nutkavá neuróza, obsese, OCD

UZ SOM TU RAZ PISALA ,ZE MAM PANICKU PORUCHU A aj nutkava N sa prejavuje vtierave myslienky ,musim sa dotykat veci tolo krat kym moj mozog je spokojny atd ale ZABUDLA SOM SA OPYTAT CI MOHLA TA NUTKAVA VZNIKNUT AJ KOLI TOMU ZE HRAVAM CASTO AUTOMATY PREHRAVAM VELA PENAZI A MAM VELA DLHOV ,alebo z coho mohla vzniknut ? ? ? PROSIM PORADTE MI :-( JANKA

Miky,
a co teď přesně děláte s tím Tvým vousáčem? Já už jsem měla páté sezení. Analyzovali jsme, četla jsem mu ty strašné deníky, včera jsme řešili takové osobnostní ěci, které mi mají pomoct v lehčím překonání kompulzí. Snaží se zocelit moji osobnost. Vždycky jsem z toho naprosto rozložená. Je to jako se poprvé na sebe dívat do zrcadla. Zjistila jsem, že právě díky svému idealizmu se mi nedaří navázat hlubší vztah. V druhých hledám spíš sebe než je samotné. Taky jsem zjistila, že mám ůplně mučednické nahlížení na vztahy. Jasko nejdůležitější předpoklad vidím odevzdání - naprostou důvěru a to je prý ta chyba. Jak to vidíš Ty?

Tori, naprosto s Tebou soucítím. máme asi cítění dost pdobné:) Bylo mi řečeno, že to, že nevydržíme ve společnosti lidí je normální, protože je v Tobě určité napětí. Když seš mezil lidmi, tak hrozně toužíš po tichu, ale zároveň si uvědomuješ, že samota je pro Tebe sebezničujcí. Zjistila jsem, že u mě je nejlepší snažit se to chvilku vydržet a ono pak většinou dokážeš odvést pozornost. Ale je samozřejmé, že jsi pořád dál jako na trní a podrážděná. To takmám taky a je to docela nepříjemné. Já bych toho svého nikdy neměnilo, protože ačkoliv se teď taky docela tráoím, a abych ti řekla pravdu, tak nevím jestli jsem napjatý z ocd nebo z toho vztahu k němu....jsem taková rozpačitá, ze všeho rozházená, jako v pubertě. Myslím, že právě pro mě je důležité, abych měla tka mladého doktora, protože mi pomáhá léčit moje vztahy k mužům a díky němu získávám důvěru, jako takové prolomení hráze. mylím, že jsem zatím nebyla schopná kromě něj žádného muž, tak vnímat a mít ho ráda...
S tím zabitím tvého manžela to nějak nechápu? Jestli chceš, tak to trochu rozeber...
Já mám taky horší období, je to jako na houpače...

Lenčo, s Tebou nejde než nesouhlasit. Právě tím teď začínám procházet... Držím ti palce, aby jsi to zvládla.

Všem, co nejvíc síly!

Ahoj, jsem psycholog a někdy mám čas o víkendu. Ačkoliv v oboru už nepracuji, mám praxi ze zahraničí ve zdravotnictví a psychoterapeutický výcvik. Nabízím pomoc s OCD i fobiemi, sestavení expozicí, případně i pomoc s nejtěžšími. Mohu především o víkendech a v Praze, po osobní domluvě možno i jinde.

Já s tím bojuju teprve necelých 14 dní, takže ještě nejsem úplně vpořádku, ale výsledky mám řekla bych ohromný. Ani jsem nečekala, že se mi to tak bude dařit ;o). Ale neupínej se na to, že to jde vždycky takhle rychle (abys pak třeba zbytečně neměla depky z toho, že ti to nějak nejde...), protože já jsem asi jedna z těch, co měli štěstí a našli tu správnou cestu rychle. Někteří, jak si určitě přečteš, ji hledají už dlouho a s pomocí prášků....Tak přeju hodně sil, abys taky vkročila na tu správnou cestu brzo! :o) Pokud budeš chtít, tak mi klidně napiš na mail lenulation"seznam.cz...

Lenčo,jdu na to...díky:o)
Můžu se tě jen zeptat,jestli se ti ty myšlenky vymítily uplně z hlavy...nebo sem tam přicházej? díky

Markéto, doporučuju ti mrknout se tady na doktorce.cz i na diskuzi "Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem", tam toho je přímo o tomhle problému mnohem víc. Já jsem na to před časem natrefila, zhlatala jsem celou diskuzi od začátku až do konce a strašně mi to pomohlo. Tak se tam mrkni ;o)

Zdravím všechny,,náhodou jsem se jukla na doktorku a nedá mi to nenapsat, že příspěvek Tori a Lenči jsou moje slova.myslela jsem si,že nejsem normální a že jsem jediná,která touhle poruchou trpí.Obsese se mi rozjeli po porodu syna...je mu 10měsíců...Nechápala jsem ,co se se mnou děje,srach z toho ,že něco udělám malýmu vyvrcholil šílenou uzkostí..nemohla jsem koukat na zprávy na to,co se kdo někomu udělal,hned mě popadla panika,že nejsem normální,takže něco takovýho určitě udělám taky.Začala jsem brát antidepresiva a o dost se to zmírnilo...kolikrát si řeknu...jééé,jaktože ted když jsem u okna v sedmym patře, už nemam tu vtíravou myšlenku že z něj malýho vyhodim.Neřikaj se mi ty slova dobře,ale bohužel to byla realita.Přitom vím,že nic takovýho udělat nechci.Vždycky jsem byla tak do světa,furt někde lítala,ted když kamkoliv jedu nabo mam jit do kina...dopředu si říkám že mi tam určitě hrábne protože nejsem normální...jsou to hrozný myšlenkový pochody ...Přitom by to ,co se mi odehráva v hlavě, do mě nikdo neřek....
jsem ráda že jsem narazila na tuto diskuzi a mohla jsem se svěřit i ja a jak vidím ,že jde se s tím poprat :o)

Ahoj Tori, já přímo takovýhle stavy, jak píšeš, nemívám. Já jsem trpěla (zrovna se z toho podle mě úspěšně dostávám) vtíravými myšlenkami ublížit vlastním dětem a kromě toho jsem strašně úzkostlivý člověk, takže bojuju i s tím, abych všechno kolem sebe tolik neprožívala (samozřejmě to špatný).Hned si každou nepříjemnou zprávu živě představím , následně prožiju neskutečnou úzkost a pak se toho nemůžu zbavit. Takže teď se v první řadě vždycky snažím zabránit tomu, abych si to nepředstavovala, abych to pak nemusela v sobě pořád řešit...a pokud se mi dostavuje vtíravá myšlenka nebo si na něco zase vzpomenu a začínám to řešit a trápit se tím, tak se snažím to co nejvíce zlehčit (třeba si začnu zpívat veselou písničku, zavtipkuju si - že mě zas napadá ta potvora=nemoc,nad kterou ale vyhraju já!.., a pokusím se co nejdřív myslet na něco jinýho,spíš příjemnýho). Tím se mi povede to tak citově neprožít a dostavuje se to čím dál tím míň a překonávání je čím dál tím snažší. Důležitý je odhodlání k boji, to ,že si člověk uvědomí, že není špatný on, ale ta úzkostlivá porucha, kterou trpí...(identifikovat ji), a taky je hodně důležitý si věřit. Já jsem si brzy začala být jistá, že já jsem ten, kdo vyhraje, protože já přeci nechci být nešťastná a nechci někomu ublížit, to vím z celého srdce. Vím, že se nechci už bát sama sebe, děsit se těch myšlenek - jsou to jen myšlenky a rozhoduju tady vždycky jen a jen já...a taky se nechci bát vyhýbat televizním zprávám apod., chci se naučit se vším smiřovat. Daří se mi to naštěstí samoterapií (momentálně jsem těhotná, tak jsem ráda, že to zvládám bez léků), kterou jsem si nastolila, když jsem tady na doktorce.cz zjistila, co to se mnou je a začala s tou potvorou bojovat! Byl to pro mě zlomový okamžik a věřím, že když to bude kdokoliv z vás odhodlaně zkoušet a nenechá se tím pohlcovat, tak si najde každý z vás to, co bude pomáhat přímo jemu. Když bude zápasit s tím, co mu dělá takový problémy, tak se ta potvora tím bude otupovat a zeslabovat. Samozřejmě každý svým tempem ;o). Hlavně se postavit tomu čelem! Zní to sice jednoduše, ale tohle jsou bohužel jen slova, prostě jen rada, jakým způsobem se z toho dá dostat a ta praxe je ze začátku hodně náročná, protože si to člověk musí často přímo vnucovat. Nevím, jak to líp vysvětlit, ale věřím, že tudy vede cesta a účinek je dlouhodobý - troufám si říct i navždy - protože člověk už ví, jak na to.., umí zacházet se svými myšlenkami a hlavně z toho už nemá strach!

Ahoj všichni,

tak jsem tu nějakou dobu nebyla a čtu si, co se změnilo. Trochu se mi teď přitížilo, asi je to hlavně tím, že jak jste si jistě stačili všimnout, tak manžel zabil svojí manželku a mou kamarádku Irenku. Dost to zesílilo moje stavy, ale doufám, že se s tím smířím. Došlo mi na tom, s čím vším lidi kolem žijou a co vše jsou ochotni snášet a nesvěří se. O to víc je hezké, že si tu můžeme spolu napsat, to nás trápí a najít odpovědi. Začala jsem chodit k psychiatrovi a paní doktorka mi doporučila nějakého starého pána, velkou papacitu, který prý pomůže skoro každému, tak mu dnes zkouším volat a jsem na to zvědavá. Rachel, musím tě ubezpečit, že když mi bude pán sympatický, tak mi bude jedno, jestli mu bude 65 a stejně k němu určitě nějaké to pouto chytnu. Asi by byl problém pro mě mít mladého doktora, stejně. Určitě bych se do něj zamilovala, znám se. Sice se může stát, že mě každý prokoukne, ale není to tak.. To, jaká jsem uvnitř, to jen tak někdo neví. A právě takový doktor, ten by to možná prokouknout mohl, ale já bych s ním pak zápasila, právě o tu převahu a to by nešlo.. Trápím se teď hodně stavy, kdy nemůžu vydržet v nějaké společnosti, nebo situaci, aniž bych nedostala pocit, že vyskočím z kůže nebo nevím, co se stane, zabiju někoho nebo nevím. Přitom normálně funguji a těžko by to někdo do mě řekl... Pevně doufám, že ten nový doktor konečně se mnou rozebere to, odkud to vše pochází, protože to odněkud přicházet musí, nemůže to být jen nějaká chemie v mozku... máte někdo i takovéto stavy? Situace, kdy nemůžete být sami se sebou, ale zároveň ani s nikým jiným? Bojíte se sami, že se něco stane, ale zároveň se bojíte být s ostatními? děkuji za odpovědi, když se vám bude chtít na to reagovat...

Janko,
Lenča má pravdu v tom, že to určitě chce terapii. léky samy o sobě zase nejsou tolik, alepo? pro mě ne. Je to sice o hodně lepší, ve smyslu, že když přijdou obsese, tak to není tak strašně silně nepříjemný stav, ale jsou pořád dál. Ale samozřejmě záleží, jak u koho... Teraie mi, ale dost pomáhá.
Beru asentru - to něco podobného jako zoloft.

Janko, myslím, že by byla kromě prášků dobrá i nějaká terapie, aby ses naučila se svými myšlenkami zacházet. Nejsem odborník, ale s vtíravými myšlenkami (ikdyž jiným druhem) mám zkušenosti. Já to zvládám sice bez léků, zato jsem si nastolila svoji intenzivní samoterapii..., ale spoustě lidem pomohly jen léky. U tebe bych to ale typla na to, že by se to nemělo nechávat jen na lécích, ale pořádně to rozebírat, abys zjistila, co se s tebou přesně děje a jak k tomu přistupovat ;o). Mě nejvíc pomohlo, když jsem svůj problém "identifikovala" a zjistila jsem, že je to zkrátka "jen" úzkostlivá porucha, kterou trpí spousta citlivých ale zcela normálních lidí a neznamená to, že bych začala bláznit..., a že je prostě potřeba ji léčit. Pomáhá mí, když to beru z nadhledu - jsou to jen pitomé vtíravé myšlenky, nic víc..., šéfem jsem tady ale já a já si rozhoduju, co budu dělat... Dokážu si z toho udělat i srandu (to pomáhá moc)a v duchu si s potměšilým úsměvem řeknu "už zase, ty potvoro jedna vtíravá, zas mě obtěžuješ?!?" (je důležitý z toho nemít strach a přestat se toho děsit) nebo si začnu schválně zpívat nebo jinak odpoutat myšlenku, abych se tím nestihla užírat.... Nejhorší variantou je, když se tím člověk nechá ovládnout tak, že to neustále dokola prožívá. Čím víc se nenecháš těmi myšlenkami rozhodit a budeš je brát jen jako myšlenky, tím budou slábnout a budou se dostavovat míň a míň,... to mi věř ;o). S panickou poruchou ale zkušenosti nemám, takže to u tebe nejspíš souvisí i s tím. Zkus se zeptat doktora na nějakou terapii nebo jestli je možnost to probírat s někým, kdo tím trpí taky, ať můžete třeba bojovat spolu ;o).

ZABUDLA SOM SA PODPISAT .....

Prosim vas poradte mi mam taky problem : beriem dlhsit dobu efectin a lexaurin koli PANICKEJ PORUCHE ,a asi tak 5 mesiacov mam take VELMI VTIERAVE MYSLIENKA NAPR: pri rozhovore citujem : Monika: kupila som si topanky pekne cervene....JA: ja aj ked počujem ze pekne červene mam nutnost v hlab´ve opytat sa a jaeke si to kupila ? alebo nieco čitam a ked listujem a potom ma zrazu napadne : A čO som tam vlastne čitala 5 stran do zadu a musim par krat prelistovat spat časopis ...alebo musim niekedy ked ma napadne dajme tomu kliknut na nieco 3x 5x atd a ked sa snazim v hlave si povedat " NIE NACO TO ROBIM ,TO SU BLBOSTI NECHCEM TO ROBUÍT" nemam silu a musim pocuvnut vtieravu myslienku ....uz sa to zda mojej rodine nejak moooc divne , povedala som to svojmu púsychiatrovi ale nedal mi ine tabletky .....NEVIEM CO MAM ROBIT co zabera na to najlepsie a bojim sa ze vyskusam vela tabletiek co mi predpisu a bude trvat dlho kym nejake sadnu dobre ,mne .....:-(((((

ahoj
tak já jsem byl dneska u vousáče po druhé a jsem s ním spokojený,příjde mi že přesně ví jak mě má léčit...
Obsese mi poslední dva týdny ustoupily až skoro téměř vymizely,zdaleka se neprojevují s takovou inenzitou jako dřív ani nejsou tak vtíravé...
Daleko víc mě trápí tělesné potíže jako neustálá nervozita,bušení srdce,třes rukou atd. a občas deprese...
Jaké berete lidi léky?
já mám fevarin přímo na OCD
a prosulpin na tělesné obtíže
mějte se všichni a bojujte..držím vám palce

moc děkuji za podporu.
Já jsem to nikdy jako první nedokázala nikomu povědět... Jsem na kolem citů velmi zbabělá. Navíc, co by se tím změnilo. vůbec nic. Jenom bych se před ním cítila trapně. Nechci to udělat už jenom proto, že bych cítila ještě větší převahu jeho nad sebou. Věděla bych, že kdykoli, když se na něj dívám... Tohle ve mně bylo odjakživa. Přitom mi chlapi nikdy nijak neublížili, ale prostě nesnesu pocit, že by nade mnou měl někdo převahu. Znal by moje city. Už jde jenom o to, že on zná mě ůplně, ale já o něm nevím nic. Budu se sladce trápit a potom snad najdu nějakého dvojníka...
To ti věřím! asi to je docela přirozené. Nikdy mně nikdo tolik nerozumněl a hlavně nenaslouchal(kromě mých kamarádek). Musím si pořád dokola opakovat, že mi rozumí jenom proto, že to studoval, poslochá mě, protože mu za to platím a to je všechno...
Děkuji moc za podporu. A jak si zatím spokojený ze svým vousáčem po terapeutické stránce? Jste teď taky u analyzování problémů? Ja už budu te´d čtvrté sezení předčítat svůj deník:)

ahoj Rachel
přemýšlel jsem o tom že kdyby byla moje psychiatrička mladá pohledná žena a já se jí mohl svěřt se všemi mýmí problémy, které ostatním téměř říct nejdou tak bych taky možná po pár sezeních myslel že ona je jíná,výjmečná pro mě právě tímto a bál bych se toho že se do ní začnu zamilovávat...Myslím že to co cítíš je přirozené..
Já mám možná naštěstí za psychiatra starého , fousatého trochu obtloustlého chlapíka tak to u mě nehrozí...
Bý tebou tak mu to asi řeknu at i na toto nejsi sama a nejak si s tim určitě poradíte.
stejně jako Tori ti přeju hodně štěstí a brzo napiš jak se to vyvýjí

Milá Tori, moc děkuji... Skutečně si to taky prožívala? Je to takové to pomatení, když se člověk chvilku strašlivě bojí a potom se zase hrozně bojí. Tento týden jsem tam nebyla a musela jsem na něj pořád myslet. Viděla jsem ho všude...ach jo...Víš, já mu to nedokážu říct, protože cítím, že tím by se uvedly všechny věci do reality a uslyšela bych natvrdo, že nebude nic... A já jsem takový blázen. Je to vlastně po půl roce první sladce bolestná obsesivní myšlenka...Napadlo Tě někdy, že zamilovanost je vlastně tak obsese s potřebou kompulze?:)
Taky mi přijde, že nikdo kolem mě nechápe a že kdybych tohle všechno nějakému klukovi řekla nepochopil by mě nikdy ůplně a nedokázal by mě přijmout. pořád si opakuji, že on vlastně taky neví, jak se cítil, protože je jenom doktor a je to jeho práce...

omlouvám se všem za tolik příspěvků.. nějak to nefungovalo :-)

Ahoj Rachel a ostatní,

Rachel, vůbec se neboj. Myslím, že je to normální, že se bojíš nebo máš takové pocity. Možná cítíš, že se k němu začínáš přibližovat tím, že se před ním otevíráš a můžeš se vypovídat osobě, která je ti blízká. Možná se bojíš si připustit myšlenku, že jsi mu tak blízko a že je to ještě k tomu muž, co by se ti mohl líbit, nebo by ses snad do něj mohla zamilovat.. Je to trochu také v podstatě OCD, když se začneš bát, že by se něco mohlo stát. A i kdyby, bylo by to přirozené, že by ses do něj mohla zamilovat. Můžu ti říct z vlastní zkušenosti, že jsem jednu dobu chodila k mladému terapeutovi a prožívala jsem podobné stavy a myslela jsen na něj jako na muže daleko více, než bych měla. Začalo mi totiž připadat, že všichni ostatní kluci nemůžou pochopit mé pocity a najednou je tu někdo, kdo může a proč vlastně na někoho takového narazím až tady, v terapeutickém centru. Styděla jsem se před ním a ještě jsem se začala kontrolovat, abych mu dokazovala, že nejsem úplný blázen apod. Můžu ti ale říct, že to počase odešlo samo a už jsem ho zase brala jako normálního doktora. Myslím, že to pociťuji často, pokud mi do života vstoupí někdo, o kom si myslím, že nějak vnitřně beze slov chápe mou podstatu. Jak radí výš Ivanka, klidně o tom s ním promluv, není vůbec důvod, aby to nepochopil. Naopak, věci o kterých nemluvíme nás tíží dál a přidělávají starosti. Podle mě jsi hodně komunikativní člověk, když tu dokážeš všem ostatním pomáhat a myslet na ně a hezky psát, tak potom se opravdu neboj! mluvit a mluvit a mluvit, nic v sobě nedržet. PŘEJI HODNĚ ŠTĚSTÍ!

Ahoj Rachel a ostatní,

Rachel, vůbec se neboj. Myslím, že je to normální, že se bojíš nebo máš takové pocity. Možná cítíš, že se k němu začínáš přibližovat tím, že se před ním otevíráš a můžeš se vypovídat osobě, která je ti blízká. Možná se bojíš si připustit myšlenku, že jsi mu tak blízko a že je to ještě k tomu muž, co by se ti mohl líbit, nebo by ses snad do něj mohla zamilovat.. Je to trochu také v podstatě OCD, když se začneš bát, že by se něco mohlo stát. A i kdyby, bylo by to přirozené, že by ses do něj mohla zamilovat. Můžu ti říct z vlastní zkušenosti, že jsem jednu dobu chodila k mladému terapeutovi a prožívala jsem podobné stavy a myslela jsen na něj jako na muže daleko více, než bych měla. Začalo mi totiž připadat, že všichni ostatní kluci nemůžou pochopit mé pocity a najednou je tu někdo, kdo může a proč vlastně na někoho takového narazím až tady, v terapeutickém centru. Styděla jsem se před ním a ještě jsem se začala kontrolovat, abych mu dokazovala, že nejsem úplný blázen apod. Můžu ti ale říct, že to počase odešlo samo a už jsem ho zase brala jako normálního doktora. Myslím, že to pociťuji často, pokud mi do života vstoupí někdo, o kom si myslím, že nějak vnitřně beze slov chápe mou podstatu. Jak radí výš Ivanka, klidně o tom s ním promluv, není vůbec důvod, aby to nepochopil. Naopak, věci o kterých nemluvíme nás tíží dál a přidělávají starosti. Podle mě jsi hodně komunikativní člověk, když tu dokážeš všem ostatním pomáhat a myslet na ně a hezky psát, tak potom se opravdu neboj! mluvit a mluvit a mluvit, nic v sobě nedržet. PŘEJI HODNĚ ŠTĚSTÍ!