Smíření se smrtí

musím vám napsat,že je těžký smíření se smrtí.včera dal veterinář eutanásii té nejčistší dušičce našemu pejskovi.to proto,že když my nemáme na léčbu pejska peníze a vraždí vláda č.r. nejen lidi a zvířata,ale hlavně hlavní hodnoty a to naše a zvířecí duše.to vše prostřednictvím toho,že bi nám nejradši sebrali i peněženky a prodali je na trhu,aby měli prachy na jejich šmelinu.i tak se ale divím tomu veterinímu paskvilovi,že místo akutní léčby z jeho povinnosti,radši pejska utratí,než aby mu poskytl včasnou péči a pejsek by ještě žil.jsou hold veterináři horší než dobytek,protože když nedostal prachy,tak se na pejska vysral a to jen proto,aby mu náhodou neubyli finance na jeho děvky.tak je to opravdu,ale opravdu klausův hamižný veterinář.fúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůj

Lidi, jak jsem si vás pročetla, tak vám upřímně šíleně závidím, že nemáte strach ze smrti. Já věřím i nevěřím v Boha, mám v tom zmatek, ale vím ,že po smrti není nic, vše skoční, nic nevíte, je to jako když usnete a nezdá se vám žádný sen nebo když vám dají narkózu, to se ale proberete, ale ze smrti už nikdy.
Chci se zeptat,dost konkrétně, co byste dělali, když byste už měli jistotu, že vaše nemoc je neléčitelná a je stále více progresivní a máte před sebou tak rok a ke konci víte, že byste umírali v bolestech a viděli nějaké lidi, kteří by vás ještě třeba litovali a nebo by se objevili tací, kteří za celý váš život vámi opovrhovali.
Dokázali byste raději ukončit svůj život sami nebo byste čekali na tu smrt a doufali, i když by bylo opravdu jasné, že není žádná naděje.
Strašně moc prosím o odpovědi upřímné, děkuju předem.

nic otom nevíš tak neblbní lidí , dej si pozor buh tresta , píšu ti je mi dost roku a mam rakovinu zlou, tak se nehrej

Kdesi sem četl motto:" To nejlepší na konec,tak proč se bát smrti?". Zní to sice jako heslo nějakého sebevraha,ale já s tím naprosto souhlasím. Upřímě,já se opravdu smrti nebojím. Beru ji jako součást všeho živého. Nevím,co bude,až umřu. Mám rád život a na životě je právě krásné to,že nikdo neví,jak tady bude dlouho. Až umřu,tak umřu,ale rozhodně nemám čas,ani potřebu se k vůli tomu strachovat.

Mám zde dva...To je útěcha pro věřícíh, kterých je v naší zemi tak desetina.

Mám zde dva nejoptimističtější citáty, které znám (oba z bible). To je jediné co mi pomáhá vyrovnávat se (nikdy se asi nevyrovnám) se smrtí rodičů a se strachem ze smrti svých blízkých či vlastní:
1) Lotovo vyznání: "Věřím, že můj Vykupitel žije, věřím, že v poslední den z prachu vstanu. Vstanu z mrtvých a uvidím, Boha, svou spásu. Já ho uvidím, uvidím na vlastní oči."
2) Řím 8, 31b - 39: "...ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu. "

jo tomasi napis neco víc o tý inkarnaci.

Můj názor je, že smrt jako taková není zlá, ale to co ji předchází. Okamžiky, které ji budou provázet nebudou přinejmenším příjemné,
až budeme cítit: tak a je to tady. Možná, že myšlenka, která nám prolétne hlavou naposled, rozhodne o tom, jaká byla naše životní dráha: šli jsme po cestě, která se nám zdála nejlepší, nebo jsme kličkovali, abychom mohli alespoň ochutnat života tak, jak jsme chtěli? Od té doby, co je na této planetě více jak jeden člověk(:)) jsou naše sny a tužby, životní kréda, obklopeny jinými a jeden druhého přesvědčujeme, že ten jeho postoj je lepší. Kdo o tom rozhoduje? Každý z nás? Nebo ten, kdo má větší možnosti, ať už hmotné, či jen má tzv. důležitou funkci, která říká: jsem něco víc než ty a ty pracuješ jako mé ruce a já jsem tvá hlava, nebo stačí mít větší ramena a svaly?
Život je asi jako cesta šípu k terči, ať vystřelíme odkudkoli najde si svůj cíl. Důležitá je příprava, ne střed terče, ten se každým okamžikem dle našeho vývoje spíše vzdaluje, takže kam mám mířit? Do nebe..do země, nebo prostě vystřelit a zbytek přijde časem?

Souhlasím s tvým názorem Viktorie,sám sice v posmrtný život nevěřím ale věřit v něj je rozhodně uklidňující.

Tak tady čtu vaše příběhy, vaše úvahy, musím napsat, že já svým způsobem věřím, že je něco po smrti, tím pádem je strach ze smrti minimální, nebo žádný, vždy když nějak zapochybuju, vzpomenu si na nádherný film "Na křídlech vážky"Něco přece musí být, když člověk odejde z tohoto světa, když zde přestane žít.

Je to možné,Filozofe,že nic nebude,a je také možné,že něco bude.Ani ty a ani já nemáme jistotu,jak to je potom...každopádně já už stejně Martina na tomhle světě nikdy neuvidím.Bolest z téhle ztráty prostě nezmírní nic..ale budu doufat,že pak něco je..

Luiso,zemřel mi před pár dny člověk,kterýho jsem milovala,bylo mu dvacet let,byli jsme spolu tak štastní a behem vteřiny se zabil v autě,během vteřiny se změnil nám všem kolem něho život!Zoufale chci věřit,že duše existuje!Čtyři dny po jeho smrti mě probudila vůně,vůně byla symbol našeho vztahu,a jak jinak by mi dal najevo,že je, než vůní?Ale pak ta vůně zmizela a vážně,přísahám,pak už nikde nebyla...myslím,že to byl on,můj milovaný Martin,ale kde je teď?Vidí mě?Slyší mě?Prosím,co si o tom myslíš?Děkuju.

Smrt? to je jen přechod z jednoho života do druhého, ano lidé se většinou bojí smrti,ale naše duše je energie a ta se nedá zničit, jen se přetvoří dál, věřím v další život, setkala jsem se se spoustou lídí, kteří byli v komatu, všichni mají stejnou zkušenost, viděli jasné, krásné světlo, chtěli ho následovat,protože se cítili krásně, ale ještě nebyl jejich čas proto přežili koma..a také jak popisují ostatní,i já se připojuji k tomu, že naši blízcí kteří zemřou se s námi mohou přijít rozloučit jako duše, to má svůj význam, chtěj ukázat že po smrti není konec, že je to jen začátek něčeho dalšího..

Je to zvláštní ale poté to už bude absolutně jedno.Protože nic nebude.

Byli dva manželé, kteří nemohli mít děti. Byly dvě děti, kterým zemřela maminka a jejich otec se nedokázal o ně postarat, proto dal souhlas k adopci. Tyto děti si vzali výše uvedení manželé.Byla z nich šťastná 4tyř členná rodina ..... už není ... maminka včera zemřela. Je mi nanic a jen doufám, že si tento táta děti nechá a postará se o ně ... dvojčátka chodí do páté třídy.

ja jsem zazila odchod obou rodicu a videla jsem je odcazet a tedy vim ze rxistuji.Vdecim za to svymu otci ktery me slibil ze me to prijde rict a to taky splnil.V hipnotickem spanku behem noci prisel sen ve kterym jsem videla jak otec byl u me doma kdyz umrel(bydlim daleko od rodicu)a prosel nasim bytem se vsema se pohdem rozloucil a odesel ja jsem ho nevidela jen tusila ale zajimavy bylo ze ten sen souhlasil se skutecnosti co vtu chvili jsmem delala takze vim ze to nebyl sen a na vic jsem zavolala "tatko!""Toto se me stalo trikrat a podruhe me informoval ze odejde mamnka pul roku pred tim videla ksem ji stat nad vlastnim telem jak se divala ke dverim,a na to za pul roku umtela na srdecni ifakrt na miste a nemohli se kni nikdo dostat a tak vivrtali zamek a ona je videla.Po treti jsem ji videla deset dni pred smrti jak me navstivila u me doma a vyrusil ji sustot a za deset dvi na to jsem sustela a papinakem a ona v te dobe umrela a byla u me asi ten papinak slysela.Toto vsechno me zaridil otec jsem mu vdecna ze vim ze jsou nekde jinde protoze vesmirne vzdalenosti se s nasim telem nadaji prekonat jenom duse je toho schopna pak nekde na jine planete si udela jiny telo.My tady zijeme proto aby se nam zdokonalila duse a az je zrala tak odejde.Vim to a jsem klidna ze se zas s rodici setkam.Maji se urcite lip nez my.Tady je jen utrpeni!Ale pozor duse musi byt zrala!My ji ted zivime a vzdelavame.Takze lidi nebojte se smrti samy nebudete cekaji na vas vsechny vase pribuzny co jiz odesli a v okamziku smrti pro vas nekdo prijde,samy nikam nepujdete.

ja jsem zazila odchod obou rodicu a videla jsem je odcazet a tedy vim ze rxistuji.Vdecim za to svymu otci ktery me slibil ze me to prijde rict a to taky splnil.V hipnotickem spanku behem noci prisel sen ve kterym jsem videla jak otec byl u me doma kdyz umrel(bydlim daleko od rodicu)a prosel nasim bytem se vsema se pohdem rozloucil a odesel ja jsem ho nevidela jen tusila ale zajimavy bylo ze ten sen souhlasil se skutecnosti co vtu chvili jsmem delala takze vim ze to nebyl sen a na vic jsem zavolala "tatko!""Toto se me stalo trikrat a podruhe me informoval ze odejde mamnka pul roku pred tim videla ksem ji stat nad vlastnim telem jak se divala ke dverim,a na to za pul roku umtela na srdecni ifakrt na miste a nemohli se kni nikdo dostat a tak vivrtali zamek a ona je videla.Po treti jsem ji videla deset dni pred smrti jak me navstivila u me doma a vyrusil ji sustot a za deset dvi na to jsem sustela a papinakem a ona v te dobe umrela a byla u me asi ten papinak slysela.Toto vsechno me zaridil otec jsem mu vdecna ze vim ze jsou nekde jinde protoze vesmirne vzdalenosti se s nasim telem nadaji prekonat jenom duse je toho schopna pak nekde na jine planete si udela jiny telo.My tady zijeme proto aby se nam zdokonalila duse a az je zrala tak odejde.Vim to a jsem klidna ze se zas s rodici setkam.Maji se urcite lip nez my.Tady je jen utrpeni!Ale pozor duse musi byt zrala!My ji ted zivime a vzdelavame.Takze lidi nebojte se smrti samy nebudete cekaji na vas vsechny vase pribuzny co jiz odesli a v okamziku smrti pro vas nekdo prijde,samy nikam nepujdete.

Povídal Exupéry, že kdyby se celé lidstvo smířilo se smrtí, tak během pár minut tady nebude ani človíčka...
Takže díky Bohu za truchlení, dělá nás lidskými.A díky konfrontaci se smrtí se do ní až tak nehrneme.

moc vám děkuju za pomoc

No a já jsem měl príma kamaráda. Chodil s jednou holkou, sbalil ji u moře. Skvělá holka, jenom čeština jí dělala trochu problém. Ale to by se sneslo.
Pak mu jednou nenapsala. A půl roku na to se dozvěděl, že je to horší, než myslel. Tu holku někde podřezali, za to že byla srbka a k tomu studentka sociologie, nebo taky možná proto, že albánci jsou prasata a znásilnění končící vraždou se tam dějí denně...To víte, válka je válka a boj o samostatný Kosovo si žádá oběti...
No to je celkem jedno, zemřít mohla jakkoliv. No když se to kamrád dozvěděl, tak odešel ze studia a rok to doma dslova oplakával. Nemělo cenu se s ním bavit, když jsme na něho s kamarády mluvili, tak prostě nevnímal, jak by byl na drogách. Ani psychologie si s ním neporadila, jenom ho totálně oblbli práškama a pak se vždycky díval jak jeliman, to už jsem si zařval a poplakal i já. No a za ten rok se jeho vůle tolik narušila, já myslím, že taky tou léčbou, že když ho pustili ze sanatoria jako vyléčenýho prostě šel a spáchal sebevraždu...prý to byla nešťastná náhoda, to tvrdí jeho rodiče. Jo, když umřete náhodou, tak po sobě necháváte deník tlustej jak půl Bible, kde si píšete o smíření se smrtí a nutnosti následovat osud, že...To, že jeho rodina byla věřící a on taky ho od sebevraždy neodradilo.
Takže i tak může vypadat smíření se smrtí.