, za tve mile povzbuzujici zpravy, jak se vsim bojovat. Ja mam proste uzkosti takove, ze se treba koukam na televizi a nejednou me napadne, co kdybych vzala ten nuz a nekomu ublizila atd, ale to znas.. no a to same mam i s detmi a to je zatim nemam.. musim na tom pracovat, aby mi tento problem nezavrel cestu deti nakonec mit..

záleží na tom, jak dalece Ti brání Tvoje psychické problémy v tom,co potřebuješ, nebo chceš běžně dělat během dne...
Podívej se na stránky http://premekvihan.net/ocd jsou tam skvěle zpracované informace okolo ocd včetně různých terapií. Na fóru v odkazu internet jsou i stránky na vyhledání patřičného psychologa či psychiatra. Jinak je nejlepší zavolat si na Riaps - tady na ní určitě bude někde kontakt. Poradí ti. Nejprve bych si ale zkusila něco si o tom přečíst. Zhruba zjistíš, co by na Tebe asi fungovalo a pak můžeš hledat cíleněji. Nevím, jak to probíhá ohledně panické poruchy, ale na ocd se u většiny lidí, i u mě, osvědčila kognitivně behaviorální terapie. Spočívá zjednodušeně v tom postupně se nutkání vystavovat a neudělat kompulzi.
Určitě to půjde. Držím Ti palce, a ozvi se když bude nějaký problém, nebo jak to celé dopadlo, klidně jen tak... Vím, jak je to těžké, to mi věř...

NECHODIM na terapiu ziadnu :-( ani neviem aka by mi pomohla :-(

Ve skutečnosti nikdo moc neví z čeho ocd vzniká. Někdo říká, že z části výchovou v dětství... Těžko říct. Taky bych to chtěla vědět.
Spíšš je to docela zapříčeněné tím, že jsi s těch dluhů ve stresu, nervozitě. to ocd moc neprospívá. Janko, jestli k někomu chodíš na terapii , tak se na to zeptej!