nutkavá neuróza, obsese, OCD

Ahoj Rachel a ostatní,

Rachel, vůbec se neboj. Myslím, že je to normální, že se bojíš nebo máš takové pocity. Možná cítíš, že se k němu začínáš přibližovat tím, že se před ním otevíráš a můžeš se vypovídat osobě, která je ti blízká. Možná se bojíš si připustit myšlenku, že jsi mu tak blízko a že je to ještě k tomu muž, co by se ti mohl líbit, nebo by ses snad do něj mohla zamilovat.. Je to trochu také v podstatě OCD, když se začneš bát, že by se něco mohlo stát. A i kdyby, bylo by to přirozené, že by ses do něj mohla zamilovat. Můžu ti říct z vlastní zkušenosti, že jsem jednu dobu chodila k mladému terapeutovi a prožívala jsem podobné stavy a myslela jsen na něj jako na muže daleko více, než bych měla. Začalo mi totiž připadat, že všichni ostatní kluci nemůžou pochopit mé pocity a najednou je tu někdo, kdo může a proč vlastně na někoho takového narazím až tady, v terapeutickém centru. Styděla jsem se před ním a ještě jsem se začala kontrolovat, abych mu dokazovala, že nejsem úplný blázen apod. Můžu ti ale říct, že to počase odešlo samo a už jsem ho zase brala jako normálního doktora. Myslím, že to pociťuji často, pokud mi do života vstoupí někdo, o kom si myslím, že nějak vnitřně beze slov chápe mou podstatu. Jak radí výš Ivanka, klidně o tom s ním promluv, není vůbec důvod, aby to nepochopil. Naopak, věci o kterých nemluvíme nás tíží dál a přidělávají starosti. Podle mě jsi hodně komunikativní člověk, když tu dokážeš všem ostatním pomáhat a myslet na ně a hezky psát, tak potom se opravdu neboj! mluvit a mluvit a mluvit, nic v sobě nedržet. PŘEJI HODNĚ ŠTĚSTÍ!

To Rachel:
Ahojky Rachel, píšu, abych Ti třeba trochu pomohla. Když jsem si četla Tvůj příspěvek, tak mne napadlo, jestli jsi o tom se svým terapeutem otevřeně mluvila? Myslím, jestli jsi mu řekla, že Tě vždycky popadá strach z jeho návštěvy? Asi ne viď? Během terapie je totiž důležité jaký je Tvůj vztah k terapeutovi. Já chodím k terapeutce už čtyři měsíce, ze začátku to bylo super, ale potom jsem se najednou začala rozkládat a začala jsem mít strach z návštěvy terapeutky. Kolikrát jsem tam i nešla a ani jsem se neomluvila. Dostala jsem se do šílené deprese, že jsem ani nemohla vylézt z postele... Pak jsem se přeci jen odhodlala a šla jsem na další domluvenou schůzku. Co mě překvapilo, tak terapeutka se vůbec nezlobila, že jsem se tam dlouho neukázala. Naopak, začala se mnou všechno probírat a začala zjišťovat, v čem je problém. Společně jsme došly k tomu, že tempo terapie je rychlé a začaly se otevírat věci, které jsem úplně uzavřela. Tyto věci mě dostaly na samé dno, po tom, co jsem jim musela čelit. Terapeutka během pár rozhovorů přišla na to, co momentálně potřebuji a teď k ní chodím hrozně ráda, vím, že s ní můžu probrat úplně všechno a postupně opravdu začínám sama od sebe mluvit o věcech, o kterých jsem nikdy nemluvila. Čili moje rada je, abys všechno, co cítíš, svému terapeutovi řekla, to jak jsi zmatená, jak se bojíš, jelikož je to důležitá součást samotné terapie a udělá to hodně! Držím pěsti!

Všem:
Také trpím OCD. Již několik let, ovšem jen nárazově. No jak to vlastně začalo? Před několika měsíci jsem měla hrozné období, každý den jsem jen brečela, nemohla jsem se na nic soustředit, bylo mo hrozně. Vyhledala jsem na radu svého přítele terapeutku. Terapie klapala, ale během ní jsem se začala rozpadat a začala jsem mít hrozné myšlenky. Pokaždé, když jsem se podívala na nůž, nůžky, tak jsem se začala bát, že se neovládnu a někomu ublížím. To mě vyděsilo. Nikomu jsem o tom neřekla. Bála jsem se blázince. Až po měsíci totálních depresí, kdy jsem ani nemohla nic sníst, myslela jsem jen na nože, ležela jsem v posteli a brečela jsem v jedné knížce našla zmínku o podobných pocitech (Praško - Deprese). To ve mě probudilo trochu naději. Jupííí, někde je o tom alespoň zmínka. Otevřelo mi to nové brány. Řekla jsem o tom příteli, který mě vzal na psychiatrii. Paní psychiatrička byla velmi hodná, napsala mi prášky, doporučila literaturu a dala mi letáky. Když jsem byla u ní, říkala jsem jí, že se bojím, že jsem psychopat, ale ona mne uklidnila slovy: "Nebojte, to nejste, kdybyste byla, tak nemáte strach z toho, že někomu ublížíte. Je to nemoc a takto postižení lidé neublíží ani mouše." Na terapii jsem začala zase chodit a to i na skupinovou, začala jsem o svém problému více mluvit. Mimo terapii pracuji s knížkou od Praška: Obsedantně-kompulzivní porucha a jak se jí bránit. Když je nejhůře, vemu si neurol, ale od toho jsem v poslední době taky upustila. Snažím se být svým vlastním KB terapeutem: už se snažím krájet ostrým nožem chleba a zjišťuju, že to zvládám, úzkost mě popadne vždycky, ale jak mě popadne, tak odezní. Chodím do svého oblíbeného kostela (i když nejsem vyloženě věřící), miluju ten klid a děkuju komukoli, kdo je nahoře, že jsem se alespoň prozatím nějak částečně sebrala a věřím, že bude líp!

Dám sem svoji emailovou adresu a klidně napiště, budete-li chtít podpořit - vím, jak je to strašný a jak těžko se s tím bojuje a taky, jak moc se těžko o tom mluví s někým, kdo neví o co jde! zajicek.dk"seznam.cz nebo eridik"seznam.cz

Přeju všem mnoho štěstí a držte se!

Ivana!

Ahoj Miky a vůbec všichni ostatní.
Samozřejmě po sexu toužím, jako každý normální člověk. Ale právě proto, že to pro mě znamená to, co jsem Ti psala si tím musím být naprosto jistá. Zatím jsem nepotkala nikoho, ke komu bych měla, tak hluboký vztah...
Z alkoholu jsem měla strach, protože mi hodně lidí psalo, že to mimo jiné zhoršujem i ten psychický stav. To by pro mě bylo mnohem horší, protože zato skutečně skoro nic nestojí. Ale alespoň na mě to, tak nepůsobilo. Byla jsem rychleji opilá, ale to jsem chtěla. Chtěla jsem ticho v hlavě alespoň na chvíli.
Jinak se teď cítim velmi zmateně. Problém je v tom, že terAPIE S MÝM SKVĚLÝM PSYCHIATREM JSEM POŘÁD STEJNĚ SUPER, ALE SE MNOU SE DĚJE NĚCO, CO NAPROSTO NECHÁPU, NEBO MOŽNÁ SPÍŠ NECHCI. Před každou návštěvou u něj jsem čímdál nervóznějšíá, snažím se to přičítat tomu, že je to prostě mladý chlap a holt se mu asi svěřuje trochu hůř. Taky, že se před ním možná cítím hloupě, a tak. Před tterapií tento týden sem byla ůplně na sesypání. Stud a strach se mnou cloumal jako blázen a já ho vůbec nesvedla ovládat. Začínám na sobě pozorovat, co by mě zajímalo jestli na sobě cítite i vy. Když jsem byla mladší měla jsem vždycky problémy s exrémním studem, se zveličováním problémů, dělala jsem obrovské scény a snažila jsem se od obávaných věcí všemožně uniknout. poslední roky se mi podařilo to v sobě jakoby zasunout. Prostgě mi nešlo mít z něčeho pořádný strach, měla jsem jít na nové místo, bavit se s novými lidmi, dělat zkoušku, ale prostě nic, nedokázala jsem na to vůbec myslet. Te´d najednou mi připadá, jakoby se to všechno vrátilo na zpátek. Mám ze všeho nového hrůzu, bavit se s novými lidmi, z nového prostředí, cloumají a naprosto mě ovládají všemožné city a vůbec tomu nerozumím. Tomu přičítám i strach z té terapie. jenže tam se svým způsobem i těším. Protože když mluví, tak se cítím v bezpečí. Je to první člověk u kterého mám pocit, že mě opravdu poslouchá a rozumí. dokáže říct, co cítím dřív než já. a taky mě bere jako normální... pořád si opakuji, že mu zato platím. jenže pro mě je tento vztah, který je ve své podstatě popsatelný jako žádný, naprosto nepochopitelný. Když mě někdo naslouchá beru to jako projev a začínám mu důvěřovat. Co to je vlastně za vztah? Jde vůbec pragmaticky dobře léčit lidské city a vzhy, když je to něco tak osobního vnitřního naprosto chladně s odstupem prostě jako doktor a pacient...? Já to asi nedokážu... Nemáte s tím něko podobmou zkušenost? Jenom se děsím toho jestli se do něj nezačínám zamilovávat...:-(

Ahoj všichni,mám stejné problémy jako všichni tady.Trvá to již více než 10 let.Mám i zkušenost s KBT v Praze.Úzkosti,myšlenky,sex,víkendový alkohol pak je lépe, ale za pár dnů to samé, k tomu strach o práci atd..Mám i léky, můžem si o tom pokecat, můžu i poradit, či nějakou radu nabrat..Mějte se moc fajn...Ahoj

ahoj Rchel,Tori a vůbec kdokoliv kdo si toto čte
Rachel to jakou máš představu o sexu je nesmírně krásné,zvlášt ve světě ukojení chtíče a potlačování citů...
akorát potom nechápu proč po sexu netoužíš,jelikož sex s milovaným člověkem je jedna z nejkrásnějších věcí co můžeš tady v tom čtyřrozměrném světě zažít...
napíšu tady jaké drogy jsem už zkusil a jak to působí a nepůsobí na OCD
alkohol-tedka nemůžu moc pít kuli práškům co beru,které prý zesilují jeho účinek,jinak piju deně 1-2lahváče a v pátek si zajdu na točené a těch je trochu víc...
tabák-o tom vůbec nemá cenu psát,jen ničí plíce,srdce a vůbec celé tělo...
marihuana-hulím už asi třetí rok,chvíli jsem si myslel že právě ona je příčinou mých obsesí ale to tak určitě není...dokáže umocnit náladu nesmírným způsobem(když je vám psychicky zle vliveem OCD tak ani náhodou nehulit,jednou mě bylo tak neuvěřitelně zle,že už jsem čekal jen smrt...ale taky je pravda že dost záleží na modelu
piko-měl jsem jednou ještě v době kdy jsem se cítil co se týče OCD jakžtakž vpořádku ale dost jsem se trápil kvůli bývalé se kterou jsem byl skoro rok a hodně jsem ji miloval a měl jsem často deprese.Vzal jsem si to ss tím že je to po prvé a naposled,jen abych věděl o co jde a pak už to v životě nědelat...tak se taky stalo,ačkoliv jsem možná živoucí výjmka,je to tak,proto v mém životě asi s OCD nemá moc společného(stav-nejdřív se mi rozlil nádherný pocit po těle což asi za hodinu vystřídala silná naspeedovanost)-jen kdyby to někoho zajímalo!
halucinogeny-u mě šalvěj divotvorná,tu jsem měl dvakrát a stav je trošku jiný než u konopí,myslím že s OCD má jen pramálo společného.
A jednou jsem měl lysohlávky,s něma jsem dost plaval v čase,stav byl hodně zajmavý a bylo to poměrně zábavné...ale myslím že na OCD taky nemá žádný vliv...
to by bylo vše z mého výčtu o drogách
pokud to někomu pomohlo tak je to perfektní

Tori tobě taky přeju mín nervů v práci a víc si užívat života
všem vám přeju hodně štěstí a zase napište

Milá Tori a vůbec všichni,
myslím si, že taková ve skutečnosti opravdu jsi. Jenom je to v tobě schované, jakoby ses bála ukázat se ve skutečnosti. To utancování k smrti, nebo utíkání, to je přesně ono! Když tancuji a jsem opilá, přijde mi to všechno, tak krásné, připadá mi, že člověk necítí únavu, nebo si to alespoň neuvědomuje. Všude kolem jsou jenom mslitá světla a člověk vnímá okolí jenom, tak mlhavě, jakoby zdálky, zvuky okolo doléhají zdálky... Myslím, že mám velké štěstí, že jsem ohromný zbabělec, někdy je to dost na obtíž, ale zrovna u takových věcí... Myslím si, že kdybych se odvážila nějakou pořádnou drogu zkusit, tak by se mi to hodně líbilo. Vždycky jsem se schovávala za morálnost a to jak se mi to hnusí, ale poslední dobou si myslím, že jsem se snažila nalhávat si to i sama sobě...
Můj doktor je skutečně úžasný. Jediné, co se mi u něj těžko zvládá, je to, že je mladý a ještě k tomu chlap a já jsem nervózní dost už jenom u psychiatričky:-)
Já sice radím, ale veskutečnosti jsem se ještě nikdy s nikým nemilovala. Dokonce ani nechci. Je to hlavně kvůli mé víře. Ale jsem docela přesvědčená, že je to tak správně. Pro mě to znamená vyvrcholení důvěrnosti, něco u čeo si musím být naprosto jistá a s kým bych chtěla žít. Je to způsob, jak se, co nejvíc přiblížit tomu druhému, jak psychicky, tak duševně. Asi to vidím moc romanticky a zkresleně...
Tori at?je toho v práci mín´a lépe to všechno zvládaš... tori, vůbec neplácáš hlouposti, naopak mně připadá, že ůplně přirozeně říkáš prověřené pravdy...

Ahoj Rachel a Miki,

Rachel, s tím alkoholem, tak jsem to měla podobně jako ty, najednou jsem se cítíla strašně dobře, vždycky. Konečně jsem byla sama sebou a hlavně jsem konečně říkala všem, co si opravdu myslím a bylo mi úplně jedno, co si o mě myslí a jak se chovám. Připadala jsem si jako nejkrásnější ženská na světě. Každý mě chtěl a když ne, tak jsem se tomu smála. Také jsem si připadala daleko chytřejší, schopnější a že všechno dokážu. Nebála jsem se lidí a ničeho. Pamatuji se, jak jsem v Německu opilá v noci sahala do řízení nějakému cizímu klukovi a nutila ho jet rychle a dál, ujet všemu.. utancovat se k smrti apod. Je to něco, jaká bych třeba chtěla být a jaká nejsem a pere se to ve mě..Jsem ohnivé znamení a v podstatě bych taková být měla, ale zajímavé je, že taková jsem jen opilá :-) Strašně se mi líbí, k jakému chodíš doktorovi, strašně ti fandím! A Miki, dříve jsem byla taky taková, samé šup sem a tam a dnes? V podstatě se sexu vyhýbám. Až je mi nepříjemný. Pořád mi něco lítá v hlavě a vůbec si to neužiju. Ale myslím si, že je to hodně o tom, co nás tíží a bolí. Věřím ale tomu, že pokud máš správnou partnerku a budete mít trpělivost, že se to zlepší. A vůbec, že se to zlepší nám všem! Mám teď hodně stresu v práci, takže se držím těžko, ale ještě žiju! Mějte se krásně a těším se na odpovědi, i když se mi občas zdá, že píšu samé blbosti :-)

Tori, máš ůplně pravdu. My prostě neustále všechno rozebíráme. Ale znám přes diskuze i pár lidí, kteří jsou naopak docela sebevědomí.
Tori a Miky,
u mě je to s alkoholem tak, že mně pomáhá dostat se někam jinam. Jsem od ,alička strašný snílek. Přitahuje mě všechno, co alespoň trochu jakoby jiný svět. Když jsem opilá připadám si sebejistá, protože prostě říkám všechno, co mě zrovna napadne a normálně bych to ani za nic neřekla, případně neudělala. Ale hlavně mě to přitahuje proto, jak je všechno, tak krásně jiné. Všechno v mlze, intenzivnější... Snažím se tomu vyhýbat od určité chvíle, která je v podstatě docela smutná: jednou jsem byla docela opilá a najednou jsem si uvědomila, že právě takhle jsem nejš´tast?ější v životě, což jsem si uvědomila, že je moc smutné. Vrchol mého života...
Většinou hlavně u alkoholu jsem četla, že je to právě naopak, že mají na ocd vliv, ale negativní. Člověku je potom špatně a taky psychicky to není zrovna ok. Na mě to bohužel takhle nepůsobí:-(
Miky, u toho mýho psychiatra to mám podobně. Hlavně se mmi strašně libí, že hned na začátku se mnou mluvil o té poruše. Tam kam jsem chodila předtím mi připadalo, jakoby ta porucha neexistovala. Vysvětlil mně, co je ocd, a taky mi navrhl plán léčby. Píšu si deník s těmi svými konkrétními problémy a potom o nich společně meditujeme:-) Fascinuje mě, jak vždycky neopomene zmínit, že se těší na další sezení:-) a vůbec to bere i docela s humorem, ale tak citlivě...
Jsem moc ráda, že ses taky odhodlal. Jestli chceš tak mi taky napiš, jak to probíhá dál...
S tou tvou přítelkyní to určitě půjde, neboj. Nemyslím si, že by to u Tebe znamenal krok zpět, jak píšeš, že Ti to předtím nedělalo problém. Naopak mi připadá, že je to vyspělejší krok, že o tom možná víc přemýšlíš. Určitě to spíš ocení:-)Než kdyby ses na ni rovnou vrhl... každopádně myslím, že to přijde ůplně nečekaně, jako vždycky, když nad něčím dumáme:-)

Oběma přeji krásný víkend!

ahojte všichni
RAchel ,dnes jsem byl poprvé v životě u psychiatra,předepsal mi Prosuplin a FEvarin a rozepsal mi plán léčby,cítím se ted mnohem líp!..
Tori, na mojí přítelkyni mi záleží ale rozdíl oproti minulým letům,kdy jsem udělal s holkou šup-šup třeba třikrát za den je v tom že ted si tak nevěřím,často cítím úzkost a už jen kuli OCD se cítím zle...
ale taky věřím že to nějak dopadne
jinak mě zarazilo že píšeš že si brala nějaké drogy,ptz to už psala Rachel a já se taky musím přiznat že už mám odzkoušeno hodně...zajmavé je to vtom že se obecně soudí že drogy nemaají na OCD žádný vliv ...
jinak se mějte a zas se ozvěte

Miky, myslím si, že my, kteří máme stejný problém, tak máme asi vždycky problém, jak druhého nezklamat a jak to všechno udělat nejlépe a hezky. Proto si myslím, že jsi nervozní z tvé přítelkyně. Ale myslím si, že je to tím, že ti prostě na ní záleží a čím víc, tím víc je z toho člověk nervozní.. ale podle mě, to všechno dopadne dobře, nesmíme tomu všemu tolik podléhat, ono se to nějak za nás samo vyřeší a myslím si, že proto, aby to nějak hezky dopadlo s tvou přítelkyní, že to se taky povede! Vůbec se na to nestyď. Ta nervozita znamená to, že ti na tom prostě strašně záleží !

Ahoj Rachel a ostatní!
jsem ráda,že jste se zase ozvali.. Mám teď trochu lepší období, takže se snažím myslet pozitivně. Před pár lety mi kolegyně v práci řekla, že pořád sama v sobě řeším, co si ostatní o mě myslí a jak se chovám apod. Myslím, že je to něco podobného, co máš ty.. prostě se nám od dětství nějak nedostalo to správné sebevědomí a vážení si sama sebe a zároveň jsme si stanovily nějaké zvláštní vysoké cíle na to, jak se chovat.. no a proto je to pořád v nás nějak rozházené.. Já se například dříve cítila výborně, když jsem se hodně napila, nebo jsem si vzala nějakou drogu nebo tak a najednou jsem byla hvězda.. Vtipná, krásná, super jsem tancovala a tudíž jsem byla zajímavá pro lidi i sama pro sebe.. Teď to už bohužel na mě tak nepůsobí, spíše naopak. Když piju alkohol, jsem hnusná a zlá. Všechno mi vadí apod. Takže se snažím vyhnout alkoholu, jak můžu.. Jinak si myslím, že máš tedy opravdu dobrého doktora.. zatím to zní dobře! taky pořád čekám na nějakého, o kterém si budu myslet, že je to někdo, kdo mě chápe.. abych to nemusela pořád vysvětlovat..

Ahoj Miky,
jsem moc ráda, že tě zase slyším.:)
Já už jsem u toho psychiatra nového taky byla:) A je to tam zatím super. Napřed jsem se cítila moc poníženě a když jsem přišla oaž nakonec sezení po hodinovém hledání místa, které bylo dvě zastávky od naší školy. a no a zbytek sis asi četl. Doufám, že se ti podaří taky naraszit na někoho skvělého. Ale už to odhodlání. U ocd to hodně houpe. já mám taky třeba pár dní pokoj a třeba te´d to by zae celý týden až do úmoru.. Ruky se mi třesou taky. Už to ani nevnímám, jenom moji přátelé jsou z toho kolikrát hodně vyplašení. U mě to bylo tak, že když pišli hlavně ty první chvilky relativního klidu, tak ve mně stejně bylo neustálé napětí. Proto jsem stejně byla celá roztřesená a tak. A ventilovje se to ven většinou tak, že mě všechno a všichni kolem ruší. na všechny mám zlost atd. Což mě dost děsí, protože v podstatě jsem ocela dost mírumilovný člověk. tak se skoroi vůbec nepoznávám.
Nevím jestli to s Tvou přítelkyní se tak úzce týká obsesí. Mně se docela zdá, že velká většina lidí, co trpí ocd jsu podobné tipy povah. možná, protože je u takových lidí možná jen trochu větší pravděpodobnost, aby se uchytila...Já osobně jsem docela dost stydlivá, moc si nevěřím, hledám na sobě chyby, a neustále, hlavně u lidí na kterých mi hodně záleží, přemýšlím, co si omém chovámí myslí a to jejich hluboce rozebírám atd...Nebo druhá možnost, že to je děvče, které máš skutečně moc rád. Já si potom připadám, že pro toho kluka nemůžu být dost dobrá. Mám z každého svého počinu a slova strach, protože bych nechtěla rozbít to, co je. někdy mi to přijde i ve vztahu s přáteli a ať se týká jakéhokoliv druhu lásky, jakoby mezi námi dvěma bylo něco strašně křehkého, křehký je hlavně ten druhý, ten vztah je něco moc jemného ale zároveň silného a trvalého. V takové lásce je to docela pochopitelné...

ahoj Rachel a vy všichni tady
ozývám se zase po dlouhé době...v úterý mám první sezení u psychiatra,zrovna ted , když jsou moje osese poměrně pod kontrolou a dovoluje mi to žít...ale problémy se ted objevují spíše tělesné,často mi buší srdce a jsem strašně nervozni,většinou bezdůvodně a začali se mi ted hodně silně třást ruce,někdy je to úplně vpořádku ale někdy se skoro nejsem schopný najíst.
Ale co mi nejvíc leží na srdci je jiná otázka...Chodím s přítelkyní,která je panna ikdyž už dávno není pod zákonem a navíc je moc hezká...Ale já s ní zatím nejsem schopný mít sex,jakoby ve mě bylo něco zablokované...
Chtěl jsem se zeptat vás ostatní co máte stejně jak já obsese jestli máte i tyto problémy jak já...
jinak se všichni mějte a všem vám držím palce pač bohužel máme trochu ne těžší-to je relativní ale problémovější život než většina lidí co tímto netrpí...hodně štestí

Tori,
také jsem začala u jednoho doktora na novo. Zatím jsem z toho docela dost nadšená.Poprvé se mi nepodařilo dorazit tam včas, přišla jsem akorát nakonec sezení a o byl docela nepříjemný. Proto jsem z toho taky byla na podruhé docela dost nervózní. Navíc je to docela mladý kluk. Ze začátku terapie jsem byla dost rozpačitá. ale potom došlo i na vtipkování a cítila jsem se moc fajn. Poprvé jsem měla pocit, že se zaměřuje přímo na můj problém. A navíc chvílemi mi vyrazil dech, jak mi skoro četl myšlenky. po dlouhé době jsem si před někým připadala normální! Držím palce s tou tvou doktorkou. Léky beru taky pořád...

teda po tom co som prcital som zistil konecne, ze som sibnuty...mam tieto debilne nutkania...ale skusim sa na ne vykaslat...(inak spravil som to uz 4x ale nejak mi to neslo :-) )mimochodom neviete niekto co je psychocizmus?

Rachel, u mě to začalo asi podobně, jako u Tebe.. já se pořád někam ženu a vždycky jsem se hnala. V podstatě to nějak vždycky bez toho odpočinku šlo. Ale pak jsem začala mít hodně stresu v práci a rozjelo se to. No a stresu je pořád hodně, ať už v rodině, nebo v práci a já stále bojuji s tím, že se musím učit odpočívat a myslet na sebe a ne na všechny možné známé v okolí. Abych nemusela ve chvílích volna myslet na to, co mě trápí, tak si vždycky najdu něco, ale tím zase neodpočívám.. :-) Je to věčný koloběh. Dnes jsem byla u té nové doktorky a pěkně jsem se vypovídala a dopadlo to tak, že mi zase doporučila léky a já přemýšlím, co teď? Úzkosti jsou jiné,ty už nějak zvládám.. spíše mě trápí smutek a nutkavé ošklivé myšlenky a po nich přicházející vyčerpávající úzkost. A co se týče seběvědomí, tak to jsem taky nikdy nebyla.. Jsem pyšná na to, že už léky rok neberu a nechce se mi do toho.. nevím.. :-( zatím jsem je odmítla. Díky za tvé odpovědi a podporu !!

Tori,
myslím, že to spíš z toho, že prostě tuhle věc moc nechceme udělat. Koho v životě nenapadlo, co by se stalo, kdyby udělala něco opravdu hrozného. Celý problém je v tom jak to hodnotíme. Ostatní si většinou řeknou, proč bych to dělala, držím nad sebou kontrolu. Jenom u nás nastane strašná chvíle strachu a jakoby ochrnutí celého našeho rozumu a nedokážeme rozumně myslet. Ovládne nás strach. Vždycky většinou přijde zrovna to, co bychom, nikdy nechtěli.
Mně to předcházel docela stres. Měla jsem pocit, že pořád nestíhám,. Neustále jsem cítila, že něco musím udělat a pak teprve se odměním odpočinkem. Jenže pak jswem se k němu už skoro nedostala.
Taky jsem od malička nebyla moc sebevědomá.
Jsem moc ráda, že s tím něco děláš:)
Drž se!

Renato: z těch léků strach neměj, uleví se ti. Určitě si myslím, že není dobré léky brát, snažila jsem se jim kdysi dlouho vyhybat.. ale musela jsem chodit do práce a normálně fungovat.. tehdy jsem to probírala s tátou, který byl vždycky proti jakýmkoli depresím apod., ale tehdy mě podpořil, a měl pravdu. Brala jsem je cca. rok a půl a musím říct, že jsem je zvládla vysadit a nevrátit se k nim. I třeba to, že jsem je vysazovala po malých etapách, brala jsem na konci jen čtvrtinku léku.. skoro placebo, ale šlo to! tak se neboj, uleví se ti a pak to půjde i bez nich.

Rachel: děkuji za odpověď. V pátek se chystám k nové doktorce, tak jsem zvědavá. Víš, přemýšlím, že ty stavy opravdu přichází hlavně o lidech, dětech, prostě o těch, kteří jsou nám nejbližší, takže na tom asi opravdu něco je, že se vlastně všichni tady bojíme o to, že se jim něco stane a my je nebudeme moci ochránit. Je otázka, z čeho to vlastně vzniklo, jestli se nám někdy, třeba v minulém životě něco ošklivého stalo, těžko říct... To co určitě hodně pomáhá je prostě ty myšlenky nebrat.. nesmíme je nechat, aby nás ovládaly. Držím všem palce!!

Ahoj všichni,jsem ráda,že jsem našla konečně diskuzi k mému problému.Je mi 33 let mám výborného a pozorného muže už 15 let,tři děti 15,10,6měsíců,stavíme dům kousek za Prahou,po finanční stránce nestrádáme,pracovat nemusím,tudíž by se dalo říc tak na co si ta ženská může stěžovat.Ale před rokem a půl mi umřela máma,umírala pomalu a já se o ní denně starala,nedožila ani 55.Má obvodní lékařka mi v tu dobu předepsala Citalek,b rala jsem ho půl roku,příšerně jsem po něm stloustla.Když mamka zemřela vysadila jsem ho sama a začala každý den cvičit.Bavilo mě to a léky jsem vůbec nepotřebolvala.Pak jsem otěhotněla podotýkámj,že plánovaně.Ale těhotenství jsem snášela příšerně,porod byl také nic moc a šestinedělí ještě horší.No a to už jsem začala být protivná i samasobě,doma nic nestíhala,všichni mi lezli na nervy.Mezi lidi jksem také chodit nechtěla,ale ne z důvodu,že bych se něčeho bála,ale že mi vadili,nebyvilo mě to,zdržovalo...Navíc jsem se neustále s někym hádala,od sousedů počínaje po prodavačku v globusu konče.A v neposlední řadě trpěla rodina-záchvaty vzteku.....No a aby toho nebylo málo vždy před spaním mám potřebu kontrolovat sporák vypínače ,tlačítko na pračce,někdy mě to nutilo si na to i šáhnout.Věděla jsem ,že jsou to nesmysly,moc mě to ale neobtěžovalo,spíš jsem se tomu zasmála.Manžel mě přemluvil at nav štívím s tou mojí vzteklostí a hádáním odborníka.Tak se stalo,vše jsem pání doktorce povyprávěla .s úsměvem na rtu mi oznámila že mám postraum.stes a n avíc tu obsedantně-komp. poruchu.Naordinovala mi Apo-sertral,nejprve 50 mg a ted už 100mg.denně.Je mi lépe už se nehádám,mám vážně radost ze života vše stíhám a raduji se i pro maličkosti,ALE vadí mi fakt,že nějaké léky vůbec musím brát...mám strach jak to bude s vysazováním a jestli je nebudu muset brát do smrti.Prosím jestli máteněkdo zkušenosti s tímto lékém napište mi prosím a zda jste po něm někdo přibral...za každou odpověd budu vděčná..Děkuji