Agorafobie

Petro!!!!!!! Tak to jste přehnala a velice.Pokud nevíte očem mluvíte raději laskavě mlčte.A nebo si sežeňte informace přímo i od Vašeho lékaře a uvidíte co Vám poví.Víte my máme pohodičku?To si vážně myslíte?Jste naivní až bl.........Promiňte ale jinak to říct nejde.Víte jaké je když je člověk odřízlí od okolního světa?NE!!!!!.Nemůžete do společnosti,prostě nikam.Nechte se zavřít tak na pár dní třeba i doma,nemoci ke kamarádkám,do společnosti atd prostě nemoci komunikovat nebo chodit tam kam jste zvyklá.Tady si nikdo na nic nehraje a raději mlčte jak já říkám tuto nemoc bych nepřála ani největšímu nepříteli ale udělám vyjímku,váš příspěvek mě totiž pěkně vytočil.Vám to na pár dní přeji.Strach,bezmoc,bušení srdce,závratě a bát se vyjít jen před dům.Pak uvidíte očem tato nemoc je.A neplácejte tu nesmysly.A věřte mi pak by jste rychle otočila.

Někdy mám pocit, že agorabobie je dobrou výmluvou za to, že se lidem nechce nakupovat, nikam jezdit. To je pohodička, být doma nebo se nechávat obskakovat a doprovázet. Kecy o tom, že se někdo pomočí a znemožní, jsou směšný. Nedala bych takovým lidem ani korunu důchodu nebo podpory, oni by se museli sebrat

Nanuk........mě agor.také začala klaustr.,můj psychiatr říkal,že je to běžné,víš agor.není jen náměstí,ale je to i to ,kde je hodně lidí proto to metro,MHD,vlak,sámoška,Tesco,jsou i agorafobici těžcí co mají problém být doma bez někoho,ale tam už se mísí ,uzkost,pp,deprese.I já jsem zasloužilý agoraf.,také to moc neumím,jen vůlí to opravdu nejde,léky,terapie,a pak neustálým postupným tréninkem,já jsem ted najelaa na akupresurní metodu EFT a musím říct,že určitě lepší.Ale fakt je to běh na dlouhou trat.Tak držím palce,nevzdávej to

Agorafobie,je chorobná úzkost z velkého prostranství,takže přejít náměstí je MAKAČKA alespoň pro mne!Nemáte v tom hokej,když Vám vadí metro,byt,sámoška,vlak,auto.atd.To je spíše KLAUSTROFOBIE?I když taky nechutný,ono se to někdy mixuje,vím to!Ale UKECAT se to nedá,na to nevěřím a TĚŽKO si může i PROFIK představit něco,co se nedá SIMULOVAT.i ten kdo v tom "líta-léta",když mu OTRNE,zíra proč jistou situaci nezvládl,no až dokáže,svou vůli aby ho přestal bolet zub,nebo cokoliv-má vyhráno,bohužel já to NEUMÍM!!

ne určitě se nezlobím, ale určitým způsobem jsem se naučila pomáhat si sama myslet jen na to že vždycky můžu odejít...když se mi někde nelíbí nebo že se nic neděje...a pokud mi není dobře třeba když jsem sama doma...buď někoho vyhledám a nebo jdu prostě do vany a do postele koukat na telku záleží to na stavu abych řekla pravdu teď se mi to stává spíš doma než venku mezi lidma...

Zní to jako blbá poučka: ale NIKDY není pozdě...

Kačko, pokud ses rozhodla napsat do této diskuze, snad se nebudeš na mě zlobit (věř, že tak dobře znám Tebou popisované obavy z udušení, zástavy srdce, zbláznění), že Ti poradím, abys vyhledala odbornou pomoc psychiatra. Pokud chceš, mohu Ti poslat na Tvůj email nějaký "tip". Žít bez lidí a bez léků, zavřená doma, to jde nejspíš taky. Ale jsme ještě moc mladé, mně to začalo ve 23 letech, abychom se tak lehce smířily s tím vězením, co nosíme v sobě.

Tak u mě to začalo před více než dvěma lety. Zemřel mi kamarád. Nedlouho na to jsem jela v autobuse a polil mě ten vám všem tady asi známej pocit...chladu...horka...pocit ne omdlení a že se zblázním. Muelas jsem vystoupit ještě že u zastávky kde jsem vystoupila bydlel můj kamarád. Celej den jsem u něj jen tak ležela a snažila se zpomalit ten šílenej tlukot srdce a vůbec mi to nešlo nakonec mě musel doprovodit přes půl města až domů protože ani do auta jsem nevlezla a věřte mi že jít přes město a snažit se v tom stavu nějak uklidnit když všude okolo vás jsou lidi a vám hučí v uších a nemůžete dýchat není nic příjemnýho (což ostatně taky asi víte) :D No trvalo to asi třičtvrtě roku než se mi povedlo vůbec vyjít z domu...musela jsem nechat školy a spoustu dalších věcí...po třičtvrtě roce jsem s pomocí kamaráda nasedla do auta a jela tři kilometry od baráku...ehm i když sme za dvacet minut zase seděli u nás doma pokrok to přece jen byl :D já vím směju se tomu ale člověk asi musí aby s tím mohl nějak bopjovat musí si uvědomit že o nic nejde že je to jen v něm a že mu nic moc až tak nehrozí...už tím trpím přes dva roky jak už jsem napsala, ale teď nastoupím sama do autobusu na pár zastávek a tam kde to znám...dokonce i hodinku ve vlaku přežiju teda samozřejmě že ne sama :-) a i na zábavu zajdu i když se stane občas že za dvacet minut odcházím...Vrací se to a je to čím dál tím horší pokud jsem nervózní nebo se mi nezdají lidi v mojí blízkosti nebo na mě někdo s něčím tlačí...stačí prostě odejít...uvědomit si že se pořád ještě nic neděje, prostě jít jen pryč. Nikdo z mých kamarádů mě nikdy nepochopil, možná by si to tady musel přečíst aby to vůbec mohl pochopit aspoň trochu, ale nikdo z nich mě v tom ani nenechal a to je důležitý naučit se o tom mluvit i když je to nepopsatelný...že je to ,,nemoc,, jsem se dozvěděla asi až před dvouma dnama kamarád mi poslal stzránku kde se o tom hodně píše když jsem mu ty pocity popsala zvláštní po těch dvou letech přijít na to že za to vlastně ani nemůžu když jsem si už začínala myslet že jsem magor...u psychologa ani psychiatra jsem s tím nikdy nebyla protože se moje ,,nemoc,, vztahovala i na to ,,co kdyby mi pomohl a já na tom člověku začala být pak závislá...co kdyby nastala chvíle kdy chytnu nějakej ten svůj záchvat a měla pocit že to může napravit jen ten jeden člověk...a co kdyby v tom případě nebyl k zastižení,, tak jsem to nechávala jen sama na sobě a že to byla sakra dlouhá cesta a taky neříkám že jsem na konci vůbec ne...momentálně jsem asi na začátku protože vím z čeho to pochází, ale říkám vám že v některejch případech to jde, že se s tím naučíte žít sami, bez lidí, léků...:) Hodně jsem četla že se to projevuje u dospělých...třeba kolem 30 let. Není to pravda...mě je osmnáct...už mi to vzalo dva roky mého ,,normálního pubertálního,, života :D ,ale pořád se směju tak neztrácejte naději...ALOHA :o) a kdo má dotazy tak NAWWRAC"seznam.cz :o)))

Ahoj Ivko pokud nejsi spokojená s psychologem tak zkus jiného.Já mám dobrého psychologa ikdyž ze začátku to co mi dával jako by za úkol mi přišlo dost divné ale dnes vidím že to něco mělo do sebe.Ajinak jsem z nejhoršího venku ale léky užívám.Předepsal mi je psychiatr,pomůžou tě nastartovat ale né vyléčit,je to jen podpůrná léčba.Stím ostatním holt musíš bojovat ty sama.Zkus teda pokud máš možnost si najít jiného.Ikdyž někdy se můžeš mýlit vněm,záleží co stebou probíral atd.Držím palečky

Ahoj, uz nejakou dobu trpim agorafobii. Navstivila psychologa (ten je uplne na houby) a nasledne i psychiatricku a pomalu se "lecim" (mam to v ranem stadiu, tudiz zadna medikace)- Hledam ale nekoho, kde ma podobne potize a s kym bych o tom mohla mluvit (resp. psat mejly ;-) )
Tak kdyby tady byl nekdo, s kym bychom si mohli vymenovat "zazitky", "pokroky" a tak, byla bych moc rada a prosim, aby me kontaktoval na mejlu joy432"seznam.cz.
Jo, jestli tady je nekdo, kdo se s agorafobii "neleci", ale chce s tim neco delat, klidne mi piste, treba vam pomuzou rady, ktere mi dala moje psychiatricka!

Klásku,,,,,,,,jejej koukám,že mi to vypadlo,prosím tě ten Apo -setral je přímo na letáku napsáno na agorafobii,já se domnívala,že je na soc.fobii,ale nevím,EFT makáš,když tak písni na můj meil,ju?

Magdi,,,,,,,,,,,,vím o čem píšeš,neboj,bude líp,ale je to fakt běh na dlouhou trat,ale jsi mladá,vše co popisuješ plně znám

Děkuji za odpověď. Od malička mi všichni říkali, že jsem přecitlivělá. :-) Tomu jsem ze začátku přisuzovala to, jak mi je. Začalo to na dlouhých eskalátorech v metru. Pocit, že se dostávám do pasti, ze které není úniku. Že dál už je jenom smrt. Aha, řekla jsem si, jsem přecitlivělá. Ale postupem času se přidávaly další, více či méně, obtížně zvladatelné situace, pro ostatní lidi tak samozřejmé. Vysoké budovy, pohled na ně, procházka dlouhou ulicí, cesta do práce se stala dobrodružstvím, které bych však nepřála nikomu. Doteď si nejsem zcela jistá, z jakého podnětu tato porucha u mě nastala. Před dvěmi lety bych byla dokázala vše. Vadí mi, že věci dřív mechanické mi nyní berou strašné energie. Jsem od nátury společenský člověk, nyní jsem nejraději doma. Za týden jdu pro první prášky. Nevím, co čekat. Nezbývá než věřit. Ještě jednou děkuji za možnost komunikace.

Magdi: poradím ti svoji zkušenost...beru APO - Sertral ( prý to mohou brát i těhotné tak to nebude asi nic špatnýho. Do měsíce mi zabral. Mám také ty samé pocity...ale mohu říci, že mi celkem pomohla metoda EFT( mám za sebou jen jedno sezení), tak si o tom zkus něco přečíst..např.www.eftasociace.cz...mám agroru přes dva roky a je mi 21 let. Vyzkoušela jsem všechno možný...ale nejvíce zabraly antidepresiva a EFT. Bylo i období, kdy jsem nevěděla, co agora je...ale je to potvora, která se ráda vrací, proto to opravdu chce začít pracovat na sobě. Držím ti palce. A kdy jsi měla první ataku? Mě se to stalo při nevolnosti ve vlaku, kdy pro mě poté přijela sanitka. Máš to také z nějakého stresujícího zážitku nebo to přišlo jen tak?

Magdi držím palečky a neboj tyto stavy známe všichni až moc dobře.A neboj zvládneš to s dobrým psychiatrem a psychologem určitě ale je to běh jak už jsem tu kdysi psala na dlouhou trať.Ale nespoléhej na doktory musíš i ty stím bojovat.A já mám zítra opět další sezení takže se celkem těším,pomáhá mi a navíc jsem nucená vyjít ven a pak to doplňuji ještě procházkou a koupí něčeho dobrého v obchodě.

Právě proto se nejdříve zbavuj strachu a pak dokážeš i nemožné,léky jsou potřeba,jen zvolit správné.Člověk je schopen dokázat i nemožné,protože když si řekneš,že už nemůžeš,není to pravda,protože pak ještě stokrát můžeš,k tomu dojdeš časem.

Z toho, co jsem stačila přečíst, mám štěstí, jelikož partner je obětavý a doprovází mě (téměř) na každém kroku. Avšak: nemůže tomu porozumět, nedivím se. A já sama nechci být závislá na někom a žít ve věčném strachu. Plánovat si život podle toho, kdy bude mít on čas, rušit schůzky, jelikož jsou na trase metra, kterým nemohu nejezdit, nechodit na procházky, protože riskuju výskyt mostu nebo vysoké budovy nebo dlouhé ulice (což je téměř všude), vyjít z domu a hned se raději vrátit a sama sebe ujistit, že není nutné jít zrovna dnes něco nakupovat. (Vám asi dobře známé skutečnosti.) Takhle bych žít nechtěla. To je jako ve vězení. (Ze všeho, co jsem přečetla asi zatím chápu, že bez nějakých léků to asi nepůjde...) Děkuji, že jste napsaly. Je to poprvé, kdy jsem navázala kontakt s někým "podobným".

Magdo podle mě to chce hlavně dobrou terapii a terapeunta či psychologa.Já jsem zrovna ten typ,kterému to doma nevěří nikdo,protože rodina zažila,že jsem fungovala mnoho let naprosto bez problémů,což ted se tak 2roky říct nedá.Takže bojuj si mladá,ale bud trpělivá a nevzdávej to,a jestli tě má kdo podržet je to supr.Hanka

Jak jsem již napsala,na každého působí jiný lék,mě dotřetice zabral Remood,je přímo na agorafobii.

Jak jsem již napsala,na každého působí jiný lék,mě dotřetice zabral Remood,je přímo na agorafobii.

Magdo,pozor,agorafobie se antidepresivy neléčí,pouze tlumí.Na každého zabírají jiná a mnohdy se začíná od začátku,než léky sednou namíru...Moje psychiatrička mi je měnila třikrát.Je to zdlouhavý proces a jak sis mohla již v této diskuzi přečíst,je to stálý a marný boj.Neznám nikoho,kdo by se vyléčil úplně.Tato nemoc lze potlačit a hlavně musíš cvičit psychiku,protože záleží na mnoha okolnostech a zejména i na Tobě,co dokážeš.Všichni zde bojují a tápou,některým se daří více,jiným méně.Je to však jako na houpačce,protože nikdy nevíš,kdy opět zaútočí.Já Ti mohu poradit pouze za sebe,v první řadě,se jí musíš přestat bát a musíš se naučit ovládat ty pocity a stavy a znovu,i když to bude ze začátku neúspěšné,žít tak,jako dříve,jakoby jsi byla zdravá.Jsi ještě mladá a byla by škoda tomu propadnout,protože pokud nebudeš bojovat hlavně sama,uzavře Tě to mezi čtyři stěny a nevyjdeš ven.A pamatuj si,že pokud nenajdeš člověka,který Ti uvěří,že se jedná o skutečnou nemoc,setkáš se s tím,že z tebe okolí udělá hypochondra a nikdo Ti neuvěří.Ani Tvá rodina.Mám to 16 let a bohužel tedy spojené s hypomagnesémií a podědily hypomagnesemii mé tři děti,já po mamce,ona po tatínkovi a tak s tím bojujeme,jak se dá a máme k sobě blízko,protože chápeme,jak tomu druhému vždy je,ale člověk,se kterým žiji,vzhledem k tomu,že si to nezažil na vlastní kůži,vše zlehčuje a pěkně mě trénuje a vystavuje všemu,kde mě to postihlo.A vždy jen řekl,to zvládneš,to nic.No,mám to tak jednou za rok,ale mám.Byly ale doby,kdy to přicházelo několikrát denně a téměř všude.Nemohla jsem nic a jen žila ve stresu a strachu,dnes,kromě pendolina a rychlíku,mohu cokoli chci a zdárně,ale je to boj na dlouhou trať,jak říkám a Tobě přeji,aby jsi si to nastartovala správným směrem.Držím Ti pěsti a dobře si přečti příspěvky Hanky a Lenky N.Také bojují a mají zkušenosti.