smrt syna

Můj syn odešel 23.1. ve 13.20. Byla jsem s ním a jsem za to vděčná,představa,že by umíral sám,po tom všem,co prožil,je strašlivá.Moc,moc chci věřit,že pro něho nic nezkončilo,že je mu teď dobře,že to takhle chtěl a měl naplánované už v době,kdy ještě nebyl na tomto světě.Jenže mi tak schází.... jeho vtípky i poučování a napomínání,které mi ještě nedávno vadilo,jeho dupání po schodech,jeho krásné oči a úsměv... Nevím,ale u mě čas zatím nějak nepomáhá.Možná je ještě moc brzo,možná jsem na něho byla víc fixovaná,ale po přečtení příspěvků od Zdenky a Nelly mám obavu,abych mu svým smutkem neubližovala.

je mi to velmi luto za vsetkych,ktorych to postihlo.Som matka,mam dve dcery .15 a 9r.Neviem si ani nahodou predstavit,co prezivate.Prezit vlastne dieta,je pre nas to najhorsie,co sa môze v zivote prihodit.Nelly poznam tvoj pribeh z diskusie Seniorky na netu.Obcas som vas citavala.Ste tam fakt dobta parta.Baby drzte sa!Zivot musi ist dalej!!!!!!

Zdenko- bude to nějakou dobu...Díky!!!

26.1.2010 mi zemřela...Nelly,dnes jsem opět pročítala tvůj příspěvěk,je to tak šíleně smutný.Snad se naše děti setkají a společně se budou na nás dívat,varovat,.......
Můj syn 23.1.,tvá dcerka 26.1.
PROČ???

Zdenko- bude to nějakou dobu trvat, než objevíte v sobě sílu a budete zase žít dál. Tuto tragedii zařadíte na místo do svého života, už tam bude trvale, ale vy se zase postavíte na nohy. věřte. Život má takovou schopnost.

Ach Zdeni,dobře,až moc...Nelly,o duších jsem četla.Sedím neustale u PC a hledám co by trochu pomohlo,až jsem narazila na tyto stránky.Byla jsem u paní,která dělá alternativní medicínu a ona má tu schopnost,že Tě uvede do polospánku a dokáže navázat kontakt s duší na kterou se ptáš.Je to moc zajímavé a poučné,psala mi dopis synovým písmem(opravdu)syn mi vysvětlil určité věci,které můj mozek nebral! Je tam jeho domov,kde je čistá láska,porozumění,kde není zloba,nemoc.Napsal mi ,že moje slzy ho trápí a ať se raduji a i on bude spokojený a klidný,když uvidí že jsme s manželem klidný.(ale ono to zatím moc nejde).chci ti říct,jak začal náš leden.10.1 mi volali z nemocnice,že můj starší syn leží s prasklou lebkou a polámanýma rukama na traumatologii.Přepadli ho ,vyhodili z auta,zmlátili tyčí a ohrožovali pistolí ,nechali ležet na samotě bez pomoci,...... za 13 dní se manžel nečekaně vrátil z práce,našel synovo auto při cestě do práce,manžel s ním byl ještě 2 hodiny,pak jel pro mě ale já syna nestihla.Manžel tu šanci ještě měl držet syna za ruce a být s ním.Já už ho objímala a pusinkovala,když už jeho mladá duše odešla do našeho pravého domova,kde není nemoc,zklamání,.... Od té chvíle,vidíme svět jinýma očima,malichernosti házíme za hlavu,snažíme se víc a víc pracovat,aby náš mozek myslel na jiné věci.NEJDE TO,BOLEST ZŮSTANE AŽ DO KONCE NAŠEHO ŽIVOTA.Tvá slova Nelly jsou milá,snad se budu na vše taky jednou dívat jak Ty.

Zdeni - zastavilo se mi...Děkuji za Tvá slova a pochopení,dnes jsem zastavila u jeho stromu a trvalo mi snad minuty nevím kolik,než se mé nohy pohnuli a došli zapálit svíčku k jeho místu.

Ach Zdeni,dobře,až moc dobře vím,jak ti je.Jsou to dny ode zdi ke zdi,nahoru a dolů.Taky se mi nechce chodit ven.Musím se doslova nutit a nebýt moji milé psí holky,tak snad vůbec nikam nepůjdu.Přede dvěma dny jsem měla velkou krizi.Viděla jsem na PC,že jedna moje netová kamarádka je na Skype online.Bylo už po půlnoci a já dlouho váhala,jestli ji mám zavolat.Nakonec jsem to udělala a povídaly jsme si spolu až do čtyř hodin do rána.Probíraly jsme četbu od Raymonda Moodyho,jeho "Život po životě" a "Světlo po životě."Nakonec mi moje kamarádka řekla,že tím,že tolik pláču,stahuji duši svoji dcerky k sobě dolů,zatím co ona potřebuje jít dál a učit se pro další a úplně jiný život..Myslím si,že v těch slovech je velký kus pravdy.Snažím se tedy dělat cokoli,třeba i to,co není potřeba a zase budu pravidelně chodit ven.Moje dcerka by si určitě nepřála vidět mne jako trosku.Jestli opravdu žije,tak ví,že jsem
ji měla a mám nade všechno na světě ráda.
Neznamená to,že mi při vzpomínce na ni nevlítnou slzy do očí,ale už necítím tu hroznou bolest,která hraničí se ztrátou rozumu.Prostě věřím,že její duše žije dál.

Zdeni - zastavilo se mi srdce,když jsem to četl.Nemám nic,co by zmírnilo Tvou bolest,jen tiché pochopení a soucit.Vydrž,čas bude milosrdný,nemůžeš dělat nic,někdo rozhodl za nás a z míst,odkud není cesty zpět.

Zdravím všechny maminky.Já ztratila svýho syna 23.1.2010.Pořád nemůžu uvěřit ,že tu není semnou,pořád čekám,že otevře dveře a zavolá mamuš jsem tady.Chodím do jeho pokoje opatrně,když vejdu ,ležím na jeho posteli a cítím jeho krásnou vůni.Pracuji na místě kde chodí jeho spolužáci,derou se mi slzy pořád do očí a nejde to zastavit.Nevím co si počít,měl letos končit a dal si přihlášku na další studium.Všude ho vidím,je mi čím dál tím víc smutno.14.4.by oslavil své 19narozeniny.Nevím jak ten den přežiju.Chodím k psychologovi,ale nic mi nepomáhá,ani antidepresiva.Nechodím nikam,jenom z práce do práce a nejhorší je když musím projet kolem stromu, kde jeho mládí skončilo.Bože, proč právě on?Pro urnu dojít,tak to jsem nenašla ještě odvahu.Přeji Všem maminka aspoň trochu klidný večer!!!

Milá Hanko,moc,moc ti děkuji za to,co jsi mi sem napsala.Poslední věty z tvého příspěvku naprosto přesně kopírují moje nynější myšlenky.Mám šest a půl letou fenku NO,složila jsem s ní několikery zkoušky a vyhrála obranářské závody.Mám ji moc a moc ráda a modlím se,abych dožila s ní.Nic jiného si už nepřeji.Je to neskutečně milá,chytrá a učenlivá bytost,která mi v těch strašných chvílích neustále projevovala svou účast a velkou lásku ke mně.
Teď s ní jdu do zámeckého parku a večer ti určitě napíši na mail.

26.1.2010 mi zemřela...Nelly,já mám za sebou také úmrtí syna i s jeho snoubenkou,jemu bylo 24 let,jeho snoubence 21let,oba byli aktivní,velice chytří mladí lidí,milovali se a chtěli se brát,5 minut před svou smrtí mi volali a přáli mi dobrou noc a že se příští den ozvou a místo toho byli za 5 minut mrtví.Dnes už musím říci zaplatpánbu,že oba a najednou a tak rychle,že ani nevěděli,že se něco děje.Není to tak krátká doba,ale bylo to týden před Štědrým dnem v roce 2005.Jak vidíš,tak žiju,sice úplně jinak,jsem někdo úplně jiný,dostala jsem invalidní důchod,protože jsem se s tím nevyrovnala a nikdy nevyrovnám,ale žiju.Mám psy,odstěhovala jsem se z míst,kde jsme žili, daleko jinam,píšu webové stránky,psi mi nahrazují děti a žiju jen kvůli nim.Mnoho lidí mne považuje za cvoka,ale je mi to jedno.Musíš najít něco,co tě bude strkat dál v životě,někoho,kdo na tobě bude závislý a ty nedopustíš,aby o tebe přišel,protože si budeš uvědomovat,co by sw ním bylo,kdybys nebyla?Jestli chceš,tak mi napiš na meil [email protected],můžeme si i psát.Hanka

děvčata, je mi to hrozně moc líto jako matce dětí-musí to být strašná bolest. Chtěla bych Vám popřát aspoň prostřednictvím těchto řádek hodně sil, pevného zdraví, statečnosti, schopnosti dívat se kupředu. Máte kolem sebe své další blízké, kteří Vás tu potřebují a pro ně žijte dál-a myslete na to, že Vaši synové, by si to moc přáli. Odešli, ale žijí ve Vašich srdcích dál - a přáli by si Vás vidět jít dál životem. Myslete na to!

Ach Aleno,ano,prožívám přesně to samé.Včera přivezl manžel domů urnu s dcerčiným popelem.Pláču,pláču a zase pláču.Chtěla bych její popel rozptýlit tam,kde to měla nejraději.Je to v přírodě,daleko od lidí,ale bude to také daleko ode mne.Ještě nějaký čas počkám,teď nejsem stejně schopná nic pořádně rozhodnout.

26.1.2010 mi zemřela...Ano,taky jsem to zkoušela.Alkohol,lexaurin
odchod,vlastně útěk z domu,kde mi ho všechno připomíná,fotky prohlížet,fotky neprohlížet,mluvit o něm,nemluvit...Taky jsem zalezlá,nemůžu vidět jeho kamarády,ani cizí kluky v jeho věku.Každé mimino mi připomene,že se nedočkám jeho dětí.S každým starým člověkem si řeknu-proč ne ty? proč musel odejít můj syn?
Bylo mu přece teprve 27,to nejlepší ho čekalo,už nebyl chlapeček,co potřebuje mojí péči,ale parťák a teď tu neni.Kde je,sakra! A proč zrovna on.

26.1.2010 mi zemřela dcera.27.ledna by jí bylo 29 let.Také nevím co se svým životem,jak žít dál..V noci nemohu spát,někdy usnu až kolem čtvrté hodiny ráno.Zkusila jsem tu příšernou bolest a beznaděj řešit alkoholem,abych alespoň na chvíli na všechno zapomněla.Tělo částečně podlehlo,ale mozek zůstal čistý a bolest byla stejná,ne-li ještě větší.Přestala jsem chodit ven,protože po každé kondolenci jsem se totálně složila.
Celý měsíc u mne byla moje kamarádka a díky jí jsem se trochu vzpamatovala a nezešílela jsem.Nevím,co bude dál a nevím,jestli se s tím naučím žít.

Alenko,musíš se zaměstnat,vím moc to nejde.Nevím,jestli odešel sám,nebo v tom byla nemoc,či nehoda.Ono je to vlastně jedno.Prostě už není.Ta bolest je nesmírná a nikdy už to nebude jako dřív.Přeju ti hodně moc sil a podporu rodiny.

Je to pět týdnů,co odešel,ani jeho kartáček na zuby nedokážu vyhodit,jsem vděčná,že si mně vybral za mámu,jsem vděčná za každý rok jeho života,jen teď nevím,co s tím svým.

Přeji všem hodně štěstí v roce 2010 a hodně síly.

Jak dobře to všechno znám. Nic krutějšího neexistuje. Ti, kdo věří a těší se na setkání v nebi-těm závidím.