smrt syna

Kateřino,dík za povzbuzení.Děti jsou největší bohactví,co může život dát.Važte si toho a přeji mnoho a mnoho radosti.
A dík za pohlazení.Je to doopravdy strašně těžké.

Martě a Mámě
Napíši vám příběh kolegyně mjí mamky,měla tři děti sama zdravotní sestra.Syna a holčičky dvojčata.První holčička umřela ve 4letech po chřipce,pak se zjistilo,že má nemoc ledvin,která v té době nebyla u nás vůbec známá,druhá holčička umřela v 10letech ,mamince v náručí na to samé doma,maminka holčičky si pustila plyn,ale ještě před tím to zavolala mojí mamce,ta jako by to tušila,jela tam.Zachránila ji.V té době už nejstarší syn chodil na dialyzu a v 21letech zemřel na to samé.Oba rodiče dětí se zhroutili,prodali byt,chatu,s tím,že začnou jinde,měli vyřízenou adopci dvojčat,kterýn se zabili rodiče v autě,den před tím než pro ně měli jet ona to zrušila.Zůstali samotni,stala se z ní hrozně zlá žena,která nesnášela děti a šla pracovat ,jako sestra na psychiatrii,dnes už jí je 60 pryč a stále dokola říká,proč jsem tu adopci zrušila,můj život nemá význam,strašně toho lituje.Z toho soudím Marto,že jste udělala to nejlepší co jste mohla a Mámo ,zkuste si vzít dítě alespon do pěstounské péče,nevím kolik vám je.Já sama mám také 3děti.Poslední jsem měla před 40 a jsem štastná,že mám děti tři.Nežijte trápením,tím nic nezmněníte ,jen čas může zmírnit a otupit bolest ,ale pomoci vám může dávat lásku někomu dalšímu.Je to moc těžké ,obě vás obdivuju a smekám.

Pro Martu.
Uvědomila jsem si,že prvně jsem byla schopná si přiznat a napsat- vzal si život.Je mi ho strašně líto. Je to moje veliká prohra a veliké selhání. Nepoznala jsem,že syn propadl do totální deprese. Plně jsem si to uvědomila až ,když jsem do takové deprese upadla také. Nebyla jsem schopná mu pomoci. Nevěděla jsem,že pomoc potřebuje. Nedal to na sobě znát.Nechtěl mne trápit,že je nemocen.Už je to tři roky a já stále čekám. Napřed jsem se snažila otěhotnět,ale je pozdě. Bála jsem se,že nedokážu ditě vychovat. Nemám sílu.
Obdivuji Vás a závidím ,Děti miluji. Také pro mne nemá život cenu,když se nemohu o nikoho starat.Sílu mi pomalu vrací příroda.Ale je to živoření.Mam v sobě tolik lásky a chtěla bych ji dát synovi.Tak synovu lásku dávám do kytek a nosím mu je. Děkuji,že jste se ozvala. Jste obdivuhodná.

vzkaz pro :máma",
nesmíte to vzdát, protože to si určitě váš syn nepřál. Nám v dopise na rozloučenou napsal, že vždycky bude s námi, nechtěl abychom trpěli, spoléhal na to, že když budeme s manželem spolu, že to zvládneme, tak se snažíme to tak dělat. I když je to hrozně těžké, ale ty děti, co jsme si vzali do péče nás potřebují a tak jsme se upnuli k nim a k jejich potřebám. Svoje stesky dusím v sobě, protože jsem šťastná i za těch 23 let, co s námi syn byl. Byla to doba kdy jsem byla naprosto šťastná. Teď jsem spokojená, o štěstí zatím mluvit nemohu, ale třeba taky přijde. Musíte se upnout na něco, co vám pomůžeč to překonat. Já jsem věděla, že mě pomůže jen starost o někoho dalšího, a opravdu to pomohlo. Nesrovnávám ty děti se synem, to nejde on byl už dospělý a tyhle děti jsou maličkaté, to jsem si zakázala. Tak prostě pro ně tady jsem, dělám jim pomyšlení a starám se jak nejlépe dovedu. Najděte si svůj smysl života, nevím jak je to dlouho co se vám to stalo, mě trvalo 2 roky než jsem začala zase žít, ale to je normální. Teď už zase dokážu plánovat a myslet na budoucnost, i když bez syna. Jde to uvidíte, člověk musí odpustit tomu co odešel, a mě se to podařilo.
Moc bych vám přála najít zase duševní klid
marta

darino nečekala bych že se ozvete myslela jsem že se ozve někdo kdo je na tom jako já jsem ale velmi ráda za vaši reakci.Synova diagnoza je ale trvalá a nezmění se mněl těžce poškozený mozek po tom co do jejich auta narazil bezohledný řidič.4synovi kamarádi zemřeli na místě jen on přežil pokud se tomu tak dá říct stalo se to v olomouci každý den už celé 4roky to mám před očima je to přežívání od návštěvy k návštěvě jezdíme ze synem každý pátek.je to hrozný nápor na psychyku někdy si myslím že už to nezvládnu darino ještě jednou děkuji jsem ráda že mně někdo chápe jak mi je děkuji...

Zdenko,moc mě to mrzi, ja jsem prosila tenkrat, aby zůstal naživu, za každou cenu, ale ted po Vašem přispěvku si uvědomuji, že jenom proto abych měla naději, že se z toho dostane, třeba Vaš se s toho dostane, naděje opravdu umira až tou smrti, ta je definitivni, moc bych Vam to přala, věřte mi, že s Vami opravdu citim.Muj syn žil po nehodě jěště 10 dni, a umřel na otok mozku, ale ja taky nejsem schopna žit obyčejny život i když uznavam, že Vy to mate omnoho složitějši.Držte se.

darině i já jsem přišla o syna bylo mu 19 let není sice mrtvý ale je ve vigilním komatu už 4roky a tento stav je stejný jako by byl mrtvý nereaguje na žádné podněty nehýbe se je odkázán na pleny je na umělé výživě a není tam ani žádný oční kontakt je to asi ještě horší než kdyby už nebyl není nic horšího než vidět svoje dítě bezmocné a pomalu umírající nejsem schopná žít obyčejný život stále mám vše v hlavě a trápím se

Ztrata vlastniho ditete musi byt absolutne nesmiritelna,...neumim si to predstavit.

Marto.Stalo se mi to samé. Syn odcházel,dal mi pusu a ......vzal si život. Je to přesně tak ,jak píšete. Strašně to bolí. Obdivuji Vás.Asi bych neměla sílu se starat o někoho. Jsem zlomená. Nic nic nemá cenu a hodnotu. Jen ŽIVOT!!!!!!!!!!

Pani Aleno, taky čekam, že se mi syn vráti i když vím, že ne, pan Ondra ma pravdu ničemu nepomužeme zabijime se, ale stejně nevim, aspoň ja,jak s toho, i čas je proti mě, je to již 7 let a mam pocit, že to bylo včera. Pořad to strašně moc boli, tak aspoň píšu i to pomáha. Držme se všichni, co jsme tou hrůzou museli projit.

Náhoda a nepředvidána událost řídí naše životy..Je to velmi bolestné,ale jak piší ostatní,nemá cenu se tomu poddávat..jen se trápite a ničemu tím nepomůžete,jen se duševně zabijite.....Nechci to zlehčovat,ale čas to zahoji

Dobry den pani Jarko. Ja jsem také přišla o syna při autonehodě, bylo mu 19 let, myslela jsem, že zešílim a je to téměř 7 let a žiju, ale moc těžko, ale mam malou vnučku a nějak to zvládam,je nas víc,musíme to zvládat, cítim s Vami jsem s Vami, nevim jak pomoct, snad jenom tim, že na Vas myslim a držim palce, kdyby jste chtěla mužete mi napsat.

Také tomu nevěřím, že někdo zdravý může najednou zemřít.Lékaři nám řekli, že se to v poslední době stává hlavně mladým sportovcům.Prý kdyby do 3 min. dostala elektrošoky,asi by žila.Před 5 lety mi zemřela maminka, také jsem to těžce nesla, ale ta byla nemocná a hrozně trpěla, pro ni to bylo vysvobození.Ale u dcery to stále nemůžu pochopit,její pokoj je zamčený a nikdo nemáme odvahu ho vyklidit.Já již chodím do práce, pravda odreaguji se, ale o to víc se mi nechce domů.Pořád mám pocit, že jen někam odjela a že se vrátí.

Nepomůže vám nikdo, jen čas. Můj syn zemřel před 3 roky, vlastní rukou, protože mu zemřel přítel. Nikdy se z toho nevzpamatujete úplně, ale život jde dál a je jen na vás jak se s ním vypořádáte. My s manželem jsme si vzali do pěstounské péče dvojčátka, o která se staráme a nemám čas myslet na to co se stalo. Ale to neznamená, že jsem zapoměla, to nejde. Často myslím na ty poslední chvíle než odešel z domova, jak se se mnou loučil a já netušila co chce provést. Taky myslím na to, co by bylo kdyby to neudělal. Jak by žil, co by dokázal jak bychom na něj byli pyšní..... nic z toho není a nebude, a my s tím musíme žít dál. Věnuji se těm dvěma dětem jak nejvíc můžu, a moc to pomáhá věřte mi.
A ani dnes po těch letech se mi o tom nepíše lehce. Přeji vám, abyste si našla životní cíl a k tomu se upnula. Dělám to taky tak a věřte, že swe s tím žít dá.
Marta

Alenko,je to strašné co se ti stalo,mě umřela moje maminka nedávno,mám dvě děti,které mi dodávají sílu,ale ta bolest je a je velká,a o to víc jsem upnutá na děti a mám o ně větší strach.Nedovedu si představit že by mi umřelo dítě!!!!Docela se mi až nechce věřit že někdo může umřít jen tak?Přeji ti hodně síly,a čas otupí ty bolesti,ale nezapomene.

Aleno - co k tomu dodat.Myslím,že každému,kdo čte Tvé řádky se žalem zastaví srdce,není tak těžké se vžít a vcítit do situace,kterou prožíváš.Podívej se okolo sebe,v každé rodině je nějaká bolest.Nic nepomůže,jen čas.Pláč a smutek ze sebe člověk nedostane,ale přece jen ty ostré hroty bolesti čas trošku otupí a naučíme se žít s tím,co se stalo.Nikdy se s tím nesmíříme,ale co nám jiného zbývá.Kdo se bude ptát - jak se cítíš,jak ti je - nikdo,hybaj do práce a hotovo.Má slova nejsou krutá,ale prolitá krví bolesti,už jsem těch tragedií v rodině pár také zažil.Mé přítelkyni se zabila dcera,bylo jí 20,nádherná,chytrá,hodná,laskavá - proč zrovna ona - no vidíš a Ty jsi na tom stejně.Říká se - koho Bozi milovali - umírá mlád.Na tom bude hodně pravdy.A pokud jde o muže - bude muset navštívit lékaře,jinak to budeš mít ještě těžší.Nevím,co Ti mám popřát - snad jen hodně síly a ať vše zvládáš.

Podobný případ se stal i mně.28.3.tomu bude rok,kdy mi náhle zemřela 19 dcera v době maturit.Byla strašně hodná, chytrá, nadaná, chtěla jít studovat vysokou školu, každému pomohla, ale nikdo nedokázal pomoci jí.Byla sportovkyně, naprosto zdravá.Dopoledne napsala maturitní písemku, odpoledne šla na trenink-hrála volejbal,za hodinu mi volali, že je mrtvá.Pinkla do míče, zhroutila se a již ji nikdo nevzkřísil. Dodnes to nechápu, nemůžu se s tím vyrovnat,zhroutil se mi celý svět,beru antidepresiva a nějak přežívám.Mám sice ještě 2 starší syny,jeden je ženatý, má 8měsíční holčičku,upnula jsem se na ni, ale je to jeho dcera.Vím, že oni oba také trpí ztrátou sestry, ale já jsem matka, která hrozně chtěla dceru, půl roku jsem ležela před jejím narozením na udržování v nemocnici a když se narodila, byla jsem ta nejšťastnější máma.Proč se to muselo stát zrovna mně?Vždyť jsem nikomu neublížila, alespoň ne vědomě.Manžel to také nese hrozně, psychicky ho to zlomilo, ale nechce s nikým o tom mluvit, nechce užívat žádné prášky, mám o něj strach.Pomůže mi někdo?

Smrt syna i dcery i rodičů a sourozenci,je
nejmustnější osud ,ale moje víra mně pomáhá
v tom ,že tam musíme jednou všichni a zase
sejdeme.Je lepší tomu to věřit , že se zbytečně trápit.Jsme tady jen na krátké pouti,již je taková skutečnost ,že někdo
kratší a někdo na delší a děkuji za každý den,který jsem prožil a mohu pomáhat tam kde se dá.S pozdravem Ivan Vůjtěch

Jarko, v přítelkyni se stal podobný případ před několika měsíci. A moc bych jí chtěla nějak pomoci. Myslíš, že by tě moc nezatěžovalo se s ní spojit a alespoň takto si popovídat s někým, kdo je na tom stejně?