nutkavá neuróza, obsese, OCD

Michaeli, podle mě to je taky OCD. Tady ty vtíravý myšlenky nejvíc posiluje to, že se jich děsíš. Není jednoduchý se jich zbavit vlastní vůlí, resp.naučit se zacházet s vlastními myšlenkami, ale mě se to už tak na 90% povedlo, a to bez léků. Záleží na tom, jestli se ti povede najít tu správnou cestu, jak to zvládnout, protože pokud ne, tak bych neváhala a navštívila psychiatra, který by ti s tím měl pomoct. Mě osobně pomohlo si co nejvíce přečíst o OCD a taky pročíst si veškeré diskuze, co se týkají vtíravých myšlenek. Podařilo se mi pak brzy najít způsob, jak se přestat těch myšlenek děsit. Začala jsem si je co nejvíce zlehčovat, dělat si z nich doslova srandu (že je to zase jen ta potvora) a snažila se pak co nejdříve myslet na něco jiného, příjemného... To je jen ve zkratce, každopádně ikdyž to ze začátku bylo pro mě víceméně jako něco, co jsem se snažila si vsugerovat, tak jsem si brzy všimla, jak ty myšlenky slábnou a dostavují se čím dál míň. A to právě proto, že jsem předešla tomu, abych z nich pocítila úzkost..., přestávala jsem se jich děsit, protože jsem si začala uvědomovat, že jsou to opravdu jen pitomý myšlenky a já jsem ten, kdo rozhodne, co ve skutečnosti udělám - a samozřejmě protože jsem věděla, že z celého srdce nechci ty myšlenky uskutečnit, tak jsem si byla postupně i jistější, že to opravdu neudělám...přestávalo mě i děsit, že se třeba neovládnu. Já osobně jsem trpěla hlavně myšlenkami ublížit vlastním dětem, tj.podle mě tou nejhorší formou OCD, tak jestli budeš chtít vědět víc, jak jsem to zvládala, tak se zkus mrknout tady na doktorce.cz na diskuzi "Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem". Třeba tam najdeš aspoň jednu větu, která tě nakopne a budeš pak vědět, jak na to ;o). Myslím, že ale není úplně běžné na to přijít sám, takže jinak neváhej a doktora navštiv. Čím dřív s tím začneš něco dělat, tím líp :o). Jinak já jsem taky neagresivní, hodná..., ale od malička jsem citlivější, tak mám bohužel předpoklad ke vzniku této úzkostlivé poruchy :o(.

milá Tori,
to znám. Skutečně někdy stačí jenom kapka. řekla bych, že je to z toho vnitřního napětí, jak bojujeme a kompenzuje se to ven tím vztekem:( Pokud Tvůj přítel ví oč se jedná, tak když mu to tak nějak vysvětlíš, tak to pochopí... S těmi krásnými plány to je přesné. chce to vužívat si těch příjemných chvil na plno. S tou bolestí na srdci bych řekla, že jsou to nějaké psychosomatické reakce, svěř se s tím raději lékaři. Mě hodně bolívala hlava, ůplně třeštila, a napětí ve svalech.

Jirko, zkus to prosím Tě rozvést, konkrétní problém. Já abych pravdu řekla tak tomu moc nerozumím. Nejspíš musíš chodit k psychiatrovi, když užíváš léky, ten Tě nejspíš diagnostikoval... U každého to toiž probíhá trošku jinak jedině lékař, který tě lépe pozná to může posoudit. Já netrpím ocd
v nějakých intervalech. Spíš je to někdy prostě lepší a někdy, jako na houpačce. Léky pomáhají jakoby ztišit, díky nim se problémů ůplně nezbavíš... Je to jenom snesitelnější...

Michaeli, v menší míře tyhle stavy podle mě prožívá každý. ale skutečně je podle mě tohle princip ocd.něco nechci udělat, ale děsím se toho, že se neovládnu... Záleží na tom v jak snesitelné je to míře. U ocd musíš většinou provést kompulzi ať třeba myšlenkovou, něčím se uklidnit, třeba se něčeho několikrát dotknout... Děláš něco takového? A do jaké míry Tě to omezuje?

Na neurotické stavy zaberá St.johns wort, pozrite si:www.lubovnik.vesele.info

Tyto stavy jsem měl také,chěl jsem létat..,nutkavé bezdůvodné vtíravé myšlenky atd.Psychofarm.jsou málo účinná a dlouhodobá.Já byl v BOHNICÍCH a úplně mne vyléčili,elektrošoky 12x, 3za týden a pro větší účinek 1x týdně atropinové kóma,t.j. měsíc.Nevím jestli tuto léčbu využívají i jiné psych.léčebny,jelikož to vyžaduje specialisty,ale už je to delší dobu,tak myslím,že ano!

Již,několik let se ve výškách potýkám se stejnou myšlenkou.Mám velké nutkání skočit,to se někdy stupňuje do té míry,že se chvěji a skoro se to několikrát stalo.Nemám žádné rituály jen ta výška mi dává zabrat.Setkal jsem se s názory ,že se mýšlence mám postavit,jen mi nejde do hlavi jak když bych pak plachtil.Jsem úspěšný a pohodový neagresivní člověk.Víte co stím?

Mám záchvaty obsedantních myšlenek.Jsou to spíš asociace na to vidím kolem sebe nebo co prožívám.Mozek mi vymýšlí reakce na cokoliv,které většinou končí nějakou trapnou záležitostí související se mnou.Úplně mě to odzbrojuje,stává se mi to odpoledne nebo večer a trvá to asi 3 hodiny. Kompulze nemám.Beru Zyprexu, ale moc to nezabírá.
Mám OCD?
Děkuji předem za jakýkoli příspěvek.

Ahoj Leni a Rachel, děkuji za útěchu. Je to asi strach z neznámého a také z toho, že mě OCD hodně brzdí ve spoustě věcí. Tzn. že vše neznámé mě teď přijde stresující. Musím si také stále říkat, že mi to nesmí bránit v tom normálně žít a prožívat věci tak, jak jsou a učit se je prožívat hezky. S přítelem často řešíme mé stavy, protože přicházejí často a je z toho někdy pěkně unavený. Je mu líto, že je mi smutno a že neprožívám věci naplno, tak jak bych měla. Zároveň se ptá, co by měl pro mě udělat, aby mi bylo lépe, což je těžké pro nás pro oba. Některé dny v sobě cítím neuvěřitelnou sílu a někdy je to na nic. Zrovna poslední týden mám problémy takové, že v práci vše přežiju, na špatné myšlenky nemyslím, ale když přijdu domu, je to tady zase. Pořád se mi honí hlavou ošklivé myšlenky a ne a ne je sjednotit. Pak dostanu takový zvláštní tlak na hrudi a nemůžu usnout. Před spaním se mi tam honí pořád nějaké ošklivé myšlenky a začíná se mi stávat, že jsem taková jako vnitřně agresivní. Když si jde přítel lehnout a třeba má veselou náladu, nebo tak, tak mě začne všechno strašně rozčilovat a ne a ne se uklidnit. Je to zvláštní, ale nevím, čemu to mám už přisoudit, jestli je to ze stresu, nebo z čeho, opravdu nevím. Obávám se, že začínám být lehce depresivní z toho, jak jsem stále unavená těmi neustálými myšlenkami, že mě pak přepadají smutky, co to mám za život. No nic, zase bude lépe! Je mi 29, ale přála bych si, aby mi bylo méně, abych měla čas těch pár let, co se takhle trápím prožít znovu a naplno, jako dřív.
Víš, Rachel, já se tomu strašně snažím bránit a říkat si, venku je krásně, udělám si krásný výlet a nečerpám energii z přírody atd., ale stále mě něco ošklivého doprovází, co mě paralizuje a stávám se pak strašně slabou a mám pocit, že v tu chvíli stačí malá kapka a složím se. Ale vytrvám a budu stále bojovat, pořád věřím, se silnou vůli a pozitivním myšlením se to snad dá zvládnout!

ahojte moji milí:)

Tori, já nemám strach přímo z toho, že bych mohla ublížit vlastním dětem přímo, ale třeba tak že bych je něčím otrávila atd. Taky je ještě zdaleka nemám... Jsem v prvním ročníku na vysoké a ani zrovna nemám přítele... Já osobně souhlasím s Lenčou, že je třeba do ničeho se nenutit. Především je důležité, jak to cítíš Ty! Myslím, že pokud to Tvůj přítel nedokáže moc pochopit, což je pochpitelné, myslím, že mo necítí, jak se my cítíme, možná jde zkusit nějaku partnerskou terapii, aby mu to všechno Tvůj terapeut třeba trochu vysvětlil? Co si o tom myslíš? Nebo mu dát přečíst nějaké příběhy tady? Jinak pokud to dítě Ty sama chceš a brání Ti v tom "jen" ocd, tak jdu do toho. naučila jsem se, že NESMI´M bránit ničemu, čemu by bránila jenom moje ocd. Vyhýbat se, přesně to si totiž ta mrcha přeje, omezovat nás, čím dýl tomu vyhýbáš, tím víc se toho potom děsíš. Takže já třeba cítila hrozné nutkání jako věřící, že nesmím tak hříšná s tak hroznými výčitkami způsobenými ocd, ale co když na nich něco je, chodit do kostela. Řekla jsem si to ne, ta mrcha mi v tom nebude bránit, protože potom bych se velmi děsila to přemoct a kostel bych měla spojený s ocd. To nechci!
Leni, mně nepřijde nezodpovědné přát si dítě. Je to krásné, že se tím nenecháš omezovat! Jednu, jak bude velké už vidím, jak si řekneš, jak by jsi to celé klidně znou pro ně obětovala...

miky, tak to nejspíš v lásce chodí:) A je to hrozně hrozně krásné, protože se to nedá ovládat mozkem...
Co je to? Normální gympl? A kam se chystáš potom? Už víš? Promiň, že jsem tak zvědavá:) Já chodím na Výtvarnou Akademii v Praze na obor restaurování malby a jsem v prváku... čeká Tě letos maturita?Zatím s tím vysokou docela zvládám...

ať se vám všem dáří bojovat!

Ahoj Tori, já jsem myšlenkami ublížit vlastním dětem nebo vůbec komukoliv jinýmu jako ještě bezdětná netrpěla. Začalo to v době, kdy bylo dceři už tak 5 let a plánovali jsme s manželem druhý. Divím se, že jsem při tom všem stresu (ne přímo z OCD) vůbec otěhotněla, ale já jsem kvůli problémům se štítnou žlázou jeden čas nemohla mít děti a tak jsme toho chtěli využít, když byly zrovna výsledky v normě... To jsem ještě nevěděla, čím to vlastně trpím a protože jsem se tím začala po otěhotnění právě ještě víc zabývat a trápit (hormony v těhotenství taky dělají s psychikou svoje..., hlavně ta citlivost...) a tak se mi to stále zhoršovalo, než jsem na diskuzích na zač.března tady na doktorce zjistila, co mi je. Pak nastal obrovský obrat a momentálně mi je fajn. Myslím, že kdybych na to přišla dřív, tak se mi to nemuselo zhoršovat..., těžko říct...
Nevím, co ti přesně poradit, ale hlavně se do ničeho nenuť. Já jsem tehdy ještě nějak neřešila, jestli se na druhý dítě cítím nebo jestli na to není vhodná doba..., jinak bych si to nejspíš rozmyslela, bála bych se.... Možná to někomu může přijít jako nezodpovědnost, ale já jsem si druhý děťátko už přála a opravdu jsem ještě nevěděla, že s OCD budu mít takový problémy...Kdo ví, jestli bych se do toho pustila. Teď jsem ale ráda, protože to vypadá, že to všechno dobře dopadlo. Z porodu mám taky strach, hlavně proto, že jsem měla obrovský problémy po prvním porodu a to jsem tehdy ještě OCD vůbec netrpěla. Ale četla jsem i příspěvky od mamin, kterým se to prý po porodu naopak upravilo samo a to na tom nebyly před porodem tak dobře, jako jsem já..., takže se to bohužel nedá vůbec odhadnout. Snad budu ten lepší případ ;o).

Ahoj všichni, už jsem tu dlouho nebyla, tak je čas se zase podívat, co je tu nového. Mám toho nového doktora, je to velice milý starý pán. Byla jsem tam zatím 2x, poprvé jsem odcházela s obrovskou euforií. On vě mě viděl strašně zajímavou osobu, která má obrouvskou vnitřní sílu se vším bojovat a to mě velice potěšilo. To jsem zatím nidky u doktora nezažila. Doslova se mi zdálo, že ho můj příběh zajímá tak, jako by to byl nějaký román. Kamarádka u které jsem poté byla mi potvrdila, že mě to strašně povzbudiloa jsem to zase já, ta stará veselá bláznivka. Příští schůzku to bylo také dobré, ale už ne taková euforie. Dnes jdu zase, tak jsem zvědavá. Koukám, že se všichni máte celkem dobře, tak to jsem ráda.

Lenčo, moc ráda bych se Tě zeptala, jestli jsi nějakými myšlenky jako ublížit vlastním dětěm trpěla již předtím, než si děti měla. Já jsem totiž teď v období, kdy by se očekávalo, že mám už na děti čas, ale ty myšlenky mám už teď a strašně mě to děsí.
Cítím, že musím udělat ještě hodně práce sama se sebou a pořídit si dítě v této době není právě dobré. Mám přítele, který by si děti, přál, sice na mě netlačí, ale těžko chápe, proč se toho bojím já. Mám i hrůzu z porodu. V poslední době se mám celkem dobře, ale občas mívám ty stavy, že ublížím své mámě. Musím si to vysvětlovat tím, že po smrti táty se prostě objevily vlastnosti, kterých jsem si dříve u ní nevšímala a dnes mi strašně lezou na nervy. Kromě toho, že docela pije, ve společnosti, tak kolem sebe šíří nějakou zvláštní neurotickou energii, která mě do těch stavů dostává. Neumím si to vysvětlit a je mi to moc líto...

Je také přehnaná žárlivost obsesí?

Rachel
ja stale jeste studuju a zatim jen stredni skolu(gymnazium) a tu zvladam,ikdyz ocd studiu urcite nepomaha...
to co popisuješ tak se mi stalo taky s holkou se kterou jsem byl skoro rok a zanedlouho po rozchodu mi nastaly ocd,byla to šílená láska,nedokázal jsem si v žádném případě představit život bez ní...dokonce jsme plánovali společné bydlení a děti a přitom to byl člověk který mi vůbec neseděl ani povahově ani to nebyla muj typ...Kdyby zalezelo na rozumu tak se na ni ani nepodivam...
S drogama jsem seknul ted uplne,obcas si dam jen pivo(s ocd si to nemuzu dovolit a pokud se ji zbavim tak asi ani pak nezacnu pac se budu bat abych si neprivodil zase nejakou psych. poruchu-psycholožka má názor že u mě i drogy sehrály nějakou úlohu vtom že mi propuklo ocd)...pít bychom kvůli práškům,které oba bereme taky neměli...ale to bych zas neviděl tak striktně...
snazim se ted hodne premyslet jak se zbavit tech psychosomatickych projev(uzkost,nervozita,svalovy tres,napeti)
myslim ze to zhursujou jakekoliv "speedy"(napr.kofein) taky nikotin,vsechny drogy vubec,jasne i stres
co tomu pomaha jsem uz psal driv...
budu se snazit prichazet na dalsi veci...
zatim se mejte a napiste co nejdriv

Miky, to poslední zvolání bylo fakt dobrý:)! No, te´d zrovna se cítím docela dobře. Byla jsem teď na jedné akci s bývalými spolužáky se střední. Je to docela sranda, bývá to vždycky takoví maškarní místo svaťáku pr čtvrťáky. Měli jsme téma mořský svět a já jsem šla za medůzu:) Tak jsem na tu mršku neměla moc čas. Ale ze začátku týdne to bylo dost nepříjemné. Jsem teď doma a i když si něco naplánuju, tak to nakonec většinu nedodržím a ještě víc mě to deprimuje:( Spoustu úkolů do školy a postupně i příprava na zkouškové pořád leží. jak píšeš, mezi lidma je to trochu lpší, ale občas potřebuji být sama a něco uděla do školy a nedokážu se na to vůbec soustředit. Ty studuješ a nebo pracuješ? Jak to zvládáš? S "mladým doktorem":) jsem se nepohnula ani o píď. Jsem hrozný zabaělec a pořád jsem mu nic neřekla. Pohybuje se to jen v tom, že zjišťuju, jak je jiný povahově než já a jak naprosto nechápu proč mě přitahuje. Určitým způsobem uzemňuje moji idealistickou a romantickou povahu. Navíc to rozhodně není můj typ:) mně se přitahují tmavovlasí, s bílou pletí... a hádej jak vypadá? Naprosto nevýrazný typ. Vlasy na ježka - to přesně se mi nelíbí:), celý světlounký... e to prostě k nepochopení. Láska si s námi dělá co chce. Jenže já totiž ani nemůžu říct, že by se mi teď nelíbil, líbí se mi na něm všechno, jenom to rozumově nechpu:) Stalo se ti to taky někdy? I když jsi psal, že ta Tvoje přítelkyně je moc hezká:) Jo, chválím Tě za Tvůj zdraví a aktivní způsob k životu:) Hlavně, že jsi sekl se zkoušením drog. Já taky. Myslela jsem že i spitím, ale včera jsem to trochu přepískla...

Leni, já si pořád myslím, že pokud to zvládáš sama a máš to pod kontrolou, tak je to jenom dobře. Určitě cítíš to, jak Tě to neovládá a máš sílu, dodává Ti to sebedůvěru oproti té mrše:) A to je super. S terapií a léky je to rychlejší a snadnější pokud už to člověk fakt nezvládá. Myslím, že bych to rozhodně nezvládla.?´Uplně mě to tenkrát v tom září ovládlo a cloumalo to se mnou. Přemýšlela jsem i sebevraždě, takže... :(
Budu Ti držet palečky. Určitě to bude snadnější, když tak trochu počítáš s nejhorším a psychicky se na to připravuješ. Myslím, že až uvidíš toho prcka, tak budeš cítit, že bys mu obětovala všechno. Alespoň moje máma to říkala:) určitě napiš... dej nám vědět i tak:))) jen tak mimochodem, kdo je z ostatních lidí normální:) já teď kolem sebe vidím samé skryté neurózy...

Miky, já si právě myslím, že doktora a prášky opravdu nepotřebuju (kdyby se mi to zase zhoršovalo, třeba po porodu, tak tam určitě půjdu..., kdysi jsem tam chodila kvůli něčemu jinýmu - po prvním porodu, takže o stydlivosti to naštěstí není ;o)). Cítím se už pár týdnů dobře, vím, jak na tu potvroru..., dokázala jsem ji tak oslabit, že už skoro nedolízá ;o))). Už se toho prostě neděsím, je to obrovská úleva. Nejvíc mi pomohly diskuze, protože jsem si právě na nich uvědomila spoustu věcí a s pomocí nich našla tu správnou vnitřní cestu...
Rachel, mimčo ještě na světě není - až cca za měsíc, ale obavy už mám teď..., protože po prvním porodu jsem byla strašně labilní, histerická, na dně... (hlavně prudkým zhoršením funkce štítný žlázy) a to se může stát i tentokrát.Už mám od endokrinoložky předepsáno, jak mám po porodu upravit dávky léků na št.žlázu, ale pokud to špatně odhadla a bude to moc nebo málo, tak bude problém nejen fyzický, ale bohužel i psychický (hormonama) a tak bych musela naklusat i k ní, aby mi to zkontrolovala a upravila léčbu. I zdravý ženský mívají po porodu psychický problémy, takže u mě to je velký riziko. Počítám s tím ale dopředu, takže věřím, že se mi to podaří co nejdříve s pomocí doktorů vyřešit a spravit ;o). Stejně je to nepříjemný... Tehdy jsem navíc neměla OCD :o(.
Pokud mi nehrábne, tak vám dám pak vědět, jak to se mnou vypadá ;o)))).

Lenčo je super že to dokážeš zvládnout bez prášků i bez doktorů...taky jsem to tak nějakou dobu pytlikoval,chvilku to bylo lepší,chvilku to bylo horší-jak na houpačce...ale postupně mě docházelo že jestli se toho chci jednou zbavit tak abych mohl normalne zit..zazivat radosti,tesit se ze zivota a zit ho plnohodnotne tak budu muset zajit k doktorovi...Tobe bych radil to same,neni duvod se stydet,jsou to normalni lidi,lekari ,kteri jsou tu proto aby lecili i takove lidi jako my...nejen blazny a lidi s tezkyma psych. poruchama i my je potrebujeme....
prasky ti pomuzou aby obsese nebyly tak neprijemne a vtirave-aspon mě tak zafungovaly a terapie pomaha si uvedomovat proc si timto mozna zacala trpet a postupne se toho zbavovat...
Rachel,jak se citis? a jak jsi na tom se svym mladym terapeutem? porad mas ohledne neho stejne pocity nebo uz to preslo?
vsem vam preju hodne stesti...nevzdavejte se!My to zvladnem a zase budem zit jak predtim!!Bez obsesí ,kompulzí,strachu ,úzkosti...

Leni, tak miminko už je na světě:)? Je to holčička anebo chlapeček? Je užasné, jsk e dokážeš kvůli tomu malému držet!

Miky, naprosto souhlasím s tím, jak pomáhá, když si ty myšlenky snaží člověk zesměšňovat..., myslet na něco jinýho apod. Mě to taky moc pomáhá, zatím to zvládám bez prášků a bez doktora. Jsem na tom mnohem líp, takže se teď jen bojím, aby se mi to nezhoršilo po porodu (hormonama, únavou, stresem, nedostatkem relaxace atd.)...

a ja mám úplne odveci mamu! :( nikto nechápe

Ahojte,
No, u mě to přešlo z toho, že jsem potřeboval všechno uklízet, nemí nikde ani nejmenší flíčektrochu jinam. Mám strach, že něco budu dělat zase přehnaně, a že se to celé vrátí, proto si musím dopředu promýšlet, jak bych co řešila, kdyby to nastalo, tak aby to bylo normální. Třeba, kdyby se mi ztratil klíč od bytu, jestli bych vyměnila zámek. Ten postup, i když je třeba velmi primitivní a lgický, si potom musím v klidu několikrát opakovat, mám strach, že ho do té doby zapomenu. tak se to pořád dokola vrací. Kompulze mám teda teď spíš myšlenkové - několikrát opakuji to řešení, nebo se ptám rodičů atd. jestli to a to je normální.
Ono to s těma aktivitama u mě, když to na mě přijde nejde:( Nejhorší je to, když vím, že musím dělat něco do školy. Protože kolikrátto skutečně není možné...
A daří se ti těm kompulzím někdy odolat? Postě, že bys ten nůž neoddělával, nebo se nezabezpečoval, že nejsi homosexuál?
Jsem ráda, že děláš pokroky a je ti lépe. Napadlo mě, jestli s tou Tvou homosexuální obsesí nějak nesouvisí i to s Tvou přítelkyní, jak jsme řešili?
Moc dík, že ses ozval:)

slniečkoPo,
to j mi líto, ale vůbec etuším. myslím si, že se to netýká obsedantně kompulzivní neurózy v e které bych možná se své zkušenosti mohla pradit.Zkus možná spíš založit nový odkaz s tímto svým příspěvkem... Někdo by třeba věděl. Nebo vyměnit psychologa? Nevím v tomto se vážně nevyznám. každopádně hodně síly Tobě i Tvému manželovi!

mam manzela po otrave CO,fyzicky je na tom dobre,ale hlava nie je,je dezorientovany,musi mat plienky lebo nevie trafit na wc,nespomina si na minulost nevie sa obliest,najest...proste velke dieta,lekari mi nevedia povedat ci sa to zlepsi.Ma 43 rokov,poculi ste o niecom takom,alebo co by mu pomohlo,stalo sa mu to v januari chodime k psychologovi,neurologovi,rehabilitujeme,ale mam pocit,ze sa nic nehybe.dakujem za rady.