poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Ahoj Magdo, jsem z Plzně. Mám podobný problém, zhruba v Tvém věku jsem myslela taky jen na jídlo, ale tehdy jsem snad ještě nezvracela.Já... vlastně jsem to až do doby tak před rokem vůbec nebrala jako problém. Prostě jenom jako takovou trochu míň normální věc, ale že už prostě jsem taková, že poněkud víc jím, přesněji řečeno - bývám denodenně přežraná. Moc jsem se s tím před rodinou netajila. Ostatně - dřív mě znali jako kuchařku, která téměř vše, co uvaří a hlavně upeče (porce pro rodinu), taky sama sní. Tak jsem s tím vařením a pečením před pár lety radši přestala.Ale vyžírání ledničky nepřestalo. Posledních pár let jsem bydlela s tátou a styděla jsem se, že ačkoliv jsem nakoupila, večer už byla lednice zase prázdná a neměla jsem, co mu dát k večeři. Naši mě poslední desetiletí téměř neviděli normálně jíst. Když už jsem měla "veřejně" jíst, nandala jsem si jako vrabec a pak tajně spořádala zásoby sušenek nebo bílila lednici.To, že mám asi opravdu problém, jsem si začala uvědomovat, když jsem před rokem začala bydlet sama. Ze začátku jsem si říkala, že stravování vyřeším nákupy jednou za měsíc. Tak jsem vesele v Kauflandu utratila kolem tisícovky. Jenže pak nastal ten problém. Vždycky jsem měsíční nákup snědla během dvou tří dnů. Tak se poslední dobou snažím svoji nakupovací mánii alespoň v oblasti potravin omezit. Lépe řečeno - ideální je pro mě stav, že lednice je prázdná (zbývá sklep plný konzerv a mrazák).Zkoušela jsem taky chodit na obědy, ale výsledek byl ten, že jsem stejně večer/v noci beztak pořádala svoji nacpávací orgii.Zvracet jsem začala víc právě před rokem. Teď se to snažím dělat, jen pokud se opravdu nesnesitelně přežeru, tak jednou týdně, jednou za dva týdny.Když jsem si tedy uvědomila, že je to problém, který asi sama nevyřeším (jde o celé mé sebeovládání a zacházení s časem - nechci strávit 3/4 života jídlem), začala jsem na doporučení sestry chodit k psycholožce. Po několika sezeních mi doporučila pobytovou terapii v Praze, byla jsem se tam zeptat a v létě nastupuji. Prý to není typická bulimie. Jsem v tom už ale minimálně jednou nohou.Je to další milión souvislostí okolo, nejhorší je, že člověk zná téměř všechny příčiny, následky, ale není schopen sám se sebou nic udělat.Jestli se chceš sejít, měla bych čas někdy po 19. únoru. Čeká mě zkouška, která rozhodne, zda mě vyhodí ze školy či ne. Látka není tak těžká, můj problém je, že se vůbec nedokážu přinutit k ničemu - tedy ani učení, jakýkoliv imperativ mě odpuzuje a ani nepomáhá, že to opravdu chci a říkám si, že chci (ne, že musím).Je opravdu spousta věcí k povídání.Zatím se loučím a držím Ti palečky, jsi ještě poupě a určitě se z toho dostaneš líp a dřív.Lara

Čau Báro. Já mám taky PPP a k tomu ještě strašný úzkosti. Moc dobře znám to, co popisuješ. Přemýšlela jsem o důvodu, ale na nic jsem nepřišla. Na deprese beru Efectin, navšťevuju psychyatričku a kvůli úzkostem jsem se rozhodla podstoupit psychoterapii. je to dlouhá a strastiplná cesta a ne vždy je mi fajn. Ty úzkosti na mě padly taky, když jsem si myslela, že už jsem z toho venku a strašně mě to překvapilo. Přesně jak popisuješ. Jenže do bulimie jsem spadla znovu, ale už jen to sebepoškozování neprovádím. Žiju s přítelem a nemůžu mu to udělat. Kde se řežeš? Jestli se řežeš. Uvědom si, jak budeš vypadat. Ty šrámy už se nikdy úplně neztratí. Připadne mi, že to děláme kvůli jizvám, který máme na srdci. Tak o tom zkus pouvažovat. Kde bydlíš? Já jsem z Brna. Nechtěla by si chodit za nějakým psychologem? Já sice nemám perfektní rodinu jako ty, ale žádný důvod pro úzkosti taky nemám. Držím ti palečky a těším se na odpověď.Pa Lucka

Ahoj všichni!Jmenuju se Magda a je mi 18 let. Zrovna ted se v cvokárně léčim z bulímie. Tu mám sice ne moc dlouho, ale problémy s jídlem mám už pěknou dobu (ne sice jako některé z vás, ale mě už to bohatě stačilo a chci se toho zbavit). Už od malička jsem ráda jedla, a různé příbuzenstvo mě v tom podporovalo (však znáte babičky...), a tak není divu že jsem byla poněkud vykrmenější děvče. Sice mě to štvalo, ale nebyla jsem schopná s tím nic udělat. Pak jsem ale nastoupila na střední školu v Praze, kde jsem bydlela na intru s 5 holkama na pokoji. Samozřejmě já byla ta nejtlustší, takže jsem se rozhodla konečně se sebou něco dělat. Tak jsem asi půl roku jedla co nejmín, zpětně se divim, jak jsem to mohla vydržet. Kýžený účinek se dostavil, zhubla jsem z 65 na asi 48 kilo. To už mi přišlo celkem akurátní, tak jsem začala zase jíst, ale abych nepřibrala, tak jsem to stejně dost omezovala, ovšem střídaly se u mě období hladu a přejídání. Jenže koncem roku 2001 už moje záchvaty obžerství kulminovaly a navíc jsem přibrala asi 10 kilo ve velmi krátký době, takže jsem začala zvracet. No a pak už to jelo, přejídání, zvracení, furt dokola, však to znáte. Už jsem se nedokázala ani normálně najíst, zapejkala jsem školu, jenom abych mohla uposlechnout svý nutkání, kdykoliv jsem získala nějaký peníze tak šly v podstatě do záchodu. No a tak jsem se nechala zavřít na kliniku v Plzni na Lochotíně, jsem tam už měsíc a doufám že se me podaří se z těchhle sraček vyhrabat. Zatím to moc nejde, ale už je to trochu lepší. Například dneska jsem se trochu přejedla, ale ne tolik jako obvykle a eni jsem nešla zvracet. Ted už tím navíc ani nejsem tak posedlá, jenže problém je , že mam pořád hrozně ráda jídlo a když se něco naskytne,co mi chutná, tak prostě neodolám a cpu se do prasknutí. Tahle úchylná fixace na jídlo je to hlavní, čeho bych se chtěla zbavit. Jídlo je moje největší radost a prokletí. Pořád na něj myslím, dělím den podle jídel, po snídani už myslím na oběd a čas mezitím jenom tak bezúčelně vyplnuju. Chtěla bych žít normální život a těšit se i z jiných věcí než jen z jídla. Držim vám všem palce, at se vám podaří se z toho dostat. Mějte se skvěle jak jen to pude. P.S.: Je tu někdo z Plzně? Ráda bych třeba s někým z vás zašla na pokec osobně, chcete-li. Neumim totiž moc psát, takže si ted připadam trochu blbě...

Ahoj Marci!!! Moc děkuju,že jsi se ozvala!Ale vždyt tři měsíce bez zvracení a přejídaní jsou úspěch nebo ne?Já jsem po takových třech měsících pomalu vyhrávala nad MA. A ty otázky byly opravdu na místě.Přítele nemám a nikdy jsem neměla,asi by to bylo jiné,kdybych se měla o koho opřít nebo alespon ten pocit,že můžu.To už jsem psychicky řešila dávno,jak moc mě to trápí,ale vzdala jsem to-myslet na to,ale v podvědomí to ve mě je,aniž bych o tom věděla,takže,když ted vidím samé ty Valentýnské blbosti,tak se mi chce brečet.Chodím do školy,na medinu.Hodně se mi nedaří,jsem ponižována,ale to nejsem sama,myslím ve škole,je to na medinách zvykem krásně si rýpnout do studentů,zatím se mi tam nic nepovedlo,patřím mezi ty nejhorší,kvůli tomu jsem asi první 2 měsíce brečela,ale takové stavy jsem neměla ani náhodou.No a ještě mám asi tak 10 dnů před zkouškou,ale to tak nějak neřeším,protože mi to je jedno.Víš já mám vše a to opravdu vážně.Skvělé rodiče,perfektní bratry,mám i spoustu věcí,které si naše rodina může dovolit.Jedeme tam a tam,kvůli mě,aby mě to nějak uspokojilo a ono nic,místo toho přijde příšerná úzkost,z ničeho nic.Mám vše,ale štastná nejsem.Nyní to opravdu přišlo najednou,jednoho dne,začala jsem brečet,ale kdo nebrečí,že?Ale nějak jsem neuměla přestat,brečela jsem i několik hodin a potom znovu a znovu a pak jsem ležela už jen na zemi,neuvěřitelně jsem se třásla,cítila jsem,jak se uvnitř mě všechno chvěje a svírá,ubližovala jsem si dost hodně a přitom jsem si říkala,jak si to jen zasloužím,protože jsem zlá,nemožná a že si nevážím toho co mám.I jídlo jsem si začala vyčítat,ale s tím proboha koketovat už nechci,ale mám strach.K odborníkovi chodím a to moc dobrému,ale,když jsem doma,tak si chci pokaždé vzít život,je to strašné,ale takový stav se ano popsat nedá,ale asi mě chápeš ty a určitě i ostatní.Musím si každý den naplánovat dopředu,napsat si to,psát si,jak se cítím,jakou náladu,ale už ani to nezvládám,prostě mi to jedno.Nevím takový stav nedokážu ovlivnit vůlí nebo jde to?Já opravdu nevím a moc se bojím dalších a dalších dnů,prožitých ve smutku,s prázdnou hlavou,s výčitky,bez radosti a stěmi hnusnými úzkostmi. Moc se omlouvám,že jsem tady tohle psala,já jen bylo by to,kdyby tehdy nebyla PPP?A taky jsem moc ráda,že někdo zareagoval,to člověka opravdu potěší.Moc děkuju.Měj se Marci a všichni moooooooc hezky!!!!!!

Ahoj Báro, asi nejsem zrovna nekdo, kdo ti nejak moc poradi, protoze nejsem v poradku, trpim MB, i kdyz ted uz skoro tri mesice nezvracim a neprejidam se, ale chtela bych se te na neco zeptat, treba to s tim vsim kolem tebe souvisi. Takze: mas pritele?myslim tim partenera? Pokud ano, tak kdyz jsi s nim, mas taky tyto stavy? Nebo se citis dobre. A co prace, nebo skola. Pokud tve pocity neprameni z jidla neni z zivota kolem tebe, z pocitu nespokojenosti s ti, co mas nebo nemas, nebo ze bys chtela neco zmenit a ono to nejde a na tebe to pak velmi doleha a nevis co s tim? Ja nevim, mozna se uplne pletu, jen me to tak napadlo. Uz v dobe, kdy jsem zvracela, tak jsem resila nejruznejsi problemy, nejdriv se se mnou rozesel kluk a dost nefer a byla jsem z toho velmi nestastna a obvinovala se, problemy doma -umrel tata, mamka z toho pul roku nemocna a ana antidepresivech a do toho statnice a bulimie a hrozne neprijemne stavy a nikde nikdo, kdomu bych to mohla rict.Ted zase resim jine problemy doma,ale vyvazuje se to tim, ze zatim uspesne zvladam bulimii a mam se o koho oprit. Takze neni nejaky jiny podnet, ktery ma za nasledek tve deprese? Jinak mam z toho pocit, ze bys opravdu potrebovala odbornou pomoc.Drzim ti palecky, aby ses citila brzy lip. marci

Ahoj Erin, já teda nevím,jestli jsou tyto mé stavy normální,taky jsem nenapsala vše.Copak je normální,že se člověk na nic netěší,z ničeho neraduje,NENáVIDí SE.Já nepláču kvůli jídla,to je mi úplně ukradené,ano taky jsem brečela,když jsem měla MA,ale ted je to jiné.A úzkostné záchvaty,kdy si myslím,že je to skoro má smrt přece taky nejsou normální!I když sama bych si přála,aby to normální bylo,ale to je přece blbost.Neříkej,že úplně všichni kolem jsou apatičtí,jsou neschopni se radovat a do nekonečna si ubližují,nenávidí sami sebe a berou život tak,že nemá žádný smysl.Vždyt to by byla hrůza.Já taková nebývám,tak to normální asi není.A neuvěřitelně mě to mrzí,chci se toho zbavit,ale dospěla jsem do takové fáze,že svěření se "někomu"mi už vůbec nepomáhá.Vyhýbám se společnosti,jak jen můžu,odvolávám vše co se týka mých kamarádek,mám z toho strach,protože potom na mě přijdou ty neuvěřitelné úzkosti,že se nedokážu bavit,smát a radovat,jako ostatní.Mám hrůzu kamkoli jít,protože si potom to své chování vyčítám. Právě jsem jen ptala,jestli má někdo obdobné zkušenosti po vyléčení z PPP,že z hlediska jídla je problém vyřešen,ale pocity ménecennosti a sebenenávisti přetrvávají. To přece pro normálně fungující život není normální.Já přímo toužím po tom radovat se z maličkostí,být štastná a hlavně spokojená,ale.....no to už je jedno!

Mily Radko,a Baro!!! tak zacu asi od zacatku... jak rikas Radko!! milujes jidlo,tak proc se ho vzdavat,ja vim,ze je to tezky,ale pokud vaha pujde dolu,verim tomu a rodice te daji do lecebny,nebo se pletu??? Mojim rodicum na mne zalezi,nenechaji mne zhubnout,vim to!!! A ja to chci!! Proc mit strach ze priberu,proc??? Proc si zase nicit zivot,ktery uz mam bez tak zasranej-prominte mi to slovo,ale citim to tak... neni to jenom o hubenosti,pozdeji se dostavuje i spatny zdravotni stav a deprese,ktere samozrejme znam taky... Vis Radko,nesmis byt tak egocentricka ,vzdyt rodicum na tobe taky zalezi,nemyslis ,ze si toho prozili uz dost,proc hubnes,proc mas strach z jidla?? Proc???? Dokazes si na to odpovedet?? nebyla by lepsi lecebna?? zalezi na tom,s jakym umyslem do toho danneho zarizeni jdes,pokud to beres jako nutne zlo,tak prosim,chovas se jak male dite...,ja jsem to ze zacatku taky tak brala,ale vyspela jsem dusevne,uz vim,ze tudy ceste nevede,jednou bych chtela pomahat lidem,kteri trpi PPP a achtela bych byt uplne zdrava,rada jim,jim v podstate vsechno,akorat nerada jim na verejnosti,ikdyz to zvladnu nemam z toho dobry pocit a samozrejme mivam deprese,a nejsem vylecena,ano ,kazdy kdo se takto chova jeste neni vyleceny,ale bojuju!! Chodim k psychologovi,lecos si uvedomuji a vnimam taky okoli,nejen sebe!! radko nevim,co ti mam rict,na jednu stranu nechces hospitalizaci,na druhou stranu hubnes a nechces jist!! Jestli jsem byla v teto fazi??? Ano byla,ale vedela jsem na tom,jak jsem,rekla jsem ,ze chci dobrovolne do nemocnice a po navratu,co jsem se vratila jsem si odprisahla,ze uz v zivote nezhubnu,zatim se to dari,kdyz nahodou zhubnu treba jen o pul kg,tak si pridam poradnou porci jidla a mam lepsi pocit,a proc by ne?? Chci na stredni skolu a chci zit jako kazdy jiny clovek... ¨napis mi prosimte ,jak jsi se rozhodla!!! Tobe Baro bych chtela rict,ze tvoje stavy jsou normalni u mne byla doba,kdy jsem kazdy den pobrekala asi 2 hodiny,potom jsem se najedla a sla spat... byla to hruza,ja jsem se nedokazala srovnat s minulosti,nedokazala jsem se srovnat s problemy,ktere byly pro mne tezke,sebevrazedny sklony znam... vis,nekomu pripada zivot jako pohadka,ale ja ho tak nevidim vidim v nem nekdy :smrt,znasilneni,sebevrazdy a bolest... a to asi vidis taky,ne?? Je potreba se na veci divat z jineho uhlu a hlavne vyhledat nekoho,komu se muzes sverit!!!! napis a mej se ERIN

Ahojte všichni!!! Já mám takový dotaz úplně na kohokoliv. Já moc dobře vím a asi se shodneme všechny co PPP prošly nebo stále procházejí,že tyto poruchy provázejí strašné nálady-deprese,sebenenávist a asi i po nějakém čase chut skoncovat s tímto příšerným životem,který stejně nemá cenu a ani smysl.Ale holky,Vy co tady píšete nebo jen čtete a jste z PPP venku,máte pořád takové pocity? Já jsem po uzdravení byla asi jen tak 4 měsíce štastná,ale nesmírně štastná,zatím nejvíce ve svém životě,ale pak najednou přišly takové deprese,které jsem ani během PPP nezažila.To bylo loni v tuto dobu,letos se to opět opakuje.Strašně moc to přičítám své bývalé PPP a taky ji za to nenávidím,od toho dne co jsem začala hubnout,naskočily mé psychické problémy,předtím nic!I když prý vše pramení z dětství,jako i PPP.Holky vy co jste se uzdravily,znáte něco podobného?Já už nevím,jak dál,neuvěřitelně trpím na úzkosti,kdy mám přímo záchvat,strašně brečím nebo jen vzlykám,všechno se ve mě svírá a neuvěřitelně se třesu,v takovou chvíli se i sebepoškozuji,to už si ted snažím zakazovat,ale je to těžké,v tu chvíli prostě žít už nechci!I když jsem smířená se svým tělem,se svou váhou,nenávidím se,připadám si ošklivá,prostě strašný pocit méněcennosti,kterého se ne a ne zbavit,neávidím každý den co přijde,na nic se netěším,nic mě nebaví,nic mě nenadchne.To,že ted toto píšu alespon oddaluje další mou úzkost a neuvěřitelný dlouhotrvající pláč.Já vím,že sem toto nepatří,ale pořás to beru za následek PPP,už proto holky,vy co PPP mít chcete nebo své uzdravování oddalujete,prosím raději bojujte!Já jsem sama byla upozornována,že mi PPP může způsobit i pořádné psychické potíže,tehdy jsem se tomu smála.Nyní neuvěřitelně trpím,nedá se to popsat,ale myslím,že většina mě chápe.Taky jsem sem napsala,jestli opravdu někdo s depresemi,úzkostmi nemá potíže,myslím po PPP.Psala jsem mezi psych.probl.,ale tam se mi nikdo neobtěžoval odpovědět.Je to hrůza ta chut nežít...... Jídelní návyky ustoupily,ale psych.probl.,které PPP provázejí nadále přetrvávají....... a s tím se nehodlám nikdy smířit. Brala jsem už spoustu léků,v době PPP Seropram,po PPP Neurol,Lexaurin,Grandaxin,Chlorprotixen,Fevarin,Deprex.Nyní Miabene a Rivotril,ale můžu jen malinkou dávku,kvůli učení,protože by mě to jinak tlumilo.Ale léky nejsou řešení,i když s některými je ten život moc fajn..... Tak mějte se hezky a bojujte,myslím,že velká většina z Vás má daleko větší potíže a to i fyzické.Já si jen z PPP můžu stěžovat na menzes a to je pro mě moc smutné,já děti tolik chci.....a PPP nenávidím čím dál tím víc. pa Bára.

Ahoj Radko, ten strach je strašný vid?Je to zvláštní,že každá anorektička tak strašně moc miluje jídlo a každý si myslí,jak jej nenávidí,ale to je taky pravda,nenávidí jej,protože má z něj strach-z přibrání,ale přesto by tak každá strašně moc jedla.Vidíš ty bys na svou výšku měla vážit minimálně!!!o 10 kg víc a pořád bys byla štíhlá a krásná,tak máš strašlivou podváhu,to se přece nikomu nemůže líbit.Váhu o 10-12 kg by sis udržela úplně krásně,myslím,že i kdyby jsi začala úplně normálně jíst,tak by jsi možná ani tolik nepřibrala,ale po nějakém čase,trvá to bohužel dlouho,by ses zbavila toho šíleného a prokletého strachu-Z JíDLA.To mi opravdu věř. A chceš se Radko uzdravit?Být veselá,chodit s kamarády do restaurace na jídlo,bavit se skvělě,nehádat se z rodiči?Atd.těch výhod v uzdravení je strašně moc. U mě těch faktorů bylo strašně moc,já už si je snad ani všechny nepamatuji,tedy ty co mi pomohly se uzdravit,ke všemu mi pomohla skvělá psychiatrička,já asi patřím mezi to málo,co jsem s takovými odborníky spokojena.Ani mi nepomohla hospitalizace.Uplně nejvíce asi zvítězila má chut k jídlu,taky to,že mě čekala maturita a asi to,že už se nechci tak strašně moooooooc trápit.Říkala jsem si proč vážit 45 kg a skoro vůbec nejíst,abych si tuto váhu udržela,když můžu vážit o 10 kg víc a jíst úplně všechno.Chce to jen se,tedy ze začátku,smířit s tím,že přibereš,ale ne moc.Pak to ještě nějakou dobu potrvá,ale nakonec přijde den,kdy si ani neuvědomíš,co a kdy jíš.Já jsem byla přesvědčena,že se z toho nikdy nedostanu,spoustu měsíců jsem hladověla,i tu zatracenou chut k jídlu jsem ztratila,ale dnes co se týče PPP jsem v pohodě!!!A asi mě to už nebavilo,neměla jsem NIC!Jen to jídlo,cvičení a myšlenky na něj.V tom se asi zhodneme vid?Ale tato nemoc je léčitelná,záleží jen a jen na tobě.Musím říct,že je to moc krásné,uvědomit si,že jsem už konečně v pořádku,že tedy můžu jíst co chci,já jsem byla tolik štastná,štěstím jsem brečela,nedá se popsat,ten pocit se asi ničemu nevyrovná,taky by ho asi nikdo co to nezažil,nepochopil. Radko,smiř se s tím,že ta váha by opravdu měla být větší,neobvinuj se za to,že přibereš,musíš.Zkus to,jednou budeš chtít mít po boku kluka,se kterým bys třeba chtěla mít děti,ted Ti to asi nic neříká,ale moc bys toho litovala,už tak se tvá šance moc hodně snižuje,že bys ty děti mít někdy mohla.Mysli na své zdraví fyzické i duševní!!! Ahoj Erin,jak se Ti daří,co se týče jídla je to v pořádku nebo bojuješ? A jak Ti to nakonec vyšlo ve škole? Mějte se obě hezky,ale vůbec všichni samozdřejmě.Bára.

Mila ERIN,moc ti dekuji za podporu.Ja sem se rozhodla ,ze to musim zvladnout!Me Motol naopak zhorsil,a kdyby me meli zavrit do naky lecebny,tak na tom budu jeste hur a to ja nechci,bude to tezkej boj,ale snad to zvladnu.Ted vazim 38kg,takze sem zas zhubla.Stve me to!ale kdyz se vic najim bojim se jak hodne nepriberu a nebudu tlusta.Mas nebo mela si taky takovy pocity ajak si je zahanela?Jinak ja jidlo miluju a kdybych se nebala,ze budu tlusta jedla bych od rana do vecera.Zatim se mej krasne.

Ahojky vsem.Rozhodla jsem se, ze preci jenom napisi sve pocity, a popisi sve problemi. Je mi skoro 19, merim 180cm, vazim 95kg. Jeste nedavno tomu tak nebylo. Kdyz jsem chodila do devitky, schodila jsem 20kg. Od mala jsem byla silná, ale nikdy mi to nevadilo. Az kdyz jsem se zamilovala do kluka, ktery se mi posmival kvuli tomu jak vypadam. Rozhodla jsem se, ze mu ukazu, ze dokazu zhubnout, delala jsem to kvuli nemu. Povedlo se mi to, ale on si me stejne nevsimal. Nakonecmi doslo, ze on mi zato nestoji, ale ze mi pomohl.Vsichni me obdivovali, ze jsem to dokazala, ze mam vuli, sama sobe jsem se libila. Zhruba pred 2,5 roky zacali problemi v rodine. Navenek jsem byla silna, kvuli mamce a sourozencum, ale uvnitr jsem se uzirela a hroutila. Zacala jsem se prejidat a pribirat. Dostala jsem strach, ze budu jako driv, tak jsem hledala reseni jak z toho ven. Nasla jsem zvraceni. Nejprve, jak uz psal pritel, jen vecer, abych moc nepribirala. A ono se darilo. Vsichni se divili, jak si pri takove spotrebe jidla muzu drzet vahu. Nikdo to nevedel a nikoho to nenapadlo. pred rokem jsem zacala chodit s Pajou. Zacala jsem brat antikoncepci moje vaha si zacala delat co chtela. Jsem zoufala nevim co mam delat. Trva to strasne dlouho. Porad te mi prosim.

Ahoj všem !sedíme tu s přítelkyní u počítače a požádala mě, abych začal. DOufám, že vám tu později také něco napíše, napíše svůj názor na to, co nás už delší dobu trápí. Žijeme spolu už skoro rok, takže jsem měl dost příležitostí pozorovat, co se děje. Domnívám se, že je začínající bulimička. Nechce si to ale sama přiznat, říká, že to není její případ, že má všechno pod kontrolou. Sama mi teď říká, že už to dělá 2,5 roku. Ze začátku to prý bylo třeba jenom po večeři, kterou si nejdřív odpírala protože chtěla zhubnout, ale potom šla zvracet, protože se obviňovala z toho, že nevydrží jíst, že je slaboch. Potom už to šlo samo. Teď zvrací takřka po každém jídle. Nesnáší se za to, že nevydrží se nenajíst. Říká, že její tělo už dělá co chce, že jí nutí jíst, a když jí, už je jí to jedno, protože ví že půjde a vyzvrátí to. Potom má výčitky. Strašně závidí jiným holkám, které mají lepší postavu. Stydí se za to, jak vypadá. Má strach, že mi ubližuje a nesnáší se za to. Byly tu už i myšlenky na sebevraždu. Neví jak dál. Četl jsem příspěvky, které jste tu psali, a vidím některé cesty. Přesto budeme rádi, když nám napíšete váš názor. Děkuju všem, kteří na můj příspěvek nějak reagovali, zvláště Julii. Omlouvám se, jestli předchozí věty jsou trochu zmatené, ale psal jsem to, jak mi přítelkyně říkala.Přejeme všem, aby problémy s PPP zmizeli z našich životů.Pavel a Hanka.

Ahoj Lucinko. Jsem moc ráda, že jsi se odhodlala k tomu, aby si sem svůj životní příběh napsala, protože si myslím, že ti to alespoň trochu pomůže. Držím ti palečky, aby se Ti podařilo z toho všeho dostat. Budu se snažit Ti co nejvíc pomáhat / i když o mé bezmocnosti jsem ti už jednou vykládala/. Ale jsem přesvědčená o tom, že se Ti to jednou podaří a budeš šťastná a zdravá, tak jak si to zasloužíš. Mám Tě ráda!

Mila Radko,Lucko a vubec vsichni!!! Sama moc dobre vim,ajk jsou deprese oskliva vec,nikdy neprameni PPP,jenom z toho,ze chce clovek zhubnout,je toho proste vice,ale to nikoho nezajima,sama moc dobre Radko vim,jake to je v Motole,byla jsem tam,sice jeno jednou,ale potom jsem byla jeste ve dvou klasickych nemocnici,takze me tam asi taky nepomohli,je to tim,ze jsem jeste nebyla v te dobe dusevne vyzrala,je dulezity,jak se clovek k lecbe postavi a jak spolupracuje ,treba i na tech skupinovkach je dulezity tvuj projev,pokud to clovek bere jenom jako nutne zlo,ze si to tam pretrpi,tak to ti nikdy nepomuze... muj problem byl ten,ze jsem potrebovala psychologa,ale nikdo nebyl schopny mi ho priradit,protoze nas tam bylo hodne,atak jsem trpela depresemi,brala prasky .... je fakt,ze jsem byla ve spolecnosti bezva holek,ktere se z toho chteli dostat,ale potom uz odesli a zbyly tam,jen zatvrzele pripady,ktere cloveka stahovaly dolu...,at to bylo tak,nebo tak,ja jsem se z toho docela vyhrabala,jidla se nebojim,vzdyt ja jsem ho vzdycky milovala,jenom jsem ho milovala natolik,ze jsem se ho bala pozrit,neni to pro mne hlavni program denne,ale beru jidlo jako prijemnou soucast dne,vim ze 164 cm a 48 kg,asi taky neni v poradku,ale nekdy i priberu,coz myslim,ted bude,protoze nemuzu odolat maminym lahudkam a proc bych taky mnela?? jsem clovek,ktery si neco dopreje,to ze jsem mela pred rokem o 12 kg menne neresim!! Musis to brat jako minulost,ktera se uz nebude opakovat,to jsem byla o rok mladsi,tudiz na jine mentalni urovni,takze ted uz jsem starsi a dospelejsi!! Chci ti jenom rict,ze kazdy se jednou muze spalit,i opakovane ,ale musi bojovat a nesmi se vsemu poddavat!!! Tak bojuj!!!! ERIN

Ahoj děvcata, jsem strašně ráda, že jsem našla chat tohoto typu. Moc jsem si přála, aby něco takového existovalo, konečně jsem to našla. Je mi 22 a s bulimií jsem začala v 17. Jednou jsem s psychologem přemýšlela, kdy to začlo a došla jsem k 6. letem. To se naši zrovna rozváděli a ja jsem začala víc jíst, takže z hubeňoura se časem stal takovej malej bumbrlíček. A aby toho nebylo málo, 2. partner mě neměl rád a do toho se mi narodil bráška( mám ho moc ráda). Takže ja jsem šla stranou. Doma byly neustálé hádky kvůli mě... Družka mého otce mě taky zrovna nemilovala... Já jsem si to všechno držela v sobě a tiše trpěla. Ve škole jsem měla problémy se spolužáky, špatně jsem se seznamovala. Určitě víte, jak umí být děti kruté. Nadávali mně do špekounů, brejláčů.... Nebudu vás tím unavovat.V 10. letech se mamka opět rozvedla a dostala se dost na dno. Nebylo to nic příjemnýho dívat se, jak se trápí. No a přišel třetí partner a svadba a stěhování a nová škola. A já jsem opět kynula a dusila vše v sobě.V osmičce jsem začla hubnout, protože jsem se chtěla líbit klukům a nebýt to brejlatá tlusťoučká holčička. Tak jsem se dostala na ideální váhu (opravdu). Pak jsem nastoupila na zdravku, začala jsem slýchat o PPP a ještě k tomu jsme se doma rozhodli, že budeme držet očistnou dietu. No a to byl asi kámen úrazu, jedli jsme z počátku jen vegetariánské jídla a pili různé bylinkové čaje, dělali si klyzma, a potom už jen veganskou. Asi o dva měsíce později jsem se začala jednou týdně přejídat a zvracet. V 18 jsem se jednoho podzimního dne rozhodla, že už dál nemůžu a přestala jsem úplně jíst za 3 dny jsem se zhroutila a další den mě šoupli do blázince. Místo toho aby mi to pomohlo, tak jsem se tam zdokonalila ve zvracení a začala jsem kouřit. Po třech měsících mě propustili s tím, že jsem zdravá. Začala jsem navštěvovat psychologa, s rodinou jsem skoro nemluvila, protože nechápali co se se mnou děje a ani to nechtěli pochopit. Tak já to vyřešila po svém. Začala jsem se sebepoškozovat, zvracela jsem hubla a nakonec jsem se pokusila o první sebevraždu( spíš volání o pomoc). Prostě jsem zapila analgetika vodkou.Druhý den jsem celý zvracela a slíbila nešťastným rodičům, že se z toho dostanu. Nakonec jsem asi po půl roce vážila 44kg na 164cm. Začla jsem žít promiskuitně ve snaze se co nejvíc zničit. Ve dvaceti jsem se rozhodla přibrat a jíst normálně. Vyšplhala jsem se na 58 kg a neustale se ujišťovala, že je vše v pořádku. Nakonec jsem to nevydržela a rozhodla se opět skoncovat se životem.To už jsem se probrala druhý den na krizovém centru. Hlava mi třeštila, žaludek a ledviny pálili a já bafala 35 cigaret denně. Připadala jsem si jak v Jiříkově vidění... Našla jsem si partnera, se kterým žiji už skoro dva roky, ale problémy trvají. Ze začátku mi zakazoval kouřit a zvracet, tak jsem vše tajila. Kvůli finanční situaci jsem přestala chodit k psychologovi. V součastné době jsem si našla bezplatného, chodím 3 roky k psychiatričce, beru prášky na deprese, ale chápu už, že se z toho chci dostat a moc, ikdyž mi někdy vrtá hlavou, jestli to má smysl. Můj přítel pochopil, že zákazy nic nevyřeší, tak se snaží alespon mě psychicky podržet. Už třetí den abstinuji, je mi strašně, v noci se mi zdá o zvracení. Ve dne se při pohledu na jídlo třesu, ale snažím se jíst pomaloučku a učit se vše od znova. Doufám, že se mi to tentokrát povede. Všechny vás pozdravuji a přeji mnoho zdaru v boji. Lucka

Martino,to že si tvoje máma na tobě léčí svoje komplexy, to je naprosto přesný. Přesně takovej pocit mám já ze svý mámy. Mě vžycky připadá, že jí dělá hroznou radost, že se cpu a že ztloustnu a že budu tlustší než ona! Ona mě vždycky povzbuzuje, jen jez, jen si dej (a to i když už mám v sobě zásoby potravin na celý týden!!!). Mojí sestře by urazila ruce jen když si čuchne k nějakýmu jídlu. Sestře říká "nežer, budeš tlustá jako Helča"!! Už zkazila i moje vztahy se sestrou. Moje sestra mě považuje za odpornou - tlustou! Myslím, že z naší rodiny by se nejvíc měla léčit moje matka. Ahoj.

Renčo,moc děkuju za tip. Teď se už druhým týdnem držím. Ale jestli do toho zase spadnu, dobrovolně se nechám zavřít do nemocnice. Už bych nebyla schopná žít sama sebou...

Karolíno, taky pocházím z Domažlic. Bydlela jsem tam 18 let.Bohužel myslím, že tam žádný odborník na tyhle poruchy není. Být tebou, tak bych zašla na psychiatrickou ambulanci. Já tam znám jenom dva psychology Schleise a Voláka. Se Schleisem jsem se setkala naposledy když mi bylo 17 a chodila jsem na gympl. Byl moc sympatický. Potom učil i u nás v Plzni na fakultě. Asi být tebou bych zkusila zajít za ním. Když ti nepomůže, tak ti určitě někoho doporučí. Hodně štěstí.

Ahoj Maruško,no já bydlím s 5ti spolubydlícíma, ty nešťastný zrcadla jsou jejich, takže se jich zbavit nemůžu.Moje sestra je vážně anorektička. A já se jí vůbec nedivím. Dyť od malička poslouchá jenom nejez budeš tlustá jako tvoje sestra! Tohle do ní moje máma hustila před každým jídlem. Ségra se nikdy nesměla najíst bez dovolení. Musela se mámy dovolit jestli smí jíst, co smí sníst a v jakém množství. A když máma řekla ne, tak prostě musela být hladová. Teď už se dopracovala k tomu, že ani žádný jídlo do sebe nedostane! Zaprvé nechce poslouchat výčitky mojí matky a zadruhý "nechce být tlustá jako já"!Jsem ráda, že nebydlím s mojí matkou v jednom bytě. Stačí když jí vidím 2krát za rok a jsem z ní úplně v háji.Nevím jak svojí sestře pomoct. Je mi to líto, nechci aby se něčím takovým trápila. Ale já anorektičkám nerozumím, hlady bych se týrat nedokázala. Hlavně myslím, že všechna pomoc by byla zbytečná, když moje matka jí stejně bude dál podporovat v hladovění.No dala jsem si přihlášku na Filozofii do Prahy (obor psychologie).Předtím jsem 5 let studovala Pedagogickou fakultu V Plzni obor matika fyzika pro střední školy. Bohužel...ale to už jsem psala.Dělá mi čím dál větší práci se držet. Včera večer jsem tak přemýšlela a došla jsem k závěru, že se musím myšlenky na hubnutí vzdát úplně. Ne že teď se naučím jíst normálně a pak za pár měsíců (když to vydržím) začnu hubnout. Ne ne ne! Já si vůbec nesmím připustit, že bych zas někdy začala držet dietu, protože už jenom myšlenka na dietu mě vrhá zpátky do toho pekla. Mám 162 cm a 58 kilo. Prostě se s tím musím smířit. Jinudy cesta nevede.Začala jsem kouřit, je to hrozny zlozvyk, ale trochu to pomaha. Teda ja kouřila i předtím, ale malinko. Teď vykouřim tak 10 cigaret za den. Místo jídla - cigareta. Možná si to namlouvám, ale bez cigaret bych to nevydržela.Maruško ty už jsi hodně dlouho v pořádku, viď?Já si pořád kladu otázku, proč do toho vlastně lidi padaj. Kdo to vymyslel tyhle ppp?Ahoj a děkuju.¨

HELENO,to je nezva, ze se drzis .. dneska uz je to 11 den, co ? moc a moc ti drzim palce !!! :-)s tim oblecenim jsi udelala fakt nejlip, jak jsi mohla ! :-)zrcadla... no, znamy pproblem, ale - s kym vlastne bydlis ? nemohla bys je proste "zahalovat", a pouzivat zatim jen nezbytne kapesni zrcatko ?nebo je to problem, jenom kdyz jsi doma ?jinak - teda tvoje mam je fakt DOST divna .. to je fajn, ze s ni uz nebydlis, to muselo byt k zblazneni ... no, to je koneckoncu videt i na tom, ze mas problemy nejen ty, ale i tvoje sestra ... ona je OPRAVDU anorekticka ?stejne je ale uspech, zes zvladla se po tom prejezeni nevyzvracet !!! :-)na jakou skolu se hlasis ?s tou psycholozkou - jsi asi nemela stesti ... ale ne vsechny jsou takove, ja si na tu svou nemuzu stezovat ... chce to nevzdat se a hledat ... urcite muzes narazit na nekoho, kdo ti bude vyhovovat.jinak - ja jsem z brna, studovala jsem botaniku na prirodovede, a ted tam pracuju (je mi 27)drz se dal !:-)maruska