Agorafobie

Ne, že bych házela flintu do žita, je fakt, že za těch, tuším, 22 let jsem si prošla různými fázemi. Byla dlouhá období bez léků, pak zase situace, kdy jsem byla schopna se pohybovat pouze s doprovodem a to je opravdu velmi ponižující a pro zdravého jedince naprosto nepochopitelné. Takže nejenom trauma z toho co se přihodí, ale i pocit studu, doufám, že mi rozumíte. Knihy MUDr. Praška na toto téma mám nastudované tak, že bych z toho mohla dělat disertační práci, ale v reálu to je někdy katastrofa. Tak fajn, zkusím se mrknout ještě na tu akupresuru.

Kláro já mám agoru tolik let a v uplné vyléčení nevěřím.Také je líp a je hůř.Najed si na EFT,přečti si o tom,vlastně se to od terapeunta naučíš a pak už to děláš sama.Já tím zvládám vcelku dobře fyzickou bolest,určitě to pomahá i s agorou,trénuju a cvičím to než třeba mám jet druhý den někam z čeho mám strach ,viz lékař,ale samozřejmě to také není ,alespon u mě hned vše.Také beru AD,také bych si přála žít normálně,ale snaha je ,ale,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,tak at je ti líp,nic neni stoprocentně jistý,vždycky,když jsem si myslela,že jsem fit,něco se přihodilo,a zase to bylo zpět,,,,,,,,,,,,,,,,,běh na dlouhou trat

Agorafobií se všemi nepříjemnostmi kolem ní trpím už hodně let s různými přestávkami. Opravdu někdy je hůř, někdy líp. Teď jsem zrovna ve fázi, kdy mi není zrovna nejlíp, teď momentálně užívám Cipralex. Jak tak pročítám letmo tuhle diskuzi, spíše jen ty poslední příspěvky, zaujala mě zmínka, tuším Hanky o akupresurní metodě EFT. Je fakt tak účinná anebo zase jenom planá naděje na úplné vyléčení? Konečně bych si přála normálně žít a to přeji i vám všem, kteří víte o čem mluvím.

Ivanko..........mám uplně stejné pocity,ale nedáme se a dáme tomu na triko,ne?Hanka

Ivko ten boj za to stojí věř mi.Přijde doba kdy se tyto stavy nebudou tak často neboli vtak krátkých intervalech opakovat.A věř jsou lidi kteří jsou na tom hůř a to si říkávám i já když mi není nejlíp.Nezbývá než bojovat a nevzdávat se,je to běh na dlouhou trať ale to jsi tu už slyšela hodněkrát.Ale chce to čas a hlavně trpělivost.A hlavně se naučit tomu nepoddávat.Takové pocity jsem měla v začátcích ale už ne.Život máme jen jeden a bohužel ho musíme brát takový jaký je i stouto nemocí.Ono se nám to nezdá když je nám ouvej ale jsou lidi kteří jsou na tom stokrát hůř ale my se stím můžeme naučit žít ale oni ne.Držím ti palečky a hlavně to nevzdávej i přese všechno je přeci život krásnej no ne?

Hanko, jde to pomalu... nejhorsi je, ze jednou je hur, jindy zas lip.. kdyz je lip, mam z toho radost a rikam si, ze je to skvely a verim,ze to nebude horsi..treba tyden chodim nakupovat, jezdim autem, delam cokoliv se mi zamane...a pak najednou v obchode to na me prijde a srazi me to na kolena.. rikam si, ze to nema cenu..
mate nekdo nekdy pocit, ze takovejhle zivot nema cenu? ze ten boj je nekonecnej a nema smysl?

"HOLČINY"Vy už jste relat.zdravé,když jde do tuhého tak to máte pod "kontrolou",až na drobné odchylky/HOUKAČKA/to já ještě nevyzkoušel?ale když jsem padal na hubu,tak jsem vzal TAXI,ale když jsem to řekl Dr./za totáče/tak řekla,já bych vám dala!No dříve to šlo,ale dnes takový"luxus",nelze!Ale,aby se toho nechytl zase nějaký"VĚDEC",vidíte,že to jde!Když má někdo TBC,tak taky neběhá,tak jdu do toho na co stačím,ostatně i JAKEŠ,říkal soudruzi,když to nezvládám,tak jdu od toho!A byla to nějaká"BEDNA"?Zdarec!!

Lenčo, děkuji za Tvůj příspěvek. Já beru pátým dnem AD, jsem tedy úplně na začátku, a moc mi pomáhá, pokud někdo píše, jak postoupil, jak se naučil "znovu žít". Solárko zatím ani náhodou. Ale musí to být krása, pozvolna bojovat a zocelovat se! Neutíkat.

Jo a ještě něco,někdo tu chtěl definovat pocity agorafobie........Tak tento pocit,se dá plně definovat při prvním,počátečním záchvatu.Bylo to,jako když bývaly třeba pračky mini romo,rády probíjely,strčíte tam ruce a dostanete šlahu elektrickým proudem a tělem projede šílený nával horka,než se stačíte vzpamatovat,nemůžete dýchat,cítíte pálení na prsou,jako při infarktu,který mám za sebou,ale infarkt to není,pak ten balvan na prsou a špatně,na zvracení a teď to přijde,ano,STRACH,že je to vaše poslední minuta.Pak,jak kdo,někdo bezvědomí,někdo tachikardii,jiný hypertenzi.....Já to mám spojeno ještě s primární hypoparathyreozou a těžkou hypomagnezemií a hypocalcemií,onemocněním srdce a jeho arytmií.Takže,potom,když to příjde opakovaně a ten člověk si zažije jeden jediný takový záchvat,zpanikaří a dostane prostý strach,když ním projede jen to horko,ten nával a ostatní si přivodí sám,svým strachem.To jsem si uvědomila a když příjde to ,,HORKO,,tak už bojuji a potlačím ten zbytek příznaků,pomůže obyčejný igelitový sáček,dýchat pomaličku do něj a z něj a rozpustím si v klidu magnosolv a nepřipouštím si,že je to nebezpečné.Vždy si řeknu,že kdyby to bylo tentokrát silné a já to nezvládla,tak jen omdlím,nic jiného.To se stává,když člověk omdlí,přestane přemýšlet a mít strach a tělo se samo uklidní a člověk se pak probere sám,to mám vyzkoušené.Prostě jsem jen přestala mít strach a ono to bezvadně funguje.Ovšem,u každého je to individuální,chce to trénink.A nakonec se říká,víra tvá,tě uzdravila.Vyléčit to nejde,ovlivnit to jde.Nemohla jsem nic,byla to klaustrofobie,panická porucha,je z toho pořádná agora a nyní mohu vše.Vrtulníkem tedy nelétám,ale kdybych opět musela,poletím,pendolíno a rychlík,to ne.Ale vše už ano a klidně i sama a dokonce chodím relaxovat i do solárka a věřte,že to solárko,je perfektní trénink na agoru,je tam horko a člověk si připadá,jako při záchvatu,nemůže dýchat,myslím tím ty starší stroje...Ale je to super trénink,doporučuji,jinak lidi v obchodech,jako je Tesco,jsem se naučila přehlížet,fronta u pokladny,mě už neničí,člověk si musí uvědomit,že může vše,ne panicky prchnout,ale v klidu a pomalu odejít a odejít se dá odkudkoli.Proč ale tedy utíkat?V Tescu je sice obrovský prostor a mnoho lidí,ale utéct z něj a mít pocit úlevy při pohledu na to obrovské parkoviště před ním,plné aut,to není zrovna útěk do ráje,to je ještě horší.Proto neutíkám odnikud,stavy mělkým,pomalým dechem rozdýchám.A sanitka mě,jako pacienta,nevezla několik let.Tohle je jen moje osobní zkušenost,sama dobře vím,než jsem k tomuto dospěla,jak to bylo těžké.

Ahoj holky,dlouho jsem tu nebyla,tak koukám,co toho tady přibylo.Opravdu neradostné počteníčko.Byli jsme nazváni línými.....No,tak to je pěkný blábol,to jsem tedy ještě neslyšela.17.rok mám agoru,ukázkovou,učebnicovou....17.rok bojuji o život dcery,která má těžkou nemoc,je jediná s tímto onemocněním v republice a polovinu života jsem s ní a s agorou prožila v Praze na klinice a z Prostějova je to poměrně daleko a hlavně ještě dál,pro lidi s agorou,těm nemusím vysvětlovat,co znamená slovo nekonečná dálnice......a že těch cest už bylo.A zastávek při dálnici v okolních nemocnicích,kde mě křísili,neúspěšné cesty na kontroly,kdy jedete s dcerou na kontrolu a náběry krve a máte pak jet hned zpět,ale nejde to a nakonec v té nemocnici zůstanete na KI,aby jste se mohli vrátit druhý den domů,hrůza.A do Prahy musíme stále,každé 2 měsíce,někdy i častěji,také i vrtulníkem,ostatně,tam jsem měla v něm kvalitní záchvat,ale vzhledem ke kritickému stavu dcery,jsem ho celou cestu zdolávala,letěli jsme 1h a 20min...Nekonečné!!!!!!!!!!Dítě učit,když to její zdravotní stav dovolí,vodit jej do školy,dříve vozit na inv.vozíku,přes celé město,na druhý konec....jinak učitelku domů,nebo výuka přes skype,když je v Olomouci na klinice,denně tam dojíždět a vozit jí stravu,kterou nelze připravit,než doma,naprostá péče,po 24h denně,spát na půl oka,abych slyšela přístroj,kdyby alarmoval,aby mi nezemřela ve spánku,jen obyčejná viroza pro ni může znamenat okamžitý otok mozku a následnou smrt....A to všechno s podělanou agorou....to je asi málo,co.Nepřipadám si zrovna líná.A čtyři děti k tomu mít,být na ně sama,protože jejich zbabělý otec utekl...no,díky,ráda bych poznala toho chytráka,který něco takového pronesl.Musela jsem se snažit,mít agoru pod kontrolou a zvládat ji,psychika mi velmi pomáhá a také ji zvládám,jenže ta bestie,je tak zákeřná,že přijde i v době,kdy ji člověk vůbec nečeká,kdy je v pohodě.Třeba po roce,nebo dvouch letech klidu,přijde a my to víme,ale nemyslíme na to a snažíme se žít a neznám nikoho,kdo by se z pohodlí,dobrovolně uzavíral doma,protože venku je nádherně a žijeme jen jednou,tak nikdo dobrovolně vězení nevolí,nemám pravdu,holky?

Ivanko a jak se dostáváš z toho zase ven,také tak pomalu jako já?

Ondro, souhlasím s Lenkou N. U mě to začalo klaustrofobií (ta mi začala když mě sestra zavřela to velké cestovní tašky a pak mě v rámci hry odmítla otevřít). Pak jsem šla na VŠ do Prahy a tam se to rozjelo. Nejdřív metro-je to v podstatě uzavřenej prostor, pak ostatní dopravní prostředky, nákupní centra, pak menší obchody no a takhle to jde dál a dál.
Ten strach asi nepochopíš pokud jsi to nezažil. Já sama to nechápu, z čeho mám strach!!! Prostě najednou to přijde, zrychlí se tep, dech, pocit na zvracení, třes celýho těla...

Ondro,,,,,,,,nenene nebojím se lidí,jsem v kumštu a učila jsem na SS,spíše čím více lidí se v tom Tescu hemží ,tím je tam větší zmatek a to je to co mi vadí,máš pravdu ano nejhorší jsou veliká náměstí,tržiště a to si vezmi ,že já se courala po Paříži,ale to zrovna ta mrcha agorafobie spala,u mě byl spouštěcí moment autonehoda a začalo to klasickou klaustrofobií,ale jak mi lékař vysvětlil ,toto vše se prolíná.A ta moje agora je třeba několik let hodná,pak přišla dvě umrtí,krádež kolem bytu a hned se holka probudila v plné parádě a ten boj začíná zase znovu.Ale dobře to popisuje doc.Praško-agorafobie.Je to prostě strach,já teoreticky vím,že se mi nic nestane,leč prakticky to zvládám někdy špatně.Dala jsem se do akupresurní metody EFT a musím jí tedy pochválit.Tyto fobie klaustro i agora bohužel se často prolínají.A hlavně je dobré to řešit hned a ne to nechat dojít do chronické fáze,prostě jednou je hůř jednou je líp,ale člověk nikdy neví i kdy přijde to hůř,je to závislé u někoho i na počasí ,na tlaku,psychické pohodě to je jasné.

Kuku a proto nic neodkládej a vyhledej odbornou pomoc.Bez ní to nepůjde.Tak se drž ju?

Kuku může se to týkat i tebe.Ale pro jistotu bych vyhledala psychologa a ten ti vše ujasní.A nebo i psychiatra.Víš ono se říká raději dřív než bude pozdě a může se ten stav zhoršovat.Držím palečky

lenka N:asi máš pravdu s tím stresem..u mě to taky začalo tímto způsobem

Ondro těch příčin může být více.U mě to začalo nenápadně.Bývalý mi nedával peníze,těch bylo málo.Tak pak nebyl důvod vycházet z domu,nákupy vesmě děla ex byl to padouch.A čím dýl jsi doma,tak získáváš pocit že tam je ti fajn,neměla jsem důvod jít ven,na nákupy atd.Po delším čase když jsem vyšla tak se mi začalo dělat zle přesně ty příznaky co se tu popisují.Najednou velké prostranství,přišlo bušení srdce,závratě atd.V ten moment se otočíš a jdeš tam kde se cítíš v bezpečí a to domů.Co se týká cestování je fakt že to svýmzpůsobem patří pod klaustrofobii ale bohužel ta psychika se ti tak naruší že to postihne i cestování.Mě jednu dobu dělal problém i výtah paradox že?A příčin je moc,většinou stresové situace které jsou hlavním spouštěčem.Zkus si to vyhledat na stránkách netu,tam se ti popíší příznaky a i co může být příčinou této nemoci.Každý máme jinou ale vetší stresová zátěž si myslím je jeden znich.

jen náhodou tady čtu...a chci se zeptat..já totiž mám podobné obtíže a to takové..že se bojím cestovat nebo být někde kde se mi může udělat špatně...nebo se mi bude chtít na WC..týká se tato fobie i mě?

Dík za vaše odpovědi, ale mně se ještě pořád nepodařilo dostat k jádru problému. Všichni popisujete PŘÍZNAKY (motání hlavy, pocit na omdlení atd.), ale co je jejich PŘÍČINOU? Hanka např. píše, že jí vadí velké TESCO a čím víc lidí, tím hůř. Chápu to správně, že se tedy vlastně bojíte těch lidí? Máte pocit, že vás nějak budou napadat, ohrožovat? Řada z vás píše o dopravních prostředcích, ale to mi spíš připadá na klaustrofobii. Někde jsem četl definici agorafobie, která říká, že je to naopak strach z otevřených (nikoli uzavřených) prostor (z řeckého agora = náměstí), jako jsou velké rušné ulice atd. Sorry, že do toho takhle šťourám, ale tyhle věci mě dost zajímají (mám taky určité vnitřní problémy, i když zrovna ne tohle).

Ondro jsi jeden z mála kterého tento problém nás zajímá.Většinou lidi chtějí slyšet jen to co se jim hodí.Já asi patřím ktěm co už až tak velké problémy nemají.Ale bohužel díky jak lékům tak i sezení u psychologa.Je to opravdu běh na dlouhou trať jak popsala Hanka.Mě třeba už problém obchod,úřady a pošta nedělá ikdyž trvalo to dlouho.Ale za to nezvládám vlak a autobus,paradoxně auto mi vůbec potíže nedělá.Ale pozor je období třeba rok kdy funguješ normálně ale pak stačí sebemenší spouštěč a lítáš vtom opět.Je to jak na houpačce,jednou si nahoře a jednou dole.Nám fobikům nezbývá než se stím naučit žít a pokud ty ataky přijdou tak je zvládnout pokud možno co nejlépe.Ale stojí to velké úsilí.Já když u mě nemoc propukla to jsem byla ještě s ex manželem,tak jsem bohužel ty stavy dostávala i doma,třikrát v týdnu rychlá a manžel teda už ex mě vtom bohužel nechal samotnou ikdyž děti vtu dobu byly malé.Paradox je to že už mě z rychlé znaly a jen jedna jedinná lékařka mi řekla že pokud budu setrvávat v takovém manželství a s alkoholikem,měla čest na něj narazit a on se otočil a řekl tak tu já být nemusím a šel pryč.Tak že tyto stavy se budou zhoršovat,já jí neposlouchala myslela jsem si že jen mluví nesmysly.Vždy když náhodou dojela tak mě seřvala jak malé děcko,co tam ještě dělám.Bála jsem se jí.Ale dnes když to vezmu zpětně,tak měla velkou pravdu a já se biju do hlavy že jsem jí neposlechla dřív.Jedinná ona mi tehdá řekla vše a narovinu,nepárala se semnou a vím že tím mě chtěla spíš vyburcovat abych konečně něco udělala že tam mi líp nebude.A měla pravdu,moc na ní vzpomínám a lituji že jsem to nechala zajít daleko.Bez AD jsem neudělala ani krok.Nyní mám bezva kámošku která mi je oporou a velkou tu pozlatit a nadosmrti jí budu vděčná.Vlastní rodina?Tak ta si myslí že si neustále vymýšlím bohužel,je to smutné ale je to tak.Proto ti přeji jen to nej což je hlavně zdraví a ať se ti vyhne to co nám tu.Jsi určitě fajn kluk a to naznačuje už jen tvůj zájem zjistit si co Agorafobie je.Takových je málo.Měj se krásně a hlavně to zdravíčko ať ti slouží.