Agorafobie

Lenčo............dcerka snad dobrý..........alespon dnes ráno
a oslava také ,ted jsem dorazila domů

Hani,vždy,když je takové počasí,tak to na nás vše padá,také nemusím oslavy,ale snažím se myslet na pozitivní věci,tady se přehnala vichřice,tak jsem píglovala byt a je tu sranda,tak to člověk tak nevnímá a dcerka to zvládne,my v nich vidíme děti,ale ony jsou už slečny,zvládne to,neboj.

Lenčo ,já metodu EFT dělám také,není to žádná jobovka,ale defakto je to ze staré čínské medicíny poklepávání na akupresurní body.Terepeunt tě to naiučí a pak to už děláš sama.Kéž bych jako ty mohla říct,že jsem agoru zamkla na 100 západů,tak to fakt ne.Dnes je tam uděsně,máme jet k ségře na 50tiny a mně se v tom užasném počasí vůbec ale vůbec nechce,vše tu lítá,hnus,dítě v Peci v lázních,včera bud dostala první menstruaci a nebo zánět močových cest ,takže dnes žádný optimismus ze mě nesálá.

já ano,letadlo,to ne,to jediné ne a naštěstí nemám ráda moře a slunění,tak ani nemusím,ale vrtulníkem s malou jsem letěla,vrtulník má ale strašné propady a je lehký,tak to byl tedy let..... a také mám úsměvné zážitky,když jsem se jednou probrala na áru po záchvatu a otevřela oči,nede mnou se skláněl pan doktor,byl to černoušek,hodně tmavý,já nevěděla,co se děje,myslela jsem,že jsem umřela a jsem v pekle ale on byl tak hodný a skvělý,že mne hned vrátil zpět do reálu.A také mě vezli v těžkém záchvatu do nemocnice,do auta mě dostali,ale z auta už ne,protože jsem dostala po cestě křeče a zapletly se mi ruce a nohy a tak jsem se nějak v autě zkřížila,že mě nemohli dostat ven a takových zážitků mám za těch 15 let moc,ale dívám se na to s úsměvem,čert to vzal,mě ale nedostane......jejda,koukám,že dnes jsem toho napsala až až,je řada na vás.

nevím,co je metoda EFT a ani to nebudu zkoumat,jsem v pohodě a nechci se sledovat a něco zkoušet.Já si říkám,že jsem prostě zdravá,agoru jsem zamkla na sto zámků někde uvnitř a nenechám ji znovu mne zlomit.Nechci nic číst a zkoumat různé metody,promiň Silvo.Nemyslím to ve zlém,vím,o čem mluvím.
Hani,ten autobus zvládneš,uvidíš,já zvládla v poho i to metro,vlak by mi vadil,to si nejsem jistá,že bych do něj vlezla.Máš ještě něco,co nejde zvládnout?

Lenka je někdo jiný,já jsem Lenča

Doporučuji zkusit metodu EFT, opravdu to zabira a jsou s tim velice dobre vysledky. www.eft.cz Preji hodne stesti.

Lenčo já autem jedu kamkoliv ,třeba 500km ,bez problémů,tedy ne jako řidič ,ale spolujezdec,řidičák nemám od autonehody jsem neměla odvahu si ho udělat,prostě do Prahy ,kamkoliv autem,ale nacpat mě do metra,no to fakt nezvládám,to samé velké obchody děs,fuj..................,v podstatě bych nemusela jezdit autobusem,ale chci být samostatná,prostě ta agora je na houby,jsem trochu zmatená Lenka,Lenča

omlouvám se,nepodepsala jsem se pod poslední příspěvek Lenča

Lenko,nevím,dělej jak uznáš za vhodné,já neřeším,jestli budu na léky navyklá.Mám trochu zrdavotnictví v malíčku,ale o tom nechci psát.Jde o to,že ti v těle chybí určitý prvek nebo hormon a léky na agoru musíš brát poctivě,nejen v ataku.Musí ta látka nastoupat a držet se v určité hladině,pak jsi imunní a je to fajn.Je lepší alespoň pro mne,navyknout si na tu látku,která mému organizmu chybí......tělo by ji mělo správně vytvářet samo,když ji nevytváří,dodává se uměle.Takže do sebe necpeš driáky,jako byly dříve,které s tebou mávají,ale jsou to jen látky,které ti tělo nevytváří a to poznáš tak,že po těch lécích nejsi ani unavená a ani ospalá,že tedy nemají vedlejší účinky.Věř mi.Remood je jedním z nich.Zkoušela jsem i jiné,ale nebyly dobré a to jsem poznala hned,tenhle mi sedl,jak na míru.A závislák jsem,večer bez hypnogenu neusnu,to je návykový lék,ne ten na agoru.

Hani,normálně do toho autobusu jdi,nesedej si a stoupni ke dveřím,je to jen MHD,ne dálkový,záchvat sice přijde rychle,ale pokud k němu nepřidáš strach,tak jednu zastávku zvládneš.Naštěstí jsou blízko u sebe a kdykoli můžeš vystoupit a dojet do cíle třeba natřikrát a zpět to samé.Vlez tam a řekni si,to zvládnu a co,když tak,tak na další vylezu.také jezdím MHD,linkovým a ani vlakem jsem to nezkoušela,nevím,nemusím.

Jedno je fakt Remood jsem kdysi brala i já ale až jsem byla z nejhoršího venku.Ale na každého zabírá bohužel něco jiného.Nyní beru ráno a večer po 1 tab.Neürol SR a tříkrát denně coaxil ale ten už snižuji na dva.Beru je opravdu když je nejhuř,zbytečně léky do sebe necpu jelikož jsou vysoce návykové.Snažím se to vydejchat a nebo si najít nějakou věc co mě zabaví.Mám kliku mám kamarádku a ta mě tahá ven,tím pádem jsem schopná když nemuže ona už díky ní si i vyřídit určité věci sama bez doprovodu.V ¨začátcích jsem nebyla schopná vjít ani z bytu a teď?Projdu celé město,udělám nákup,vyřídím co potřebuji ale pořád je tu to cestování.Krom auta nejsem schopna použít jiný dopravní prostředek,takže práce mimo město zatím nepřipadá v uvahu.Jinak všem přeji ať je jim jen a jen co nenejlépe a víte že vtom nejste samy.

Já mám MHD to je můj strašák

Díky,fakt jste hodní,je spousta různých stavů,napište ten,který se nedaří zvládnout,třeba společně přijdem na nějakou fintu,která zabere...

Lenčo klopbouk dolů za ten tvůj osud a před tebou.Máš toho až moc a máš v hodně věcech neli ve všem pravdu.Akorát si myslím že se k tomu musí každej propracovat sám a pochopit tu nemoc a pak to jde líp.Přeju ti víc štěstí než dosud a moc moc sil a děkuju.

V tom máš Lenčo plnou pravdu,tak hodně síly a at je dcerce dobře

Tím jsem splnila svůj dluh vůči Vám,kteří mne brali za anonyma,moc času nemám,dcera vyžaduje mou stálou péči ajá PC používám hlavně pro potřeby spojení s dětmi a tabulek na přísné počítání diet nemocné dcery.Občas najedu na agoru a ráda bych pomohla,holky,jde to,fakt.Nespoléhejte až tak na lékaře,vlastně se vám tam uleví,protože vás vyslechne,ten zbytek je na Vás.Já už tam nechodím povídat,ale pro recepty.Každý lékař je také jen člověk,vyslechne,popovídá si,ale za Vámi je už další pacient a Váš lékař Vaši diagnosu vypustí z hlavy,nenese si ji domů.6ije svým životem,rodinou,dětmi.Není to on,kdo léčí....

Lenko zrovna veselé čtení to není,ale každý máme svůj životní příběh.Asi jsi měla štěstí,že ti zabraly léky,ten Remood,ne každý ho má ,že mu zaberou.A já tedy doma žádný soucit nemám,to ani omylem a nějak se z toho tedy vyklubat stále nelze.Takže to co píšeš je vše pravda,ale ne vždy to jde.Není to nic nového,převratného,to ti řekne každý psychiatr.Ale někomu se naopak radí začínat s doprovodem,já myslím,že jsem na sebe přísná dost,ale to co zvládáš,já nezvládám.Jsou holky,které jsou zavřené doma x let.A to,že tvůj děda v 90 ti umřel na agorafobii se mi vůbec nezdá.A právě včera jsem se bavila s lékařem o tom,zda je přímo agorafobie dědičná.Není,pouze můžeš mít dědičné předpoklady,které mohou vyustit v cokoliv.Takže Leni,prostě to ,že máme trénovat a být na sebe tvrdé to víme.Jen bych také ráda agoru v sobě a strach utlačila,ale tak jednoduché to není.

3.díl......Nikdo nevěděl,co mu je,ale já vždy říkala,že musí mít strach ze samoty a tu potvoru také.Nikdo mě neposlouchal,objevilo se mu to totiž až zemřela babička,pár let před jeho smrtí,když ho s tím samým naposledy odváželi na internu,v domění,že je to srdce,protože měl aritmii a vysoký tlak,jsem ho viděla naposledy.Pak až v rakvi a hned jsem věděla,na co umřel,ano na záchvat,oni mu totiž nasadili kyslíka on se udusil,protože měl až po dlaně modré prsty a modrá ústa,přímý příznak dušení.A jeho věk 90 let k tomu,tak to nikdo neřešil.Pak se stejné příznaky objevily u starší dcery,ale vždy v souvislosti s nervovým vyčerpáním nebo s požitím alkoholu,to ale zvládá,rozpustí si dle mě magnosolv,vezme anopyrin na zředění krve,popřípadě lexaurin a torecan,pokud jí je i zle a za hodinu si jde i zakouřit.Můj syn měl takových záchvatů také pár,ale hned ho dám do pořádku a objeví se mu to tak jednou za rok,naučil se to nevnímat.Dřív jsem počítala okna na domech,stromy,prostě jsem se snažila se jinak zabavit.Pak ale přišla rána a před víc jak rokem opět bouchla a pořádně nemoc nejmladší dcery a já musela s ní do Prahy na JIPKU,protože umírala,tam jsem myslela,že to nervově nevydržím a věděla jsem,že už nechci ani žít,dokonce jsem najednou stála na Nuselském mostě a bylo to tak snadné.......Vrátila jsem se ale zpět,v ten den za námi přijel přítel a vzal mne ven a hlavně já nemohla z nervů jíst,tak říkal,že se jdem najíst.Bylo mi všechno jedno ajá najednou seděla v restauraci a čekala na jídlo a po dlouhé době jsem si řekla,že než to jídlo donesou,tak se mi udělá zle.Jen jsem si to domyslela,už to bylo a já u sebe neměla ani léky.Seděla jsem a on to viděl,snažil se mi něco povídat,ale já myslela jen jak to rozdýchat,jídlo jsem nejedla a počkala až dojí on a utekla ven.On pochopil a my o tom nemluvili,šli jsme dál Prahou a vše odeznělo.Dcera přežila a my se vrátili domů.První,co jsem udělala,jsem se objednala na psychiatrii a šla tam.Nevím,vlasně,co jsem od toho čekala,ale když už nic,to,co píšu sem jsem jí řekla.Stanovila diagnosu a dala mi léky.Vlastně jsem ty řeči její ani neposlouchala,nějaké společné sezení s podobně nemocnými jsem striktně odmítla,protože člověk,který takto trpí,nesmí poslouchat ostatní,jejich příznaky apod,protože se v tom pak hledá a bere si je za své.Uplynul rok,já beru ráno Remood,který je přímo na toto onemocnění a ten mi sedl,anopyrin,vasokardin,protože záchvaty způsobily trvalou aritmii a večěr na spaní jeden hypnogen,někdy dva,dle toho,jak se cítím.Spím jak ovečka,přestala jsem kouřit,což bylo zásadní úlevou,nevím,co je strach,občas jen probrním,to si rozpustím magnosolv a byla jsem na lyžích i přes noc v hotelu a v lese na hříbkách.Chodím sama do města,jen divadlo a kino obcházím,byla jsem v lázních,jezdím pouličkou,do vlaku bych asi ale nesedla a auto potřebuji k životu,kvůli dceři.Dcera chodí,není postižená mentálně,má těžkou nemoc a nevím,jak dlouho tu bude,ale těšíme se nyní z každého dne a ta mrcha agora,je ve mě utlačená tak hluboko,že ji ven nepustím,byla bych blázen,ještě se trápit s ní a když příjde přítel domů,sama mu to pivečko otevřu,preventivně,abych se náhodou zase nespoléhala na to,že je tu někdo,kdo mi hned pomůže a odveze mě do nemocnice.Chceto fakt kázeň a být přísný sám na sebe.Nikomu to nevnucuji,je to jen moje zkušenost a věřte,že při tom všem má postižená dcera měla v osmé třídě samé jedničky a žije,musím tu být pro ni a vlastně pro všechny,které mám ráda.A věřte,že to nejhorší,co vám může v tomto kdo nabídnout,je soucit,chce to začít být tvrdý a jít proti té potvoře a položit ji na lopatky a nenechat na ty lopatky položit sebe.

2.část.....Má dcera ale byla čím dál více nemocná a potřebovala mne u sebe,při obyčejných nachlazeních otoky mozku,zničené žíly,tak centrální katedry,z toho sepse,tedy otravy krve a různé věci dál,také jsem jí musela umožnit vzdělání,tak jsem sehnala soukromou speciální školu,která tu v Prostějově.A došlo to tak daleko,že do Prahy za mne jezdila tehdy ještě má nezletilá starší dcera,já z domu nemohla.Nikdo mi nevěřil,posílali na mne sociálku,já jim dokládala papíry,že trpím agorafobií,byl to začarovaný kruh.Nejhorší byla nejistota a pocit,že jsem údajně hypochondr.No ale kdo s ní do té nemocnice a kdo ji bude vozit na vozíku do školy.No já,kdo jiný,tak jsem záchvaty rozcházela,chytaly mne hned za domem a tak to šlo pořád.Pak jsem před 9ti lety poznala svého přítele,3 roky jsme se jen navštěvovali,protože bydlel 50km daleko a pak u sebe,dva roky mne a mou nemoc pozoroval a učil se ji chápat a zkoumal příčiny,kdy a kde a jak ta mrcha přichází a vzniká.Neříkal nic,zavolal sanitku,nebo mě do nemocnice odvezl.Pak ale neříkal nic a řekl mi,tak jsem vše pochopil,ty nepotřebuješ pochopení a lidi kolem sebe,kteří hned pomohou,ty se na to spoléháš a já chci žít s tebou,jezdit na výlety,lyže,do lesa na houby.Vykulila jsem na něj oči a řekla,to je konec vztahu,to nikdy nedokážu.On na to nic neřekl a začal mne trénovat svérázným způsobem,kdykoli jsem mu do té doby zavolala,že je mi moc zle,hned přijel.Začal se ale opožďovat,že musel ještě v práci něco zařídit,já hned vzala léky,rozpustila jsem si magnosolv,calcium,to je proti křečím a brnění,nasaDILA NA OBLIČEJ IGELITOVÝ SÁČEK,DÝCHALA Z NĚJ A DO NĚHO,PROTOŽE NEJHORŠÍ,CO VÁM MŮŽE KDO UDĚLAT,JE OTEVŘÍT NA VÁS OKNO a čekala jsem,až uslyším klíče v zámku,jak tu byl,moje panická porucha způsobila,že se mi udělalo hůř a já si řekla,tak a teď už mě odveze a přestala bojovat a bylo to.Pak mě vydusil tím,že nepřišel a nechal mě tak dvě hodiny a já to musela zvládnout,protože dcera nemocná by tu byla sama.Za ty roky totiž dvě starší děti odešly do života a syn se věnoval fotbalu a motorce.Nemocná dcera a já sama doma,to bylo!Potom to dělal tak,že přijel domů a řekl mi,mámo,můžu si dát po jídle pivečko?A dal si ho,nevím kolikrát jsem si uvědomila,že po tom jednom pivečku,mě určitě odvézt do nemocnice nebude moci a tak jsem postupně si začala uvědomovat,že nejen,že kdykoli na to pomyslím,přivolám si záchvat,ale také,že ho stejným způsobem zvládnu.A byla to pravda.No a můj děda,otec mé matky,nacházeli jsme ho různě po zemi,probral se natočili mu EEG,infarkt nezjistili,tak nevěděli,Měl jen slabou angínu pektoris.