smrt syna

Prominte, asi jste mě nepochopil, ja vim že je muže to take moc boli, ja jsem jenom chtěla říct, že o tom malo mluvi, a vůbec Vas nesoudim, natož přikře,naopak si myslim že když o tom nemluvi o to víc je to těžši. Ja jsem zdělila jenom jak jsem viděla to proživat tatu meho syna, že ja jsem tu bolest neviděla neznamená, že ji necitil.My jsme byli v te době už spoustu let od sebe, a jak jsem již psala syna neznal, nebyl mym partnerem a nic jsem od něho nečekávala Moc Vam děkuji za příspěvek i za to že jste v těžke chvíli stal při sve ženě a ja si naopak myslim, že ste ji pomohl a mě take tim přispěvkem mnohe pochopit.

Nesuďte muže tak příkře. Obecně psychologové říkají, že manžel může ženě pomoci JEN VELMI MÁLO. Prožívá STEJNOU ztrátu JINAK. Pomoci může jedině někdo emocionálně neangažovaný, zvenčí. Pokud své partnery obviňujete z nedostatku soucitu atd., nepřímo je obviňujete ze smrti dítěte a tím si v nich personifikujete svůj vztek. Pokud se na to podíváte nezaujatě, snad vám dojde, jak je to iracionální a vůči partnerovi nespravedlivé.
Není to sice srovnatelné, naše dítě zemřelo před narozením, ale jistá zkušenost a zkouška vztahu to také byla. Je to už deset let. Asi jsem byl při pohledu zvenčí také ten, kdo to prožíval méně a choval se racionálně, přestože jsem s manželkou prožíval všechno, byl jsem stále s ní a to dokonce i na sále, doktoři se ušklíbali, že tam něco takového ještě neměli, ale na druhou stranu skvěle vycházeli vstříc. Bylo to pro mě těžké se s tím vyrovnat, ale intuitivně jsem cítil, že si musím tu bolest plně prožít a neměla by pokud to půjde zůstat žádná nezodpovězená otázka. Manželce nakonec pomohla psycholožka a pak i psychiatr, já jsem se bez toho obešel, ale blahořečím lékařce, která tam ženu dokopala. Věřte, že jsem s tím moc nesouhlasil, protože jsem podle mě udělal naprosté maximum, abych manželce pomohl, ale postupem času jsem to pochopil i tu hlubokou pravdu, kterou hned na úvod řekla ta psycholožka: MANŽEL VÁM NEMŮŽE POMOCI SE VYROVNAT S TOU ZTRÁTOU, přestože jsem se tím tenkrát cítil dotčen.
Uvědomte si také roli muže ve vztahu. Jak by vám asi pomohl muž, který by se složil. Složil tak, že byste se o něj ještě musely starat. Pokud se vyrovná sám se ztrátou a nehledá únik v alkoholu, nebo v opuštění vztahu, je to dost blízko maxima, které od něj můžete očekávat. Pokud ho začnete iracionálně obviňovat, může to být hrob pro vztah a ztráta vztahu, by byla jen další pecka, se kterou byste se musely vyrovnávat.

Nahližim sem a čtu znova všechny přispěvky a zjistila jsem, že o sve bolesti mluvi jenom ženy, mamy, věřim tomu že taty to take moc boli, ale nedokažou asi o tom psat, mě by zajimalo jak to muži proživaji v mem připadě můj bývyly manžel, no neviděla jsem na něm kousek bolesti, asi proto, že syna prakticky neznal, ale v rakvi ležel jeho obraz. Ma li někdo z mužu odvahu napsat svoji skušenost s takovou tragedii, napište.

Souhlasím s Ellen. Bez odborné pomoci se ta hrůza - ztráta milovaného dítěte - nezvládne. Já sama bojovala rok a pak jsem vyhledala pomoc. Antidepresiva mi pomohla dále žít. A dnes (beru je 2 roky) jsem schopná se i zasmát,jsem schopná chvílema na syna nemyslet a vnímat život kolem.
A také jednám stejně jako Johana -jen podle toho,co chci já. To vás nevyčerpává . Přeji všem sílu a držte se.

Alenko,moc vám přeji sílu,a kdykoliv si vylijte své bolavé srdíčko,člověk musí o bolesti mluvit,ne to držet v sobě.

Pani Aleno ja doporučuji www.dlouhacesta.cz tam mi hodně pomohli a pomahaji a přežili všichni svoje děti takže chapou a rozumi,i když samozrejmě by nejvic pomohlo, kdyby syn, nebo ve vašem připadě dcera otevřel dveře ale ...třeba se jednou sejdem, nevim

ahoj jarka, skus sa pozriet na www.anjeliky.sk Snad trosku pomoze zmiernit zial. Drzte sa

Opět jsem zavítala na tyto stránky a chtěla bych moc poděkovat danymu, Mony, Martě i Darině.Po přečtení jejich příspěvku je mi lépe na duši.Paní Ellen chodila jsem k psycholožce, beru prášky, v práci se odreaguji, ale stejně to nepomáhá.Každý večer zapaluji svíčku a brečím, ale děkuji za název knížky. Určitě si ji přečtu.Alena

Dobrý den!
Ještě jednou jsem se vrátila na tyto stránky a pozorně si přečetla vaše příspěvky.Byla bych velice ráda kdybych se mohla zkontaktovat s paní Darinou a s paní Martinou.Přikládám svoji adresu:Lydie.14"seznam.cz,děkuji Lydie

Vážené maminky - pokud by to pro vás bylo naprosto nesnesitelné, vyhledejte pomoc psychiatra nebo psychologa. Slabé léky vám pomohou překlenout nejtěžší dobu a vy získáte trochu energie, kterou časem napřímíte novým směrem. Přišly jste o milované dítě, nikdy na to nemůžete zapomenout, ale můžete to všechno zařadit na to správné životní místo. Moc vám doporučuji knihu. L. Bromfielda: Paní Parkingtonová

Dobrý den všem maminkám.Jsem velice ráda,že jsem našla tyto stránky.Já jsem tu strašnou bolest,zmar a beznaděj prožila taky.Jsou to dva roky co nám oznámili,že náš syn zahynul při autonehodě.V tom okamžiku se nám všem změnil život.Dnes už víme,že musíme žít dál.První rok byl velice krutý,nevěděla jsem co sama se sebou.Chtěla jsem před vším utéci někam zmizet,ale kam?Postupem času jsem přišla na to,že to nejde,že mám dceru kterou miluji a spoustu nejbližších kterým chci dávat lásku.A hlavně vím,že by to tak chtěl i náš syn.Neni to lehké a snadné,ale snažím si užít každý den i s tou bolestí kterou v sobě stále mám.Ano dneska mu mohu jenom přinést kytičku a zapálit svíčku na hrob a jako bych ho slysela,mamčo jsem stále s vámi v srdíčku,ale vy musíte žít dál.Všem maminkám které mají bolest ve svém srdíčku moc přeji hodně síly aby našly klid a mír ve své duši.

darino je moc povzbuzující že se můžu takto vyzpovídat cizí ženě a moc mi pomáhá i pomyšlení na to že moje trápení zajímá i někoho jiného věřte že pro vaše dítě byla výhra že jeho život mohl skončit důstojně můj syn tady bude asi ještě dlouho,koma ale není o žití ale o utrpení blízkých.Každou návštěvu u jeho lůžka probrečím a spodnu pak úplně na dno,než se s toho dostanu tak se už zase chystám na další návštěvu a tak to jde stále už 4roky.Nemůžu normálně žít jen funguji jako robot kdybych mohla tak někam zalezu a jen brečím ale to nejde.Darino moc děkuji za podporu.Chceteli napsat budu ráda.zdenazap"seznam.cz

Nahližim na tuto diskuzi pořad, a moc miVaše přispěvky pomahaji zvládat každodenni boj s mojim steskem po synovi, myslim na Vas všechny,snažim se Vaše rady jak bojovat s tou bolesti akceptovat. Děkuji, že o tom pišete. Zdenko na Vas take myslim zasahl Vaš přiběh do meho života hodně. Držim palce.

Náhodou jsem otevřela tyto stránky. Vím, jaké to je, když matka přežije své dítě. Dcera mi zemřela před rokem a půl. Měla necelých 20 let, přičemž tři a půl roků zápasila se stejnou nemocí, jakou měl její otec, který zemřel před třemi lety. Když jsem se ptala kolegyně v práci, které také zemřela dcera, jak dlouho to trvá, než se s tím člověk vypořádá, odpověděla mi, že nikdy. Mám ještě druhou mladší dceru. Moc si s tou starší rozuměly a teď jí chybí, stejně jako mi. Já jsem brečela každý den a mladší dcera měla také psychické problémy. Nakonec jsme letos na jaře obě začaly chodit na psychiatrii, kde nám dali léky, které teď užíváme. Už nejsem tak přecitlivělá a myslím, že i dceři pomohly. Myslím si, že než se trápit, je lepší vyhledat pomoc.
Všem s podobným osudem přeji, aby to zvládli.
Jana

pro Mámu:
Důležité je, abyste našla zase chuť do života, musíte si najít nějaký cíl, je to moc důležité. Nevím zda máte partnera, který by vám dokázal pomoci, ale i kdyby nikdo takový nebyl, nejde se uzavřít do sebe a trápit se. Nikomu tím nepomůžete, vůbec nikomu. Ani sama sobě, ani vašim blízkým, a život synovi nevrátíte. Jestli potřebujete mít někoho o koho se můžete starat, tak vřele doporučuji chodit někam do dětského domova, nebo do kojeneckého ústavu jako dobrovolník. Taky jsem po smrti syna začínala takhle. Moc k tomu nepotřebujete, výpis z trestního rejstříku a na internetu si najít kdo zrovna má o dobrovnolníky zájem. Pak už chodíte třeba 1x do týdne například doučovat děti, které to potřebují, nebo v KÚ Krč si s dětmi hrát. Tam dostanete přidělené jedno dítko a jste tam pro něj a můžete si s ním hrát, koupat ho a těšit se na něj, když byste víc zatím nevstřebala. No a potom už je krůček k tomu si vzít dítě do pěstounské péče... ale musíte se dát do pořádku, děti prostě vycítí, jestli jste v pohodě. Člověk nemůže zatěžovat svým smutkem děti, to nejde, je potřeba najít duševní rovnováhu, a nejde-li to pak vyhledejte odbornou pomoc. Není to žádná hanba, někdo se dokáže vzpamatovat sám, někdo ne, ale dělejte s tím něco, nebo to bude horší a horší.
A určitě si nic nevyčítejte, taky jsem neviděla, že moje dítě trpí, že ho něco trápí tak, že už nechce žít. Člověk může dělat jen to, co jde, nemůže být ideální, takoví lidé prostě nejsou. Tak si odpusťte, to nikam nevede, a takové co kdyby.... dívejte se dopředu a stejných chyb se vyvarujte, ale celý život se musíme učit. Hlavně s tím musíte chtít něco udělat. Moc pomáhá mít cíl a jít za ním dál. Věřte mi, prožila jsem si to úplně stejně, ale nechci se utrápit a když můžu pomoct někomu jinému, tak to chci udělat.
Marta

Moc držím palce.
Čas se nedá přesně definovat, ale lékařka , se kterou jsem měla štěstí všechno probrat načrtla takový asi již obecně medicínou prověřený časový scénař.
Hlavně byla moudrá v tom, že chápala různé souvislosti a i když byla profesionální, měla hodně porozumění.A taky jsem si vážila, že mi vysvětlila funkci různých podpůrných léků ( napr. antidepresiv ), ke kterým rádi lékaři v těchto situacích již apriorně sáhnou a zásadně mi je nedoporučila s vysvětlením, že jakékoliv systematicé braní léků na chemické utlumování citů a pocitů by později mohlo lehce vést k opačnímu efektu: po jejich vysazení by člověk mmohl situaci nezvládnout. Proto jsem byla přesvědčena, že jsem natrafila na výbornou lékařku a po 6 letech musím uznat, že její popis časového vnímámí bolesti souhlasí. Když bylo nejhůř a cítila jsem velkou bolset a tíseň, snažila jsem se uvolnit a soustředit na děti a udělala jsem si čaj z třezalky. Ale i s ní se musí opatrně:při dlouhodobém užívání může způsobovat citlivost na světlo, anebo i urychlování krevního oběhu ( a následně zvýšenou krvácivost ). Ještě jednou, Vám i všem s podobným osudem držím place, myslím na Vás a prosím svého andělíčka o lásku pro vaše i cizí žijící děti a naději i pro vás. Mamia janka

mamia Janka .Ano,je to tak.Také syna cítím,povídám si s ním. Jsem vděčná za každý sen.Pouze nevěřím radám lékařů,jak dlouho trvá bolest. Já jsem první rok byla v šoku,nevěřila jsem a čekala,mezi druhým a třetí rokem jsem zažila zoufalý stesk a pochopení,že je to definitivní. Zapaluji svíčky a nyní čtvrtý rok začínám počiťovat smíření s osudem, bolestivé smíření s osudem. Dítě mám ještě jedno,miluji ho. Kdo prožil ví,že dítě nenahradí dítě.
Bolest mi dala lásku k lidem ,k přírodě,k životu. Převrátil se mi stupínek hodnot.
Jediné,co mohu synovi dát,jsou květy a svíčky. Neničím se tím, ba naopak. Ráda mu nosím kytky ,je to taková náplast na bolavé srdce. Děkuji všem za podporu.Také jsem nikdy nebyla schopná pochopit,že může taková bolest existovat. Všechny mámi zvládněte to. Také se snažím.Také nezapomínám na opuštěné děti. Přeji všem,aby toto nikoho nepotkalo nepotkalo.

Pro mámu Jarku:
sdílím stejnou bolest - umřel mi malinký syn v nejhezčím věku. Bude tomu 6 let, čas nic nemění. Není pravdou, že všechno vyléčí a zahojí. Spíš jsem schopna věřit, že jenom trošku pomáhá žít a přežít láska k dalším dětem. A taky dar, který jsem s jeho odchodem dostala: cítím ho pořád přítomného u sebe. Ne, neblbnu, jsem naprosto duševně zdravá a nohama na zemi, ale je to vyjádření toho, že naprosto jasně víte, že vaše milované dítě je někde , kde jej smylsy nemůžete vidět ani slyšet, ani cítit,ale víte, že je v té " druhé místnosti vedle ".Nevím, jak dlouho mi tento dar - jeho přítomnosti vydrží, v každém případě jsem za? vděčna a dokonce mám pocit, jako by jeho bytost byla i dík tomu, že nezapomínám. Těžko tedy mohu souhlasit s názorem, že nosením kytek na hrob jenom jitříte svoje vnitro. A kdyby to matka nedělala, bylo by to zcela v pořádku ? Nevím, nechci nikomu nic vnucovat, ale já to takto cítím, protože mám za sebou tuto zkušenost : Zkušenost bolesti a lásky. Nemůžu Vám ani nijak jinak říct jak hluboko Vás chápu a cítím s Vámi, Jarko. Poslední,m co mne napadá byla rada od lékařky z krizového centra - kde jsem odešla odkonzultovat svou tragedii a nechat si vysvětlit i jisté zákonitosti psychiky po traumě: nejhorší , úplně vyřazovací bolest je tak do 6-ti týdnů. Je to fáza, kdy se nedá spát,pak je druhé období asi 3 měsíců, kd by se biorstmy měly vracet k normálu. Samozřejmě jsou dny horší a dny lepší. Pak bolí víc každé výročí - narozeniny, svátek, Vánoce, rodinné svátky a samozřejmě den úmrtí. To cítíte podvědome a přirozeně asi napořád. Období asi 2 let je obdobím nejvíc bolestným. Taky nosím kytky, taky je hrobeček místem, kde chodím nejraději, místem klidu, kde si ale v duchu s nim povídám.A taky mu každý den pohladím v hale fotografii a zapálím na krbu svíčku. Mám ještě další dvě děti - jim bude 14, a jsem vděčná zato, že nevidím na nich stopy jakéhokoliv nezvládnutého otřesu ze ztráty sourozence. Proto jsem napsala, že největší lék je asi láska a pokuď ji můžete jěště někomu dávat dál - jiným dětem ve Vaší rodině, nebo i mimo ní, určitě by to pomohlo.Mám pocit, že v tom mi rozhodně pomáhaá i to mé děťátko v " druhé místnosti" a časem se tam s ním potkám.
Tak hodně lásky přeje mamia Janka

Artemio plně tě chápu,pro mámu je jediná pomoc dávat lásku dál a živým,a jak píšeš je tolik dětí co potřebují lásku.Ale Máma k tomu dospěje,pro mámu každou je to strašně těžké ,třeba časem.A za slzy se stydět nemusíš,at je ti 30 nebo 60,jsi dobrý chlap,kéž by takových bylo více.Hodně štěstí.

Pro Máma - odpusť prosím,nechci vůbec snižovat a zlehčovat trápení,vím o něm své,také mám v srdci někde schované šrámy plné bolesti,ale nošením kytek synovi přece jen ničíš sama sebe a jitříš bolest,která se tak nikdy neotupí a nezačne se hojit.Když myslíš,že na nový život nemáš sílu,podívej se do dětských domovů,tam je potřeba lásky a pohlazení na každém pokoji.Opuštěných dětí jsou tam spousty,každé z nich čeká na cokoliv,co se nazývá citem,láskou,pohlazením.Tisíckrát všechno vrátí.Jen tím pocitem,že člověk něco pro ně udělal.O Vánocích jsem vzal se stromu splněných přání v Hypernově v Havl.Brodě jedno přání pro asi třináctiletou dívenku,přála si nějaké dárky,když jsem je přes internet sehnal a donesl do Rádia Region,mlčky je odevzdal muži,který mi děkoval a usmíval se - nepromluvil jsem.Nešlo to.A po zavření dveří jsem brečel jak malý kluk.Nebudu ani psát kolik mi je roků,styděl bych se i teď.Zamysli se nad mými slovy,třeba v nich najdeš to,co jsem do nich ukryl a nejen pro Tebe.Hodně štěstí a krásný den všem.