smrt syna

milá elíz a marki vidím že ste mi přestali odepisovat říkám si že to je asi proto že jsem věřící nebo jsem vám nějak ublížila jestli ano omlouvám se ale chci vám říct že mě to pořád bolí a nemění na tom nic z toho co jsem vám napsala mám vás pořád na srdci

ahoj marki a elíz čtu si vaše vzkazy a je mi hrozně smutno nedokážu se nijak vypnout a na nic nemyslet tak jak mi to třeba někdo radí elíz všichni prožíváme stejně bůh nám dal srdce aby jsme měli lásku a cit a bůh nám dal také slzy které nám počítá a až jednou před ním budeme stát tak nám ty slzy setře vůbec to neprožívám jinak myslím že to každá matka prožívá stejně je to taková rána do srdce po které zůstane jizva a ta je vidět to nám nikdo nevyléčí.a můj druhý syn dominik je mu hrozně smutno nechtěl ani chodit ven nedávno měli narozeniny a on nic nechtěl jenom chtěl jít s náma na hřbitov a tam jsme probrečeli celý den někdy když se mi podaří usnout tak mě vzbudí třeba ve dvě v noci a chce se modlit a modlí se za patu aby mu ho bůh ukázal kde je a jak se má myslím si že se trápí ale moc to nedává najevo,víš já mám takový šuplík kde mám páti věci co jsme měli v nemocnici a on nikomu nedovolí na to sáhnout ani na nic co patřilo pátovi je to hrozně těžký já pořád čekám že se probudím z toho snu kdyby to šlo tak se zavřu někam do kouta a nevylezu jediný co mi dělá líp je to že si tady u vás vylívám srdce.taky ti posílám pohlazení i tobě marki je to opravdu strašný čím vším člověk projde na tomto světě.taky na vás myslím a přeji hodně síly protože tu potřebujeme všichni

Milá Dášenko,píšeš svoje pocity,píšeš co jsi prožila a to je dobře.Vím,že to bylo kruté čím jsi procházela a Tvůj chlapeček taky.Jestli jsem dobře pochopila jsi člověk věřící.Vždycky jsem si myslela,že tito lidé snážejí lépe útrapy a bolesti života.Že se i lépe smiřují se smrtí.Protože na to jsem myslela když se to stalo s mým synem.Říkala jsem si,že kdybych věřila,že bych si dokázala na spoustu věcí odpovědět.Ale asi to tak není.Dášenko,jestli se můžu zeptat jak se má Tvůj druhý syn?Myslím na Vás a posílám pohlazení.Moc zdravím taky Alenku a Marki.

ahoj Dášo, já taky nevím, na co moje láska zemřela.. Vzhledem k tomu, že se to stalo na Samosu, v Řecku ani nevím, jestli byla provedená pitva.. Vím, že by to nic nezměnilo, ale stejně.. Mám pocit, že mi tenkrát paní z pohř. ústavu říkala, že byla provedená pitva a balzamace, ale teď zas říká, že ne.. Ale přece to nemůžou jen tak uzavřít s tím, že smrt nastala z neznámé příčiny.. Když se nad tím zamyslím z jiné strany, byl by to návod, jak se zbavit někoho nepohodlného.. Nasypu mu dejme tomu nějaký jed do jídla a je to.. Nikoho to nezajímá.. Proti péči samoských doktorů nemůžu říct jediné křivé slovo, přijeli opravdu za chviličku, snažili se, ale fakt nevím, co ta pitva. A doteď jsem to ani neměla sílu řešit. Nejdivnější na tom je, že v úmrtním listu z Řecka je, že úmrtí nastalo ve 4 hodiny ráno a já volala doktora o půl 6, když jsem se probudila a měla jsem pocit, že lapá po dechu, že se nemůže chudáček nadechnout.. Já vůbec nevím..

milá elíz a milá alenko četla jsem i článek od marki a můj syn zemřel přesně ve stejný den i hodinu je pro mě hrozný napsat to slovo zemřel je to hnusný slovo dneska jsem mu byla vybrat pomník musela jsem prodat auto abych na to měla stejně jsem to auto nenáviděla ale člověk se snaží udělat všechno vůbec mě to neuklidnilo naopak se mi všechno vrací jeho fotky mám taky všude tak jako ty elíz každý den se modlím aby se mi oněm zdálo ale moc toho nenaspím je to opravdu to nejtěžší a nejhorší věc v mém životě když mi bylo 15 umřel mi táta za deset let máma minulý rok sestra a ted můj miláček on byl láska na pochodu kam přišel tak ho všichni měli rádi nikomu nikdy neublížil věřil v boha každý den se semnou modlil za ostatní lidi bylo to zdravé dítě a pak před dvěma roky přestával vidět jezdili jsme po nemocnicích a v brně mi řekli že má nádor na mozku život se mi změnil během chvilky tolik operací a léků a pak naděje konečná operace která měla všechno vyřešit páta neviděl už po první operaci ale přesto byl plný lásky kterou rozdával všem poslední operace dopadla dobře ale potom ta péče v porubské nemocnici ty sestry povrchní a neprofesionální na aru by to tak nemělo být viděla jsem tam hodně věcí jejich lhostejnost k rodičům když je dítě ve vážném stavu nebo když zemře a nebo když udělali chybu i to jsem viděla bylo mi to divné protože jsem byla v ji ných nemocnicích a tam se to nedělo úmrtní list mi přišel bez diagnozy a já ani nevím na co můj syn umřel odpuste mi ten román ale já jsem to musela někomu říct hrozně mě to trápí a vůbec nevím co mám dělat

Milé maminky-Dášo a Alenko,nemám taky ve svém okolí nikoho kdo zažil tuto hrůzu,nepřirozený stav,protože když přijdete o své milované dítě je to proti přírodě.Alenko to.že se nemůžeš dívat na fotky svého syna,znám.to samé jsem měla já.Až po roce jsem se na jeho fotky začala usmívat a nacházet u nich vnitřní klid.Mám jeho fotku skoro všude kde se zdržuji.Procházím kolem a v duchu s ním mluvím.Ale na jeho fotografie od dětství ještě sílu nemám.Mám je všechny připravené abych udělala krásné album,ale ještě to nejde.Ještě musím nějaký čas počkat,protože to chci udělat bez bolesti a pláče.Já jsem o synovi mluvila,potřebuji o něm stále mluvit,ale vím s kým o něm můžu mluvit,protože i moje kamarádka o tom nechtějí mluvit.Možná se domnívají,že by mně to ubližovalo,ale já si myslím,že se toho bojí a bojí se pomyslet,že něco takového by se stalo jim.Do dneška když vidím jeho vrstevníky se mně sevře srdíčko a projede mnou bolest.Jsou stále chvíle kdy chci být sama se sebou,nemám chuť s nikým být a nechci nikomu vysvětlovat,že je mně smutno,stýská se mně a že to vůbec nechápu.Protože jsou většinou lidé,kteří Ti řeknou,vždyť se to stalo před čtyřmi lety-tak už musí být vše v pořádku.To ale vůbec není pravda,protože i když by to na mně už nikdo nepoznal tu prázdnotu po synovi si stále nesu v sobě.Neříkám,že jdu na hřbitov,chodím za ním a těším se tam.Protože já tam cítím velkou pokoru,klid a vždy se tam uklidním.Tady vidíte,že každá maminka to má jiné.
Bolavé maminky,posílám sílu a pohlazení.Pište co cítíte,uleví se.

Milá Dášo,piš kdykoliv...I já ti děkuji,Eliz,i když tvoje slova nejsou určena mě,moc mi pomáhají.Nemám nikoho ve svém okolí,kdo by pochopil,proč se nemůžu dívat na fotky svého syna,nemůžu o něm mluvit,nemůžu vidět jeho kamarády a moc,moc těžko se mi chodí k jeho hrobečku.

elíz ty musíš být hrozně krásný člověk já ti taky přeju hodně síly a pohlazení na srdce i všem maminkám a vdovám co navštěvují tyto stránky pořád se dívám kdo sem píše a tu stánku co tady píšeš jsem našla moc ti děkuji za všechno co mi píšeša za to že tady si

Milá Dášo,piš kdykoliv budeš cítit potřebu.Já když se to stalo s mým milovaným synem jsem strašně moc chtěla se setkat s nějakou maminkou která to prožila,promluvit s ní a vědět,že se to dá přežít.Neměla jsem tu možnost až později a to díky sdružení Dlouhá cesta.Pravidelně se setkáváme a pomahá mně to.Protože opravdu Ti rozumí jenom ten kdo o své dítě přišel.Nikdo jiný nepochopí Tvoje stavy,Tvoje chování a reakce.Ti lidé.kteří Ti říkají-to musíš zvládnout,musíš jít dál,časem to přejde(myslí to určitě dobře)nevědí,že Ty to víš taky,ale že jsi ve stavu kdy nevíš vůbec nic.Přijde Ti všechno marné,zbytečné a stále se ptáš proč.........Dášenko a všem maminkám,které sem píší,posílám pohlazení a sílu.

ahoj Jiřino,
dneska jsem byla s tchýní u našich, grilovali jsme.. Chvilku se mi zdálo, že dobrý, pak mě dostala zmínka o zavařených feferonkách, který miloval.. Zdá se mi to všechno jak sen, nechápu a ani nechci, že už mi nikdy ráno do práce nenapíše, že mi přeje krásný den, že už mu nikdy neřeknu, že ho miluju víc, než sama sebe, že jsem ráda, že ho mám.. Vždyť jsem si ani nestihla uvědomit, že jsem jeho žena, když si mě z lásky bral a pak mi v nemocnici oznámí, že your husband is dead - váš manžel zemřel.. Vím, že to asi bude znít sobecky, ale neznám v okolí žádný pár, kde by se milovali tak, jako my, v podstatě jsme se nehádali, nepodváděli se, ani žádný úlety, dámský, pánský jízdy nebo víkend jeden bez druhýho jsme si neuměli ani představit.. Tak proč on?? Normálně jsme šli spát, já jsem se vzbudila a Romča ne.. Tak strašně moc mě to bolí.. Antidepresiva mi předepsal obvoďák, u psychologa jsem nebyla.. Ale mám kontakt, tak možná.. Nevím. Mám nabídku jet na ostrov, kde jsme byli na té svatební cestě, delegátka, která mi tam strašně moc pomohla, tak mě tam zve.. A já nevím, jestli to mám přijmout a jet tam nebo ne.. Na jednu stranu v srdíčku cítím, že bych se tam strašně moc chtěla podívat, ale na druhou stranu mi něco říka a mimo jiné i okolí naznačuje, že bych tam jezdit neměla.. Já vůbec nevím.. Omlouvám se za ten román, ale musela jsem to ze sebe dostat.

Dášo,ty pocity jsou myslím...milá aleno a elíz děkuji vám že mi odpovídáte věřte mi že mě nebaví bavit se s lidmi okolo mě nevím proč to tak je vím že mě mají rádi ale já bych se nejradši namačkala někam do kouta kde by na mě nikdo neviděl je to pro mě čím dál tím těžší nedokážu si představit že tady mám žít už jsem i prosila lidi aby mě zabili já vím že vás tím zatěžuju ale já nevím co mám dělat připadá mi divné že jsem se nezbláznila paní jiřina píše že spala v jeho košili já to dělám taky nevím jaká doba je vyměřená na otupění bolesti ale asi to u mě nefunguje vy mi tak krásně píšete a mě to pomáhá a mrzí mě že já vás nedokážu uklidnit když vy to sami potřebujete ale tahá mě to za vámi protože to pochopí jenom lidi kteří zažili něco takového i když vás neznám tak cítím že vás mám ráda nevím jak je to možné asi už blázním

Nevím, jak mám začít,...Milá Marki, tuhle hroznou zkušenost mám za sebou i já. Před dvěma lety se mně zabil můj hodný a krásný syn. Ten první půlrok si ani moc nepamatuju. Spala jsem s košilí, z které byla cítit jeho vůně a každé ráno jsem se po strašné noci probouzela do ještě horšího rána, pak jsem brečela až do úplného vysílení a mezi tím jsem se pokoušela zbytku rodiny aspoň uvařit nějaké jídlo. Ven jsem chodila jen večer, abych nikoho nepotkala, nebyla jsem schopná jít ani nakoupit, nemohla jsem jíst. Po měsíci jsem byla vyřízená, a tak jsem šla k psychiatrovi, který mi napsal antidepresiva. Ta mě asi po měsíci pomohla v tom, že jsem byla schopna jít do obchodu a vykonávat běžné denní práce. Po čtyřech měsících jsem se vrátila do práce. Celý první rok byl k nepřežití, teď ta bolest trochu otupěla, ale nikdy se s tím nevyrovnám. Za rok mně zjistili karcinom prsu, ještě pořád se léčím.
Nevím, co ti poradit, určitě je vhodné vyhledat pomoc psychiatra i psychologa, chodit hodně do přírody, hlavně do lesa.
Dobré rady najdeš na stránkách sdružení Dlouhá cesta, jsou pro rodiče, kterým umřely děti a maminka tvého muže by tam zjistila, že bohužel vůbec není sama, koho potkalo to nejhorší, co může rodiče potkat.

Milá Dášo,vím jak by jsi chtěla svého syna obejmout a políbit mít ho u sebe tak jako to bylo dřív.Píšeš,že Ti zůstal druhý syn jeho dvojčátko.Dášenko,nebudu Ti psát,že musíš hlavně kvůli němu žít dál,protože to tak budeš cítit sama,ale taky vím,že to bolest aspoň v začátku neoslabí.Není lék ani rada která by Tvoji bolest smetla.Můžu Ti jenom napsat aby jsi dělala jenom to co Ti bude dělat dobře,pokud by to šlo mít kolem sebe milé lidi a když na Tebe přijde pláč,vyplav tu bolest,dej ji průchod,na chvíli se uleví.Vím taky jaké to je se ráno vzbudit a zjistit,že to je krutá pravda,že to nebyl jenom sen.pamatuji si,že jsem nechtěla vůbec spát,protože jsem se bála toho probuzení.To co nás potkalo je kruté,ale já věřím,že půjdeš dál-kvůli sobě,druhému synovi a rodině.Moc Ti to přeji a na dálku Tě objímám a posílám mnoho sil.

Nevím, jak mám začít, tohle téma se mě úplně tak netýká, ale v podstatě ano. Před 2 měsíci jsem byla nesmírně šťastná, s přítelem jsme se na naše 4. výročí vzali, chystali jsme se opravovat podkroví, mít děti.. Odletěli jsme na svatební cestu do Řecka, ale vrátila jsem se sama.. Moje láska zemřela ve spánku, 10.6. ve 4 hodiny ráno.. Vzbudila jsem se, protože jakoby pochrupkával, sáhla jsem na něj, ale nereagoval.. Tak jsem zavolala doktora a delegátku, ale už mu nedokázali pomoci.. Ta šílená beznaděj, smutek a strach.. Hrozně moc těžký bylo zavolat jeho rodičům.. Měla jsem hrozný strach, jak to zvládnu a taky aby se nestalo něco ještě jim. Moji rodiče byli v tu dobu na jiném ostrově, takže mi taky nemohli vůbec s ničím pomoct.. Je mi 23 a necelé tři týdny po svatbě jsem vdova.. Vůbec nevím, jak jsem se dostala domů, bylo to poprvé, co jsem letěla letadlem a navíc sama nadopovaná práškama. Včera to bylo 7 týdnů a já vůbec nevím, co mám dělat. Strašně moc mi chybí, za ty 4 roky, co jsme byli spolu snad nebyl jediný den, kdy jsme se neviděli, milovali jsme a důvěřovali jeden druhému, byli jsme jedno tělo, jedna duše a teď?? On je tam a já tady.. Nevím, co mám dělat a mám strach i o svojí tchýni, Romčovu mamku. Zpočátku se mi zdálo, že to zvládá, ale zjistila jsem, že to byla jen přetvářka kvůli mě. Teď se zhroutila v práci, odmítá léky, odmítá psychologa, nechce o Romčovi mluvit a já bych jí tak chtěla pomoct, ale nevím jak.. Pro nás obě to je ztráta největší, mě odešel manžel, jí milovaný syn. Má ještě jednoho syna, ale více fixovaná byla na Romana, možná i tím, že jsme s nimi rok a půl bydleli a druhý syn bydlí jinde, sice jen přes zahradu, ale jinde. Poradí mi někdo, co vám, jako maminkám, které přišly o dítě, pomohlo?? Nemůžu se na ni jen tak dívat, jak se trápí.

jak s tím žiješ mě to moc...Dášo,ty pocity jsou myslím u všech matek stejné.Taky jsem čekala,že se ráno vzbudím,zjistím,že se mi to jen zdálo,a u snídaně mu řeknu,jak moc jsem ráda,že ho mám.Můj syn byl dospělý,tvůj ještě dítě,myslím,že tu bolest neovlivní doba,kterou tu s námi byli,ani jejich věk,
ale určitě by si oba nepřáli,vidět nás v tomhle stavu.Neumím ti poradit,jak to přežít,sama nevím,kde je ten půlrok mého života.Nechápu,proč se nám to stalo,někdy mi připadá,že nejsem schopna normálního života,nemám ve svém okolí nikoho kdo má něco tak těžkého za sebou.Ale o to víc rozumím tobě.

milé trpitelky.také já už...děkuji všem z celého srdce moc mi pomáháte že mi odepisujete je dobré vědět že se mnou někdo cítí a nejsem v tom sama věřte že já vám taky ráda odpovím na co se mě budete ptát akorát se vám omlouvám jestli něco napíšu špatně tak mi to odpuste nejsem na tom moc dobře i když si myslím že lidé kteří chodí na tyto stránky hledají všichni to samé útěch a pohlazení moc děkuji

Milá Dášo,po dlouhé...jak s tím žiješ mě to moc nejde někdy jsem na tom tak že už tady nechci být ale mám jeho dvojče a i on to se mnou prožívá a já nevím jak na to rve mi to srdce a já bych si ho nejraději vytrhla moc děkuji že si mi napsala moc bych si přála ho políbit a obejmout každý den čekám že se probudím a zjistím že se mi to zdálo ale pak vidím jeho postel anenávidím se je mi hrozně nemůžu spát ani s nikým mluvit nic mě nezajímá ani mě nic nebaví nemůžu dál

Milá Karolínko,vždycky jsem si to také myslela.Ale teď už ne.V květnu mi zemřel otec a v červnu měla moje 16 vnučka autonehodu.Naštěstí pro ni ne vážnou.Asi nad ní držel ochranou ruku tatínek.Prostě někdo propluje životem lehce a někdo si ho musí protrpět. Marie

Milé matky, co jste přišly o svoje děti. Zcela náhodou jsem nakoukla na tyto stránky. Mám dospělého syna,který má už svoji rodinu a já se o něj hrozně bojím, je to největší děs, ztratit svoje dítě.
Moc s vámi soucitím, zcela chápu vaše pocity a moc ráda bych vám napsala něco pro potěchu.Něco čím by si člověk nějak polidštil tu hroznou nespravedlivost osudu.
Snad jen to, že nevíme, co hrozného čeká ještě nás, nebo že se , povětšinou rychlou smrtí, vyhnuli vaši syni ještě něčemu daleko horšímu, co je mohlo v životě potkat?Pomalé umírání, trvalá invalidita.Třeba nesli vaši syni kříž za své děti, které už budou žít jen v pohodě?Existuje určitá "rovnováha"v životě.Člověk neví, co pro nás všechny na tomto světě osud přichystal((((
Já vím, slabá útěcha ale tonoucí se stébla chytá.
Je to jak píše pan Honza, čas vše otupí ale matka, která stratí své dítě už nikdy nebude stejná.

milé trpitelky.také já už 8 mšsíců prožívam tuto šílenou bolest.Vstávám i usínám stím,že se mi už nikdy nevrátí můj milovaný syn Jaroušek.Byli s rodinou na mikulášské besídce a čekali než přijede kamarád z porodnice,aby připili na zdraví jeho synovi.Potom vyšli ven a Jaroušek se skácel a udeřil se do hlavy.Po převozu do nemocnice ho hned oprerovali,ale 8.+ě.2009 nám ho odpojili.Měl prý poraněný mozek meslučitelně se životem.Ani se nás nezeptali jestli s tím souhlasíme.Mohli jsme se jen rozloučit.Zůstali mi po něm 3 děti,16,12 a 6 let.Mám ještě 1 syna,ale ta bolest se někdy nedá vydržet.Syn je na tom stejně,patřili mezi ty kteří si byli velmi blízcí.Život se mi moc nepovedl,ale vždycky jsem říkala,že na děti můžu být právem pyšná.Teď už mám jen mladšího,ale jsem vděčná ,že jsem si mohla užívat bez 1 měsíce 38 let s Jarouškem. Říkám si,že tady je nědko,kdo má jeho srdíčko,jen nikdy nezjistím kdo.Každý říká,že musím být silná,pomáhat těm co tady zbyli,jen nevím ,kde tu sílu brát Marie