Vlastní máma mě nesnáší

hele holka promiň ale na...bude to dobrý

Zdravím všechny, mám...hele holka promiň ale na tohle je nejlepší psycholog a nebo s tim něco dělej nechápu proč tohle rodiče dělají sme jejich děti rodina jsme potomci ale mého kamaráda táta porád mlátí a když dostane 5. do žákovský tak dostává 25 facek ale tohle je už trochu moc s tou tvojí matkou a nechce se mi to líbit a je mi tě líto ale to ti asi nepomůže doufám že se ti bez ní bude žít lépe a jestli tě vyhazuje z baráku tak už s tim do prdele něco udělej nejsme jejich loutky aby si s námy dělali co chtěj a to mě na životu nebaví práva rodičů mlátit nás :( :( prosimtě drž se

Zdravím všechny, mám...ahoj mám to taky tak sestra její mazánek

neustále upřednostňují mojí sestru a její rodinu. Ale když něco potřebují volají mě.Můj manžel už k nim vůbec nechodí když vidí jak mě to ničí. Bylo by toho na povídání moc a moc, ale pořád si říkám jsou to rodiče.Ke svým dětem se snažím, a doufám že mi to i jde, být spravedlivá, protože vím jak to moc bolí když je to jinak. A došlo to hodně daleko když se toho sešlo víc. Víc psát nemůžu fakt to bolí mami a tati.Vaše dcera, která vás má i přesto ráda.

Zdravím všechny, mám...Mám stejný problém, mám o 12let staršího bratra a on mi ubližuje mlátimně a jak jsem si koupila brejle tak my vyhrožuje že mně vyhodí z baraku jako tebe. Je to smutné tak proč nás ti mamy maj? Proč?

Dobrý den pomoc muj táta si...Tak si o tom s ním promluv. A s mamkou také.

Dobrý den pomoc muj táta si našel novou ženskou furt s ní nikam chodí jsou pryč třeba 3 hod nevím co si mám o tom myslet mojí mámě to je uplně jedno a já jsem z toho na větvi co mám dělat pomoc a myslím si že táta mě nesnáší protože se ke mě nechová jako dřív hanka 13 let

Zdravím všechny, mám...mě máma bije to si myslím že je horší

Tak se také přidávám do klubu. Jako dítě jsem si také díky rodičům prožila peklo. Matka byla opravdu zvláštní osoba - ublížila mi hodně a to hlavně na duši. Proti fyzickému ubližování jsem se postupem času stala jaksi imunní, ale psychický teror mi zanechal v srdci velkou jizvu. Už jsem sice ani nebrečela, ale u srdce jsem cítila fyzickou bolest. Všímali si toho i učitelé a když se rodičů ptali, co se mnou je, říkali, že nic. Máti byla nespravedlivá a falešná osoba, žel otec i když viděl, že jedná špatně, nikdy se nepostavil na mou stranu, aby si to u ní "nepohnojil". Byla jsem nejstarší dítě, všechno za své sestry odřela a stejně jsem vždy byla ta nejhorší. Snažila jsem se celé dětství a mládí, aby mě matka měla ráda, ale bylo to jenom čím dál horší. Člověk se matce ničím nezavděčil a pokud jsem měla nějaké nadprůměrné úspěchy, vše zlehčovala. Neustále srážela moje sebevědomí dolů, že jsem se pak bála všech lidí i svých vrstevníků. Jenomže tak nějak přišly ještě větší úspěchy, máma se mohla zbláznit, málem vyletěla z kůže. Jako dítě jsem myslela, že je to normální, že je něco špatně jsem si začala uvědomovat až když jsme si jednou povídaly s kamarádkami o rodičích- holky měly úplně jiný život- a ani si neuvědomovaly, jak jsou ve skutečnosti šťastné. Nebyla s nimi žádná řeč, když jsem se ptala, proč se tak ke mně chovají, bylo zase zle...Když jsem byla na střední škole, matka mi říkala, ať po maturitě vypadnu z baráku. Tak jsem to také tak udělala- to se jí ovšem zase nelíbilo, jelikož nade mnou už nemohla mít vliv. Odešla jsem a sama bez ničí pomoci si zařídila život po svém. Občas jsem přijela na návštěvu, ale byla jsem jim tam na obtíž. Byli jenom zvědaví, co dělám a když jsem jim vše řekla, všechno podle nich bylo špatně a už už abych jela pryč. Když jsem jim dovezla dárky z cest- byly to věci, o kterých třeba básnily celý život - nakonec nad tím ohrnuli nos a hodily to někam do skříně nebo do popelnice (třeba i věci ze stříbra). Těch příhod by bylo nepočítaně- od toho, jak mi pokazili celou svatbu a seřvali tam manželovi rodiče a pomalu i oddávající starostku až po jejich "moudré" rady kam mám třeba letět na dovolenou (abych se náhodou nepodívala dál, než oni) . Když se mi narodila 1. dcera, byla jsem jim jí ukázat a protože jsem tam byla, hned na mně svedli, že jsem jim rozbila video a pračku (přitom jsem se těch věcí ani nedotkla). Můj muž se mně zastal a řekl, co je to za divné chování z jejich strany a máma začala na mého muže řvát sprostě, táta že mému muži rozbije hu** . Tak jsme se zbalili a víckrát jsme se tam neukázali. Od té doby jsme si pak ještě zavolali- zrovna jsem ale asi na(ne)štěstí měla po přednášce o T.E. Lawrence a to mámu dopálilo- jak to, že ten jejich debílek může přednášet lidem. Za tu dobu, co jsem pryč, se můj život obrátil o 180° a to k lepšímu. Dokonce jsem našla i určitý klid v duši. Teď mám 2 děti a tím víc nechápu chování svých rodičů. Když se teď na ně koukám ale trošku s nadhledem, uvědomuji si, že to jsou lidé velmi opuštění- protože oni sami nemají rádi nikoho, nemají přátele, jsou nepřátelští a závistiví a z toho důvodu nikdo proto ani jejich společnost nevyhledává. Své rodiče mám přesto pořád ráda, i když mi hodně ublížili. Necítim k nim žádné negativní pocity - snad jen hluboký pocit křivdy. Vím, že se nikdy nezmění, jsou zkrátka takoví, jací jsou a já si budu dávat veliký pozor, abych nebyla jako oni. A vy ostatní, co jste na tom podobně, hluboce s vámi soucítím a přeji vše nejlepší a hodně síly.

dekuji vsem...

Ahojky mě matka v dětství velmi bila-spíše týrala psychicky i fyzicky-nikdy by ale nepřiznala že to tak bylo-jediné co přiznal bylo že měla záchvaty vzteku a nevěděla co dělala-v pubertě mě odeslala na internát s tím že jí přece doma nepokvetu že bych jí sváděla manžela-mého nevlastního otce-podle mě takto může jednat jen narušená osoba.Já se sní už 3roky nebavím a doufám že mi to vydrží až do důchodu-doporučuji-říct nebo napsat svůj názor dostat to takto všechno ze sebe odstěhovat se a přerušit kontakt-dále mít se ráda a podniknout vše pro svou osobní spokojenost.

Stále nemohu pochopit jak se může matka ke svému dítěti takhle chovat.Jednou se to pokusila hodit na babičku,protože není schopná přiznat,že udělala chybu.Nejhorší je to,jaký mám stry a to mě hrozně mrzí.Kolikrát mě špinili u matky a bohužel sestřičkám věřila všechno.Díky nim mě nevěří a byla schopná mě obvinit,i z krádeže.

dekuji vsem...

To Taky V.:Je neuveritelne jak jsou nase matky stejne! Ja mam podobne zazitky, z prvnich mesicku, z tanecnich, a jsou tisice dalsich situaci ktere bysme urcite mohly probirat donekonecna... To je prave ten problem a urcite ne jen pro me, neustale na to myslim a pak se to casto dostane k nekolikadennim depresim, nebo tydennim, nebo mesicnim, atd. Z jedne velmi spatne hadky (cekala jsem svoje prvni dite, a ano jak se da predpokladat pekne mi to tehotenstvi "okorenila") jsem byla v depresi asi 4 roky a ma to zrejme na svedomi rozpad meho manzelstvi. Zrovna dneska je mi zase nanic... tak si ctu na doktorce. Chtela bych s tim vsim neco udelat, prestat myslet na minulost, prestat se s ni stykat a byt stastna, ale nejak to nejde. Taky jsem na internetu nasla stranky ktere by odpovidaly jejimu chovani: narcisticka porucha. Presne. I to jak nektere z vas popisujete, ze na vas mama zacala byt nejvic zla, kdyz jste dospivaly a pokud jste navic byly hezke, to pak snad byla uplna sprosta zarlivost ze? A pred ostatnimi vselijake vychvalovani, ale doma za zavrenymi dvermi shazovani. Vite co mne pripada nejhorsi? Ze mi chybi uplne zakladni zivotni znalosti, nevyznam se v nicem. Neumim (nebo se i bojim) se chovat mezi novymi lidmi, nepoznam kdo je hodny clovek,kdo spatny, jak se ke komu vubec chovat, jak se branit, na koho se spolehnout, od koho radsi pryc. Neustale hledajici, zmatena, hloupa. Vychovana k tomu abych umela jen na vsechno kyvnout, neptat se na nic, neozvat se kdyz uz je vseho prilis. Ted uz jen pisu pate pres devate, je mi trochu nanic. Nevim... proc je to tak. Napriklad nikdy jsem neslysela ze by takove mamy meli kluci! Muj bracha je taky uplne jinak vychovavany, jako v bavlnce, no a ted je dost uspesny, slusi mu to, ma pekne manzelstvi, vi co chce a co ne... a ja po rozvodu, bez prace, a ted by mi mama rada pomohla ale uz ji neverim. radeji od ni co nejdal...

P.S. Moooc dlouho jsem bydlela v cizine tak mi prosim vas odpuste chyby v Cestine... perfektne zvladam gramatiku cizího jazyka nic méně Ceska gramatika se mi jiz malo vymyka z rukou... Dekuji za pochopeni...

Ctu vase příspěvky a vidim ze jsou si všechny podobne...Ja cely život bojuji...Strasne rada bych něco napsala o mych rodicich,kteri mne vini za svůj zpackany život...a mne je jiz 50 let...Asi nemam silu tady vse psat co mi udelali ted definitivne jiz s nima nekomunikuji, ale nejhorsi je, ze jen velice malo bytůstek z cele rodiny mi zustalo...jsem uplne sama...vse je stihla moje matka postvat proti mne... Clovek se do kraja života nesmiri s bolesti a krivdou kterou mu udelali jeho rodice když mu nejvic byli potrebni... a on mozna i jim...myslim ze tahle laska by mela byt bezpodminecna... bezhranicni...oboustrana... a vůbec boli mne kazda vzpomínka na nich..kazdy text co kde prectu o rodicovske lasce... Ja mam dva dospele syny a jsem stastna aspoň ze je mam ikdyz jsou moc daleko a pomahaji jak jen muzou... Oni i snacha mne mají radi... ale teske rany na dusi a dusledky v celem zivote...ve vyberu partnera i znicene sebevedomi ...uz nikdo nevrati... Vic psat o sobe nemam silu a verte mi,muj život byl peklo na zemi... Pro všechny zucastnene veliky pozdrav...

Zpětně při čtení příspěvků vidím,, že většina z nás skončila v péči psychiatra či psychologa - smutné...

Evo,omlouvám se a nemyslím...Mám stejný názor. Eva mi připomíná mojí sousedku, která pořád mluví o čakrách, mistrovi, atd., pořád tvrdí jak je konečně šťastná, už 5 let, že si uvědomila, že za svůj problém s tátou mohla ona sama.A poté vypije 0,5 litru vodky. Zkrátka těmhle blábolům nevěřím.Svoji mámu bych nikdy s jinou nemohla srovnávat, protože ač mají hodně společného, každá je jiná.Já se provinila pouze tím, že jsem se nenarodila jako kluk - tím jsem jí ponížila :)). Takže mě od narození nesnášela a ponižovala. Nevím, proč bych měla hledat chyby u sebe...Skončila jsem ve 20 ti letech u psychologa a nyní jsem ve fázi, kdy jsem konečně spokojená. S ní jsem se neviděla asi 8 let a nechybí mi. Na její volání už nereaguji. Manžel mě v tom podporuje, zažil jí, tak ví, že si nic nevymýšlím.

Ahoj, je neuvěřitelné,...Ten poslední vzkaz je pro tebe Taky V.

Evo,omlouvám se a nemyslím...Ahoj:-) Nebuď smutná a hlavu vzhůru :-)!Mě je 27 a je to teprve nedávno co jsem si uvědomila,že to takhle nejde!Musíš zkusit začít myslet sama na sebe a říct si SAKRA!! Potřebuju začít žít a zařídit si SVŮJ ŽIVOT!Je to težký..Hodně těžký a určitě k tomu budeš někoho potřebovat..Já mám přítele už 6 let a kdybych ho neměla určitě bych to nezvládla..Pro mě bylo určitě důležité,že věděl všechno čím jsem si prošla a jaká je moje rodina..Mohla jsem s ním o tom všem mluvit a poradit se .. Díky němu a přátelům jsem si hodně uvědomila..Píšeš,že máš problém se vztahy..Teď jde o to jestli je to kvůli tomu jak vypadáš nebo díky tvé situaci s matkou..Já měla taky velký problém navázat vztah z obou důvodů..Musíš to na jednu stranu brát jako dar a dobrou zkušenost do života vztah s tvou matkou..Já se to snažím tak brát..Když budeš mít zájem můžem si popsat..Připomínáš mi hooodně mou situaci..Jinak přeju hodně štěstí !!