smrt syna

Mila Jarka,mam podobny osud.Mne 17.9.2006 zomrel moj 27 rocny slobodny syn.Havaroval na motorke 23.7.2006 mal velmi tazke zranenia a nedostal adekvatnu pomoc co najskor a tak ho lekari odsudili na smrt tym ze odvolali letecku zachrannu sluzbu a poslali ho do nemocnice kde mu nemohli pomoct a tam stravil 10 hodin a drahocenny cas kedy ide o minuty a sekundy ubiehal.Moj syn bojoval o zivot 8 tyzdnov a 17.9.2006 zomrel.Kazdy den sa udialo nieco co nas chvilu naplnalo nadejou a potom zas katastrofou ktora sa blizila.Bolo to tazke stravila som pri jeho posteli hodiny a hodiny a dnes to pokladam za to najvzacnejsie a najlepsie co som mohla este pre neho i pre seba urobit.Moj syn bol dlho aj v kome ale ja stale verim tomu ze on vedel kto kedy je pri nom,daval nam to najavo svojimi dychmi a tepom srdca.Kontaktovali sme sa aj s psychotronikmi a ti nam potvrdili ze energiu prijima ale zaroven nas upozornovali ze prijimanie energie moze mat aj vtedy ak sa rozhoduje tento svet opustit.Ja som veriaca a modlila som sa k PANU BOHU aby mi mojho syna nechal a nebral mi ho , ba ponukala som aj svoj zivot, ale s Panom sa nevyjednava.Po smrti mojho milovaneho syna sa mi otocil zivot,ucim sa zit novemu zivotu,ale boli to velmi.Mam starsiu dceru ktora ma uz rodinu .Mala dve deti moje krasne milovane vnucarka ktore mi dodavali energiu a rozhodla sa vyrovnat pocet clenou nasej rodiny a rozhodla sa pre tretie dieta.Pan je milostivy a doprial nam to stastie a 2.8.2007 sa mi narodilo tretie vnucatko ADAMKO.Narodil sa prave vcase ked sa zacal pred rokom mojmu synovi velmi vazne zhorsovat zdravotny stav.S detmi sa problemy zvladaju o nieco lahsie i ked ta bolest v dusi je stale.Spolucitim s vami Jarka viem vas pochopit ako to boli.Srdecne vas pozdravuje Maja .Ak ba vam to pomohlo mozeme si piasat moja mailova adresa je brbka"azet.sk

Ahoj Jarko.Potkal mi stejný osud. Před dvěma lety jsem během vteřiny přišla o syna. Bylo mu 24 let.Zůstala mi mladší dcera. Na tuto bolest jsme s mužem a dcerou zůstali sami. Nikdo z rodiny nám nepomohl se sebrat.Nevěděla jsem ani jaký je den.Ze začátku jsem neměla radost. Neměla jsem radost z dcery, neměla jsem radost z ničeho.Ona toho měla také plné "kecky". Pak jsme si s mužem řekli,že se musíme zvednout. Přeci jí nezůstanou na krku dva nemocní blázni. Je to těžké ,ale už začínám mít z ní radost. Strašně jsem se bála,že to pozná,že radost hraji. Ale zkamenělo mi srdce.Prázdno.Kdo toto neprožil, nepochopí.

Jarko, stejnou situaci jsm zažila před 2 roky. Přišla jsem o 16-letého syna, do té doby zdravého. Lékaři u něj pozdě objevili tromby v noze a všechno podcenili,zemřel cestou ze školy, kdy se tromb utrhl a byla z toho plicní embolie. Byl to šok. Mám ještě mladšího syna, 12 let. Každý den jsem vstávala s pocitem, jestli má vůbec život smysl a jak s tím vůbec budu moct žít dál. Bylo mi někdy tak bídně, že jsem byla ráda, že jsem dojela do práce. Manžel mi v té době vůbec nepomohl, nepodpořil mě, chodil brzy spát, aby to zaspal a já jsem v noci brečela a připadala jsem si zoufale sama. přitom jsem od něj kdovíco nechtěla, jen stačilo říct- my to spolu zvládneme. Paradoxně pro mě udělali víc lidi z práce, kteří si se mnou povídali než mí nejbližší.A naštěstí mám sestru, ta mě taky podpořila. Manžel se se mnou akorát dokázal hádat a mluvit o rozvodu. Byla jsem tenkrát jednou u psycholožky, spíš kvůli němu. Ona mi říkala, že každý na tu situaci může reagovat jinak, ale že bohužel se kvůli tomu někdy i vztahy rozpadají. Naše se nerozpadllo, ale ve mně se od té doby něco změnilo, už k manželovi nemám takovou důvěru, ale na druhou stranu mě to posílilo. Po 3 měsících, co se to stalo se v práci uvolnilo jiné místo a nabídli mi to. Musela jsem se okamžitě rozhodnout, jestli to beru. Musela jsem se učit spoustu nového, každodenní kontakt se zákazníky, nemohla jsem si dovolit brečet. V práci mi bylo líp než doma, kde jsem viděla tu prázdnou postel, prázdnou židli. život v naší rodině se úplně ze dne na den změnil. Dodnes když vidím jeho bývalé spolužáky, tak je mi smutno. Nebrala jsem žádné prášky, tím se člověk sice utlumí, ale nic to neřeší. Jak říkají psychologové, tu bolest si musí člověk odžít, tím se vyléčí. Hodně důležité je mít nějaké zájmy, to člověka drží nad vodou za každé situace, něco na co se může upnout. Někdy má člověk pocit, že se to ze všech stran sype, že už nemá sílu jít dál, ale vždycky je důvod. Vždycky jsem se dívala na toho mladšího syna a říkala jsem si-musíš se sebrat, stačí,že ztratil bráchu, musí ho to poznamenat co nejmíň. Jarko, to proč se s tím zatím nemůžeš vyrovnat je, že tu skutečnost podvědomě odmítáš. Až to tvůj mozek příjme ne jako něco, co nechceš, ale jako něco, co je, co už nezměníš, pak se to změní. Samozřejmě to chce čas, u každého to může trvat různě, ale právě na té cestě k dalšímu normálnímu životu ti pomohou jakékoliv kontakty s lidmi a jakákoliv činnost. Hlavně nebýt pasivní, neutápět se ve smutku. Půjde to pomalu, strašně pomalu, ale půjde a za čas zjistíš, že konečně vnímáš, co je za den,co lidi kolem tebe a že život běží dál. Vím, že nikdy už to nebude stejný , někdy mám pocit jako kdyby mi někdo ukradl ty roky před tím, ty plány, ty naděje,syn byl velmi chytrý, oblíbený,kamarádů spousty, ale čas se vrátit nedá a musí se jít dál..... Přeju hodně síly a dobré lidi kolem sebe.

Míšo, vím, že ta ztráta bolí,nedá se s tím smířit, ani časem, ale věřte, že se s tím naučíte žít.Musíte být zdravá, laskavá, vyrovnaná maminka dalších 2 dětí. Ony přece za vaši bolest nemůžou, ani manžel, ten si určitě prožíval a prožívá utrpení v sobě, třebas to tak nedává najevo. Neznám ho.Pokuste se najít i třeba cizí lidi, se kterými se o tom můžete bavit, pište si s někým třeba dopisy, vypovídejte se z toho, neduste to v sobě. Nejste sama, možná ani netušíte, kolika lidem odešel i třeba jediný smysl života. Vy máte proč žít, zkuste to, už kvůli těm ostatním, které máte vedle sebe.

Míšo, prášky nejsou jediná možnost. Pokud vám je někdo předepíše a nechce se vám je brát, jděte k někomu rozumnějšímu. Rozumný psycholog se pozná i podle toho, že vás respektuje.

Milá Jarko,s tím se nedá smířit,naprosto Vás chápu,je mi jasné,že nemáte myšlenky na nic jiného a že ani dcera nepomůže od toho zoufalství a prázdnoty,co prožíváte.Všechno kolem najednou ztratí smysl a člověk si říká,že už nemá pro co žít a jakékoliv,ať dobře míněné rady okolí,nejsou nic platné,protože Vy v tuhle chvíli nevidíte žádnou budoucnost.Je mi líto,že Vám tragicky zemřel syn.Nejsem ve stejné situaci jako Vy,můj syn žije,ale je vážně nemocný.A jako osobní prohru to beru taky.Člověk musí bojovat a smířit se,když ono to ale nejde.A i když Vám všichni kolem dodávají podporu a jak všichni píšou,nejste na to sama,věřím,že se na to sama cítíte.Zřejmě pouze čas dokáže částečně otupit bolest.

Milá Jarko,celý svět Vás objímá a tiskne k sobě,stromy,řeky i nebe,my všichni,co myšlenky o takovém neštěstí podvědomě vytěsnujeme z hlavy,všichni co mají děti jsou s Vámi,nejste na to sama,budte statečná!

Vzpomínejte, plačte. Truchlete. Je to potřeba a léčí to. A nebuďte sama.

Nedá se s tou ztrátou smířit, nikdy. Ale musíte se s tím naučit žít.To je jediné, co můžete udělat. Tak to zkuste, nejste samy, je nás víc. Bohužel nebo bohudík???

Chápu Tvou bolest Jarko i já ztratila syna. Je to už šestnáct let a nikdy se ta rána úplně nezahojila, pořád si říkám, kdyby tu byl, jaké by to bylo, jak by studoval, randil s holkama, hádal se s mámou... já si porodila dceru a na té jsem si svou bolest částečně vyhojila. Ale má to háček: bojím se o ní víc než by asi bylo zdrávo, a snad jí asi i rozmazlujeme. Je to velmi těžké, ale kdo si to neprožije, těžko může chápat. Ale máš dceru, alespoň něco Ti zůstalo. Moje kolegyně ztratila syna jedináčka, když mu bylo 17 let. Hodně jsme se o ní báli. No, zvládla to, naštěstí... Držím Ti palce, abys svoji bolest ovládla a mohla zase plnohodnotně žít, ještě máš přece pro koho.

Milá Jarko, také jsem ztratila syna a procházím tím peklem už skoro 3 roky. Rady lidí, kteří to neprožili nebo nejsou dobří odborníci, jsou k ničemu i když to myslí upřímně. Včerejší pořad jsem viděla, tam byly ty pravdy v různém podání. Nejvíc je toho společného a navrch je způsob prožívání každého jednotlivce. Pro každého je i odlišný způsob jak to přežít. Nevím o vás nic a tak si netroufám radit, ale mně se osvědčilo jednat podle toho, co cítím já. Slova jsou nepřesná, ale pokud byste si přála víc, napište na: Mellisa"seznam.cz. Na internetu budu po víkendu.Hodně sil.

přesně to jsem také chtěla napsat, že 15.2. je na čt2 přežili jsme svoje děti a opakují to take 18.2. na čt1 a 19.2. na čt2, tak věřím, že Vám to v něčem aspoň trošičku pomůže.

15.2. na ČT2 od 20,00h. jde film Přežili jsme své děti Víc www.dlouhacesta.cz

Tady diskutují maminky, které ztratily dítě
http://www.rodina.cz/diskuse1063.htm Budulínci - ztratila jsem to nejcennější - své dítě

i tady http://www.rodina.cz/diskuse1883.htm
maminka Mili

Dobrý den paní Jarko,
i mne moc mrzí co se Vám stalo.Nikdo si neumí představit jaké to je, ani já ne.Ale tak jako Zuzip bych Vám chtěla poradit, aby jste svou pozornost zaměřila na svou dcerku,.Jak sama píšete syna Vám nic nevrátí, bohužel. Mě, když bylo 9 let umřel tatínek, mám z toho trauma dodnes.Take pocit, neviděl mě vyrůst, nikdy mě nepovede k oltáři neuvidí mé děti.Poznamenalo mě to v životě na tolik, že jsem skončila i na psychiatrii. Chtěla jsem ještě dodat, na střední škole se mi zabili v autě spolužáci.Byli to dvojčata a zemřeli oba, jejich matka měla jen je, k tomu ještě jeden, jehož rodiče měli doma druhého syna postiženého. Je to hrozné, ale je důležité, vidět i to, že Vám zůstala dcera a některým nic. Také pokud to nezvládáte sama, vyhledejte pomoc psychologa, protože dál žít musíte, a on Vám pomůže v tom jak. Přeji Vám hodně síly.Lily

Ahoj Jarka,je mi velmi luto co sa ti stalo,ale zivot a ani smrt sa neda ovplivnit.
Pises,ze mas este mladsiu dceru,tak sa skus jej naplno venovat a mysli na nu,ze mas este ju,ze by to bolo tazsie keby si zostala sama.Tes sa este aspon s toho ze mas ju.Drzim palce,aby si to zvladla.

Narazila jsem ve svém zoufalství náhodně na tyto stránky a tímto prosím o příspěvek všechny podobně postižené. Zemřel mi syn,byla to autonehoda,24 let.Je to nejstrašnější bolest,jaká snad může člověka potkat.Bude to už 5 měsíců,ale stále nemohu myslet téměř na nic jiného, bolest mě sžírá a topím se v beznaději. Mám ještě mladší dceru,ale syna mi už prostě nic nikdy nevrátí,ani nikdy nebudu mít jiného,nespatřím jeho rodinu,vnoučátka,jeho životní úspěchy i prohry... Toto je má životní prohra,i když nezaviněná a neovlivnitelná...Jestli to bude číst někdo podobného osudu,prosím o příspěvek,jistě už víte,jak pomáhá,že v tom nejste sami a že sdělená bolest bolí méně. Omlouvám se všem,kteří četli podruhé,napsala jsem tentýž příspěvek k tématu "smrt blízkého člověka" s nadějí, že třeba přijde více ohlasů...
Díky, Jarka